Muntii Tulisa a Muntii Retezat

Expedice Buzna Buzna – Rumunsko Munţii Tulişa a Munţii Retezat – 11.7. – 19.7.2008

Účastníci zájezdu – Jirka Katera (Pekáček), Tom Bindr (Aleš, Tuberáček), Fíla Procházka (Míla, Martin), Zuzka Koutová (Markéta, Připosraná), já (Martina Šnajdárková)

Na popud mého kamaráda Vítka, který pořád vychvaluje, jak je v Rumunsku krásně, jsem se rozhodla, že to musím taky vidět. A tak se po dlouhém plánování a vymýšlení, co, kde, s kým a jak přiblížil den D.

Je čtvrtek večer. Začínáme malým předcestovním soustředěním, které vrcholí někdy kolem druhé hodiny ranní v Maroku. Nemůžeme jet přeci do hor dehydratovaní, že jo :-).

V pátek ráno se začínáme scházet u nás v Olomouci na privátě. Smažím řízky, peču tvarohové koláčky na cestu. První přichází Tom a hned v zápětí Fíla. Vyrážíme do města dokoupit poslední nezbytné věci na náš výlet. Ještě Zuzka a výprava je kompletní. Vyrážíme k Dášence na guláš a s nedožvýkaným knedlíkem spěcháme na nádraží, aby naše výprava neskončila už v Olomouci :-). Dopadlo to výborně a sedíme ve vlaku. V Břeclavi máme asi 40 minut čas, a tak si dlouhou chvíli krátíme v nádražní restauraci. Pokračujeme EC Jan Jesenius až do Budapešti. Tam před půlnocí přesedáme do kilometr dlouhého rychlíku Dacia, který nás doveze až do Devy v Rumunsku. V kupé sedíme s chlapíkem z Austrálie. Vyměňujeme si názory a alkoholické nápoje. V Austrálii evidentně nejsou na destiláty zvyklí, protože se s flaškou pán nechal i vyfotit :-). Snažíme se usnout, ale jde to ztuha...

Je sobota ráno.V Devě přesedáme na osobák do Simerie, který je očividně méně luxusní než Dacia. Jsme v Simerii. Jako by se tam zastavil čas. Z rádia hraje balkánská dechovka, všude pobíhají psiska, nikdo nikam nespěchá... Velice nás pobavil pokrokový odpadkový koš na tříděný odpad, který měl sice 3 oddělení, ale odpadky padaly stejně do jednoho koše :-) Přesedáme na poslední vlak, který nás má dovézt do cílové stanice Baru Mare Halta. Ve vlaku se potkáváme s mladým sympatickým Kanaďanem. Nevím jak klukům, ale aspoň nám se Zuzkou se líbil :-). Dáváme se s ním do řeči a posloucháme tipy na výlet a užitečné rady. Přichází průvodčí. Zkontroluje jízdenku a ptá se jestli umíme Anglicky. Hrozně nám chtěl poradit, kde je v okolí jaký zámek, hrad, muzeum, hotel... Nedokázali jsme mu vysvětlit, že jedeme do hor... No ale aspoň nám to uteklo :-) Jsme v Baru Mare. U zastávky na kolejích sedí pasačka krav. Mluví Anglicky a radí nám, kde je obchod. Koupili jsme chleba a nějakou vodu. U hospody sedí cikáni, poslouchají balkánskou dechovku a děcka nás obletujou a škemrají... Vydáváme se na cestu. Protože máme zase hlad, sedáme za dědinou na krajnici a obědváme. Fíla si maže vlka Ondřejovou mastí :-). Pokračujeme v cestě a hledáme podle mapy odbočku. Zastaví u nás lakatoš. Pán nám radí kudma jít a nabízí nám, že nás na radlici sveze, že má stejnou cestu. Jeho velice lákavou nabídku odmítáme a radši dáváme přednost koupání ve vodopádu. Čeká nás dlouhé stoupání. Musíme nastoupat asi 1100 výškových metrů. Cestou nás přepadá únava, a tak si leháme v tom největším heblu na krajnici a usínáme. Kdyby nás někdo viděl... :-) Pomalu se dostáváme na hřeben, trošku bloudíme, protože turistické značky nejsou přítomny, ale zabloudění se vyplatilo, protože jsme našli krásné místo na spaní nedaleko vrcholu Virful Baru (1756m.n.m). Máme nádherný výhled do údolí kousek od pramenu, kolem se pasou koně. Krása. Děláme oheň a vaříme večeři. Jdeme chrnět. Rozhodla jsem se, že strávím první noc pod širákem. Ráno mi byl odměnou krásný východ slunce. Taky jsem se osvědčila jako ochrana proti medvědům. Už z dálky se mě každý lekl a radši utekl :-).

Neděle ráno. Balíme stany. Kolem projíždí starosta Baru Mare na čtyřkolce. Potkáváme ještě lesní dělníky a pastýře koňů. Všichni se dávají do řeči a přejou nám šťastnou cestu. Rumuni jsou moc milí. Nasazujeme batohy a vyrážíme na cestu. Obcházíme Virful Tulişa (1792m.n.m) a přicházíme na oficiální tábořiště, kde je kříž, rumunská vlajka a pasoucí se koně. Jdeme dál. Blížíme se k lesu. Slyšíme vytí a štěkání, které je čí dál blíž. Začíná bitka s šesti ovčáckýma psama, kteří štěkají, cení na nás zubiska a snaží se nám naznačit, že tudy cesta nevede. Za chvilku přibíhá bača s nejmenším členem psí smečky. Je to zachráněné. Jde kus s náma, radí nám cestu a odhání psiska. Jdeme na Bilugu Mare (1764m.n.m.). Opět bloudíme. Tentokrát v hustém lese a kleči. Cinkáme zvonečkem, abysme nepřekvapili medvěda. Cesty na mapě vůbec neodpovídají realitě, turistické značky neexistujou, a tak jdeme podle mapy, buzoly a instinktu. K mému překvapení však první turistickou značku v 18.13 hodin přece jen nacházíme. Byla však na dlouho poslední :-).Hledáme pramen a při tom nacházíme opuštěnou salaš, která se pro tento večer stává naším domovem. Z chvojí vyrábíme postele. Se Zuzkou jsme vyrobily i u potůčku parádní sprchu, kterou hnedka testujeme :-).

Naší pondělní nejdelší etapu zahajujeme opět blouděním. Jdeme po nejprůchodnější stezce. Po chvilce zjišťujeme, že nebyla nejspíš turistická, ale medvědí, protože narážíme na medvědí... víte co :-). Obešli jsme vrchol Virful Lazǎruluj (2282m.n.m), ale protože jsme ztratili v kleči hodně výškových metrů musíme stoupat znovu na hřeben. Ve 14.19 hodin se napojujeme na červenou turistickou značku. Od té doby už nebloudíme, protože v Retezatu už je značení dostačující. Je vedro, dáváme svačinku. Najednou však příjde nečekaná přeháňka. Oblíkáme pláštěnky a zakuklení čekáme u keříčku než to přejde. Naštěstí to přešlo rychle a vydáváme se znovu na cestu. Otvírá se nám krásný výhled na celé pohoří Retezat. Je to krása. Protože je dobrá viditelnost, můžeme si prohlídnout, co nás čeká. A že toho není málo. Pokračujeme přes Virful Gruniu (2294m.n.m) dále po hřebeni přes Virful Custura (2457m.n.m) až na Virful Pǎpusa (2508m.n.m). Původní plán byl dojít přes nejvyšší vrchol Retezatu Virful Peleaga (2508,8m.n.m) až k jezeru Bucura, ale protože se schyluje k bouřce a sil a času do tmy už taky moc není, sbíháme do sedla mezi Pǎpusou a Peleagou a stavíme stany. Stihli jsme to tak tak. Vaříme večeři (bramborovou kaši se špekem a cibulkou) a při bouřce usínáme.

Ráno ještě chvilku prší a je mlha, ale postupně se to trhá a vykukující sluníčko naznačuje, že máme vylízt ze spacáku a pokračovat v cestě. Protože mi to nedá, jdu k jezeru a skáču tam. Trošku studené, ale vana v 2122m.n.m byla neodolatelná :-). Po snídani vyrážíme k jezeru společně. Tom taky neodolal a šel si zaplavat. Vylezeme zpátky ke stanům. Protože máme zase hlad, tak pro jistotu obědváme a vyrážíme na vrchol Peleaga. Cestou potkáváme první skupinku turistů. Šest Slováků z Bratislavy. Chvilku povídáme, ale pak pokračujeme v cestě, protože se to zase začíná zatahovat. Na vrcholu máme krásný výhled na hřeben co jsme přešli a na jezero Bucura. Scházíme v mlze a větru dolů k jezeru. Potkáváme pastýře krav, který chce cigarety. Pokračujeme k jezeru, stavíme stany za zídkou, které po chvilce zahaluje mlha. U Bucury už nejsme sami. Je tam asi ještě dalších 10 stanů a chata horské služby Salvamont.

Je středa. Počasí se pořád nelepší, a tak přehodnocujeme původní plán, jít po hřebenu Culmea Lǎnciţa. Přecházíme v pořádném fičáku po modré turistické značce přes sedlo Curmatura Bucurai ke středisku Cabana Pietrele (1480m.n.m.). Oproti předchozím dnům je to celkem změna, protože je všude spousta lidí. Moc se nám tam nelíbí, a tak vymýšlíme, kde bysme šli spát. Plán je následující – půjedeme spát k jezeru Tǎul dintre Brazi. K našemu překvapení znovu potkáváme Kanaďana, se kterým jsme se setkali už ve vlaku ze Simerie. Doporučuje nám místní speciality. Neodoláme a jdeme to vyzkoušet na vlastní kůži. Většina si dala místní specialitu Mammaligu (semolinová kaše s kysanou smetanou) a zbytek omeletu s bryndzou. Pivo Timişoreana jsme si dali všichni. Během naší večeře začalo pršet a tak nastala znovu změna plánu. Skupina se začla myšlenkově rozpolcovat. Část chtěla jít k jezeru i přes nepřízeň počasí, část chtěla zakempovat v místním tábořišti a někteří hlasovali pro přespání v chatce. Zvažovali jsme i přespání v některé z vyrabovaných chatek, ale střepy a toaleťáky nevypadaly nikterak vábně... Nakonec zvítězila varianta tábořiště. Skoro nikdo tam nebyl. Postavili jsme ve svahu na nejrovnějším místě mezi kamením stany. Zbytek večera jsme se bavili rozfoukáváním ohně a sušením věcí.

Ve čtvrtek ráno se probouzíme opět do mlhy, a tak se náš plán přejít druhý hřeben Culmea Lǎnciţa opět, tentokrát už definitivně rozpadá. Rozhodli jsme se nechat stany na místě a podnikat jednodenní výlety po okolí. První z nich byl k jezeru Galeş (1990m.n.m). Jdeme po červeném trojúhelníčku. Během cesty se mlha rozchází a naskytujou se nám nádherné výhledy. U jezera s Tomem opět neodoláme a jdeme plavat. Já jsem to stihla ještě za sluníčka :-). Dáváme si svačinku – chleba se sádlem a cibulí a zajídáme to místní čokoládou. Mňáám :-). Pokračujeme v cestě do sedla Şaua Zǎnoagelor (2270m.n.m). S Tomem to bereme zkratkou přes skalky. Zbytek výpravy jde regulérně po cestě a potkávájí kamzíky. Dolů jdeme údolím Valea Rea. Nacházíme parádní skalku, ze které se dá pěkně skákat do sněhu, a tak asi půl hodiny skáčeme než dojdou Pekáčkovi baterky do foťáku :-). Po předchozí zkušenosti cestou nabíráme dřevo a březovou kůru, rozděláváme oheň, sušíme věci, popíjíme pivo Timişoreana. Je krásný západ slunce nad vrcholky hor. V zápětí měsíc osvětluje naše tábořiště. Byl úplněk. Nepopsatelná krása. Úplněk nám přivedl do tábořiště vyjícího psa. Pekáček nelenil a aby to bylo ještě romantičtější, tak nás vykropil pepřákem :-)

Je pátek. Poslední den naší expedice. Tentokrát jsme si přivstali, protože počasí vypadalo slibně. Plán je následující – zdolat třetí nejvyšší vrchol pohoří Retezat – Virful Retezat (2482m.n.m). Jdeme od Cabana Pietrele po žluté turistické značce přes Virful Lolaia Nord (2180m.n.m.) a přes Virful Lolaia Sud (2270m.n.m). Stala se nám však jedna nemilá věc – ztratil se nám Fíla. Dlouho trvalo než jsme ho našli... :-) Cestou nám Tom dává lekci Španělštiny. Dozvídáme se jednu velice důležitou a zásadní věc a to, že the rain in Spain stays mainly in the plain :-). Na vrcholu pár nezbytných vrcholových fotografií a hurá suťoviskem po modrém trojúhelníčku dolů do údolí říčky Stǎnişoarei. Kluci se pod kopcem koupou v jezírku. opět mlsáme chleba se sádlem a cibulou :-). My se Zuzkou si necháváme koupání na vodopády Cascadele Stǎnişoarei, které jsou obzvláště vypečené. Je to paráda, ale dlouho se v nich vydržet nedá :-). V tábořišti balíme stany a chystáme se na odchod ke Cabana Cārnic-Cascadǎ, odkud má jet v 18:30 hod Maxitaxi do Ohaba de sub Piatrǎ, odkud nám jede vlak zpět do České republiky. Cestou nás chytá déšť. V Cabana Cārnic-Cascadǎ se však dozvídáme, že pokud Maxitaxi nepoveze turisty nahoru, nepřijede. Pro nás by to byla dost prekérní situace, protože bysme museli cca 20km dolů pěšky. Jeden místní z chaty nám nabízí ubytování a že nás tam ráno zaveze. Chce za cestu „pouze“ 60 lei, což se nám moc nelíbí, protože víme, že maxitaxi má být levnější. Půl hodiny u piva Haţegana smlouváme a přemýšlíme. Nakonec se ale náš problém vyřešil, protože maxitaxi dorazil. Byla to bílá dodávka s rozbitým čelním sklem a podomácku vyrobenými sedadly. S řidičem jsme chvilku smlouvali o ceně. Nakonec to spravilo 40 lei a krabička cigaret. Cesta se místy podobala rallye. Byla to sranda :-). Po zhruba půl hodině jsme doskákali po výmolech na nádraží do Ohaby. Zjistili jsme, že jede ještě jeden spoj o čtvrt na devět večer. Původní plán byl jet v 5 ráno. Máme čas. U nádraží rozbalujeme vaření. Vaříme brokolicovou polívku, která je však nahořklá, a tak ji Fíla vylívá k plotu škemrajícímu psovi. Chvilku žral a pak tiše odešel zemřít do křoví. Protože je hned vedle hospoda, krátíme si chvíli Ursusem. Paní je moc milá, přinesla nám kostku balkánského sýra a chleba. Vaříme nudle se sýrovou omáčkou, které už nestíháme jest, a tak bereme kotlík do vlaku. Místo jídla jsme se někteří stihli solidně pinknout :-). Ve vlaku si sedáme do kupé k pánovi s malým neposedným klučinou, který by nejradši vypil naše pivo. Hrajeme s ním vypečené hry s pivním víčkem, cesta příjemně utíká :-).

V Simerii potkáváme znovu skupinku Slováků, se kterou jsme se potkali při výstupu na Virful Peleaga. Máme dvě a půl hodiny na přestup na rychlík Dacia a tak společně vaříme, popíjíme Ursuse a místní pálenku Bihor, aby nám cesta ve vlaku více utíkala :-). Tom se řídí heslem, že za žádnou cenu nesmí vystřízlivět a docela se mu to daří. Ve vlaku ho nezbudila ani celní kontrola. Slečna celnice musela nakouknout do spacáku, aby si ověřila totožnost cestujícího :-). Protože má Dacia zpoždění, ujíždí nám přípoj v Budapešti. Máme skoro 3 hodiny času, tak vyrážíme do města. Našli jsme výborné posezení u kostela, a tak znovu vybalujeme vařiče a děláme snídani. Kolem druhé hodiny dorážíme do Olomouce. Dáváme sprchu a vyrážíme do Hanácké restaurace na oběd. Potom jdeme hrát do parku Petanque. Celou expedici slavnostně zakončujeme u nás na privátě promítáním fotek. Ráno se pomalu rozjíždíme do svých domovů.... Byl to velice poetický výlet :-)

Fotogalerie na http://martinaviki.rajce.idnes.cz/Expedice_Buzna_Buzna_-_Rumunsko_Muntii_Tulisa_a_Retezat_2008/