Lisabon 2015 / 4 (podruhé do Belému, na noční vyhlídku … a domů)

Cestopisy, Portugalsko




noční Lisabon
noční Lisabon
lupa

Naše lisabonská výprava pomalu, ale jistě, končí a je zajímavé, jak stále překvapuje rychlost, se kterou vždy uteče vše pěkné. Poslední den toho chceme v každém případě stihnout co nejvíce, protože plán jsme až do této chvíle – zcela nestachanovsky - naprosto neplnili. Bohužel si hned na úvod můžeme prozradit, že v tomto ohledu se nakonec nic nezměnilo. Téměř celý den jsme totiž strávili ve čtvrti Belém a ani tady jsme žádný velký rozlet nezaznamenali. Na druhé straně je to pochopitelné, protože nádherných památek, z nichž některé se – zřejmě už navždy – staly symbolem hlavního města Portugalska, je do Be(t)lému umístěno dost a dost. Je možné, že jsme za celý pobyt viděli ze všech účastníků zájezdu nejméně míst a objektů, ale troufnu si tvrdit, že určitě jsme je viděli nejpodrobněji V každém případě se teď vrátíme do úterý 27. října 2015, kdy nám další poznávací den začínal skutečně krásně. Slunce, modrá obloha a teplota konečně stoupající někam směrem ke dvacítce.





Most 25. dubna
Most 25. dubna
lupa

Hned ráno tedy vyrážíme do Belému. Vystoupíme však z tramvaje o něco dříve, abychom se trošku prošli, očekávajíc nějaké ty výhledy na Most 25. dubna (Ponte 25 de Abril). Stavba mi je velmi sympatická již tím, že ji pojmenovali po datu mého svátku. Jedná se o dvoupodlažní (silnice a železnice) „červený“ most přes řeku Teju, přibližně 1 km dlouhý, a je to vlastně o něco menší kopie slavného Golden Gate v San Franciscu. Projdeme se pod jeho nadpevninskými nájezdovými „nástavci“, a poté - nevím proč – jsem se s foťákem k břehům řeky proběhnul jen já. Odměnou mi byl krásný pohled na jeden ze symbolů města. Bohužel jen z jednoho místa, přes silnici a navíc proti slunci. A také socha Krista byla příliš vzdálená … a i tak to určitě stálo za to. Podíváme se také na depo historických tramvají a její mladší sestřičkou pak dojedeme ke klášteru.jeronymitů. Vzhledem k tomu, že fronta na lístky je ještě delší než v neděli (a už to byl masakr), sedneme znovu na tramvaj a vyrazíme k Belémské věži, kterou ovšem vzápětí přejedeme. Očekáváme zde totiž menší frontu a stejně chceme koupit kumulovaný lístek do obou památek. Ještě předtím objevíme uličku, kde není nic, jenom obrovské stádo – převážně černých a na slunci se vyhřívajících – koček. Braňo si tuto scenérii ještě vyfotit stihne, já už ale ne. Nějaký, mentálně zřejmě narušený, portugalský tatík totiž vezme do náruče své dítě, dá si ho do polohy beranidla a s hlasitým řevem se proti kočkám rozběhne. Moc ho to pobavilo a já uvažoval o vraždě. Nenáviděl jsem ho i ve chvíli, kdy se mi omluvil za zkažený záběr.

Belémská věž
Belémská věž
lupa

Pak už se pomalu zasouváme do fronty. Tedy já nejpomaleji, protože ještě předtím okouknu památník prvního přeletu přes Atlantik. Kamarád aviatik by mi to jinak jistě neodpustil. Fronta na vstupenky je zde opravdu o dost kratší (později se to ale výrazně zhorší), takže v ní strávíme jen asi půl hodiny. Pasáž o tom, jak jsem pak musel na záchod, který – což jsem zjistil později – ve věži není, vynechám a zůstanu pouze u toho, že po našem vstupu do věže se najednou poměrně rychle zatáhlo, ochladilo a zvedl poměrně silný vítr. To však nebránilo tomu, abychom si tuto zajímavou fortifikační stavbu, postavenou na počátku 16. století v tzv. manuelském slohu, pořádně prohlédli. Věž je vysoká 35 metrů a pohyb po jejím vnitřním uzounkém točitém schodišti přehledně řídí semafory s časovým počítadlem, které bohužel téměř nikdo nerespektuje. Zejména výpravy studentů jsou zcela mimo čas i prostor, takže nám ve finále nezbude nic jiného než dolů sejít takřka přes mrtvoly.

zajímavé využití vraků starých aut
zajímavé využití vraků starých aut
lupa

Poté co věž opustíme, se udělá opět hezky. Ani nás to nepřekvapí a uděláme si delší pauzu. Krom návštěvy toalet, konzumace sendvičů, kterých Jana nachystala jako pro celoškolní výlet, a chytání bronzu i vitamínu D se jako bonus ještě dozvíme, že Miguel je gay (musíme tomu věřit, protože je to tam černé na bílém). Následuje pěší cesta zpět k belémskému klášteru. I tu si patřičně protáhneme. Nejprve nás čeká zastávka na pravou portugalskou zmrzlinu, poté úžasný mýval sestavený z vraků starých automobilů a nakonec belémské muzeum moderního umění ve zdejším kulturním centru. Lisabon v tomto případě opět dokázal, že mu titul „Město s duší umělce“ opravdu sluší. I když rozhodně nejsem nadšeným příznivcem moderny, tak je to muzeum velice zajímavé, potěší vstup zdarma a poměrně silně zastoupený Warhol (moji slovenští přátelé jsou proto vlastenecky nadšeni). Nechybí ani jména jako Picasso, Moholy-Nagy, Miró nebo Ernst. Přesto, že jsme muzeum opravdu „proběhli“, tak z plánovaného nakouknutí byla nakonec hodinka.

lupa

No a pak už je konečně na řadě vrchol dne, klášter řádu sv. Jeronýma s kostelem Panny Marie Betlémské (ono slovo Belém totiž skutečně v češtině znamená Betlém). Údajně jeden z nejkrásnějších klášterů světa a zářivý příklad dokonalosti portugalské manuelistické pozdní gotiky. Vstupné máme zaplaceno, takže „s nosem nahoru a jako páni tvorstva“ projdeme kolem nekonečné fronty čekatelů a … nastane konec světa. Koukáme a fotíme, fotíme a koukáme (já sám ten den naflákal téměř 1.000 kousků) a jako bonus ještě dostaneme koncert pěveckého sboru (my z kraje Motýlů umíme posoudit kvalitu a i mezi Slováky jsou znalci, takže velká spokojenost). Kromě pobíhání po dvoupodlažním ambitu nás čeká výstup na kruchtu klášterního svatostánku, spousty pakoboltů a přesto, že jsme původní plán 1,5-hodinového pobytu protáhli jen o půlhodinu, stejně už bylo na všechno tak nějak pozdě. Koneckonců bychom zážitky z kláštera těžce něčím přebíjeli.

klášterní kostel Panny Marie (pohled z kůru)
klášterní kostel Panny Marie (pohled z kůru)
lupa

Ke klášternímu areálu alespoň pár slov. Jedná se o stavbu z počátku 16. století (1502 – 1511), která vznikla údajně na počest úspěšné plavby Vasco da Gamy, který je zde také pohřben. Tuto památku UNESCO ročně navštíví více než 800.000 návštěvníků a já osobně jsem velice rád, že jsem se do tohoto davu také začlenil. Stavba kláštera i kostela měla dvě významné etapy a dva vynikající stěžejní stavitele (celkem se jich zde vystřídalo pět). Tím prvním byl Diogo de Boitaca, autor spodní části chrámu i přízemní křížové chodby; tím druhým João de Castilho, který vybudoval horní patro křížové chodby a kostel zaklenul. V obou případech je dolní část ještě gotická, ta horní spíše renesanční. O kostelu se říká, že vypadá jako palmový háj, o chóru, že pochází z jiného světa. Rozhodně je neuvěřitelné, že takto křehká stavba přežila ničivé zemětřesení v roce 1755 takřka beze ztráty kytičky.

noční pohled na město s hradem
noční pohled na město s hradem
lupa

Po opuštění kláštera se vydáme tramvají zpět do centra města. Vypouštíme se slzou v oku hrad sv. Jiří (ono se už stejně stmívá a více než hrad samotný by nás zajímala vyhlídka na město), naposledy si vyjedeme stařičkou Glorií na vyhlídku nad zahradami sv. Petra … a zůstaneme stát s hubou dokořán. Pod námi je rozsvícené město, nad ním obrovský jasně svítící měsíc a nám se najednou vůbec nechce – nejen domů – ale nikam. Zkusíme s Braněm pár romantických záběrů (u mě ve finále nic moc, ale jsem alespoň – tedy pouze coby fotograf - zneužit velmi půvabnou Asiatkou), aby nás vzápětí z vyhlídky vyhnaly poměrně rychle klesající teplota a v nepřímé úměře narůstající hlad. To už se asi projevil pavlovovský reflex, protože hned při první lisabonské vycházce jsme se dohodli, že musíme zajít alespoň jednou do nějaké místní staré hospůdky a dát si na večeři rybu. A dnes máme poslední možnost. Nejprve se ale naposledy projdeme historickou čtvrtí Alto Bairro, při čemž nenápadně okukujeme místní podniky.

cesta na večeři
cesta na večeři
lupa

Když jsme tu byli poprvé, hrozně nás upoutali jakési smažené ryby, vzhledem k tomu, že jsme v Portugalsko, jednalo se zřejmě o tresky. A něco takového máme v plánu. Prostě typickou lisabonskou tresku nebo sardinku. Na výraz bolinhos de bacalhão (smažené kuličky z tresky s trojobalu) však rychle zapomenu a nad lístkem pak sedíme dost zoufale. Pochopíme, že co sníme z předkrmu, to zaplatíme. Bez problému objednáme červené víno a potom dlouze a bez valného úspěchu bloudíme jídelním lístkem. Hlavonožce zavrhnu (a pak se závistí pokukuji k vedlejšímu stolu, kde jakási ženština červenou chobotničku s chutí konzumuje) a zastavím se u slova swordfish. Coby rocker a milovník historie vím, že sword je meč a tudíž tipuji na mečouna. A tam se nedá šlápnout vedle. Nakonec nejsem jediný, kdo si ho dá. Bohužel to není ta pečená věc, co nám tak voněla, ale i tak je vynikající. Kámen úrazu spočívá v tom, že jsme tak důsledně ochutnávali sýrový předkrm, že se naše – za celý den dosti scvrklé – žaludky totálně přežraly. Díky tomu absolutně nezvládneme hlavní chod, který pak se smutným pohledem z poloviny (v průměru) vrátíme. Trpíme – s nadsázkou řečeno – nejenom tím, že vracíme krmi výbornou, ale i nelevnou.

Lisabon je prostě pestrý
Lisabon je prostě pestrý
lupa

Pak už jen zaplatit, vyčůrat a vydat se nejkratší cestu na náměstí Praça da Figueira. Kupodivu jsem ji trefil přesně - a je současně zřejmě i nejhezčí – takže jsme na místě právě včas. Zanedlouho nám jede autobus a ve chvíli kdy se rozjedeme, nám skončí platnost poslední celodenní jízdenky (v Lisabonu rozhoduje moment nástupu, kdy u řidiče musíte zeleně zasvítit). Rychle dobalit, poslední místní malé lahvové pivo (a je poměrně pitelné) a hlt červeného vína (to je většinou výborné) a za chvíli velmi brzké vstávání. Odjezd na letiště, odbavení a odlet. Je středa 28. října, rychle se rozednívá a já díky tomu alespoň z ptačí perspektivy konečně uvidím stadiony obou místních nejslavnějších klubů (fotku nestihnu, resp. totálně rozmáznu). Dalším bonusem je krásně romantický východ slunce. Následuje „pár“ fotek mraků pod námi, hodně nekonzumovatelné pokrm (tak hnusné umělohmotné párky jsem snad ještě v životě nejedl) a hladké přistání v Praze.

ráno v letadle
ráno v letadle
lupa

Z někdejší Ruzyně se chystáme odjet autobusem na Hlavní nádraží, ale jsme zaskočeni, kam až sahají zlodějské mafie jménem České dráhy. Tuto dopravu totiž zajišťují jejich autobusy a místo běžných lístků v hodnotě 24 až 36 Kč si řeknou rovnou o 60 Kč za osobu. To odmítneme a raději hrdě a protestně objíždíme linkovým autobusem půl Prahy a na Hlaváč přijedeme metrem. Trenčínská část výpravy si ještě dovolenou prodlouží o jednodenní pobyt s noclehem v Praze, my ostatní nasedneme do vlaků a vyrazíme směrem na východ a domů.

nádraží Rossio
nádraží Rossio
lupa

Pobyt v Lisabonu mi přinesl několik – většinou lehce překvapivých – postřehů a zjištění. Snad poprvé mi někde vůbec nevadila multikulturnost města, skoro bych řekl, že naopak. Jenomže tady všichni ti bílí, černí, hnědí, žlutí, Indové, Arabové i Židé vedle sebe skutečně dlouhodobě žijí a společně pracují. Nikdo z nich po nás nic nechtěl (spíše nám sami něco nabízeli; většinou lehké drogy) a cítil jsem se zde – na rozdíl např. od současného Německa – velmi bezpečně. Toto konstatování však přináší i výrazná negativa. Vzhledem k mezinárodní situaci mám totiž obavu, že se do Lisabonu hned tak znovu nepodívám. Ne, že by tady hrozilo nějaké nebezpečí, ale spíše bych očekával prudký nárůst zájmu turistů i cen letenek, zájezdů a pobytu. Něco podobného jsem již zažil v Bulharsku a v roce 2014.

Belémská věž
Belémská věž
lupa

PS: Nikdy neříkej nikdy. Než jsem tento text dopsal a publikoval, rozhodli jsme se, že do Portugalska vyrazíme na podzim i letos. Tentokrát s manželkou a se snahou obsáhnout větší teritorium. Snad to vyjde …

Na závěr ještě posledních pár vět o hlavním městě Portugalska.

lupa

Samostatnou kapitolou jsou tramvaje a vlaky. Tramvaje představují tradici zdejší veřejné dopravy a poprvé se v Lisabonu objevily již v 19. století. Na slavné historické lince č. 15 ještě stále jezdí „vytuněné“ žluté vozy, pocházející z počátku 20. století a bez problému zvládající výjezdy strmých kopců i pohyb v úzkých uličkách centra města. Příměstské vlaky pak spojují hlavní město Portugalska např. s Cascais, Sintrou nebo Setúbalem. Pozoruhodná jsou místní nádraží, např. Rossio nebo Oriente, které je skutečným a nezpochybnitelným architektonickým skvostem. S dopravou ve městě i zajímavou architekturou také úzce souvisí dálniční síť a dva lisabonské mosty. Tím prvním je již zmíněný červený Most 25. dubna z roku 1966. Někdejší Ponte Salazar byl v té době nejdelším visutým mostem Evropy a na jeho jižním konci si můžeme prohlédnout monumentální sochu Krista Krále (Cristo-Rei), která nás pro změnu na chvíli přenese do brazilského Ria. Tím druhým mostem je pak úchvatný Ponte Vasco da Gama, který byl slavnostně otevřen v květnu 1998 a se svými více než 17 kilometry délky je nejdelším mostem v Evropě.

u Warholů
u Warholů
lupa

O Lisabonu se také říká, že je městem s duší umělce. A nejen s uměním, ale rovněž se vzděláním a sportovními aktivitami se zde setkáme na každém kroku. V hlavním městě Portugalska se nachází množství soukromých i veřejných škol a také u historických památek lze použít bez uzardění výrazu nespočetně. V seznamu organizace UNESCO najdeme dvě památky ze čtvrti Betlém; Belénskou věž a klášter řádu sv. Jeronýma. Zastoupena je architektura ve slohu románském, gotickém, manuelistickém, barokním, moderním i postmoderním. V blízkosti památek se nacházejí zajímavá náměstí, ulice, uličky i celé čtvrti. Navštívit zde můžeme rovněž množství pozoruhodných muzeí. Jen jejich výčet zabere pěkných pár řádků. Prim zřejmě hrají Muzeum starých umění neboli Antiga (Museu Nacional de Arte Antiga), muzeum národního fenoménu modrobílých kachliček (Museu Nacional dos Azulejos) a Muzeum starého i moderního umění, zkráceně nazývané Gulbenkian (Museu Calouste Gulbenkian). Tuto silnou trojku doplňují např. Národní muzeum oděvů a módy, Muzeum moderního umění v Belému, Museum elektřiny, Národní muzeum kočárů (Museu Nacional dos Coches) s největší sbírku královských kočárů na světě, Lékárnické muzeum, Národní přírodopisné muzeum nebo Námořní muzeum. Spíše jen místní dokážou ocenit muzeum lisabonského rodáka sv. Antonína Paduánského..Muzea pak doplňují další kulturní instituce a stánky Thálie, např. Opera, Národní divadlo (Teatro Nacional de Sao Carlos) nebo Divadlo královny Marie II.

co je psáno, to je dáno ...
co je psáno, to je dáno ...
lupa

Město je multi opravdu ve všem. Každoročně se zde koná festival filmů s Lesbian & Gay tematikou i Mezinárodní festival dokumentárních filmů. Festival varhanní hudby střídá Festival horrorových filmů. Lisabon je vůbec městem festivalů. Pravidelně se zde setkávají rovněž příznivci kouzelníků, animovaných filmů, knih, ryb, módy, fotografií, nezávislého filmu, designu nebo jazzové hudby. Nechybí pochopitelně ani velké mezinárodní akce zaměřené na rock a pop. A zřejmě proto, že zde sídlí Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogové závislosti – významná to agentura EU – nabízí se ve městě drogy opravdu na každém kroku.

Lisabonský každoroční den
Lisabonský každoroční den
lupa

Přehlédnout nelze ani sport. Největším fenoménem je zde, pochopitelně fotbal, kterému vládne tým orlů ze stadionu Estádio da Luz, tedy veleslavná červenobílá Benfica. Té na paty šlape zelenobílý Sporting se svým Estádio José Alvalade. Na stadiony těchto dvou týmů se vejde dohromady 115 tisíc fanoušků a ti se už mohli radovat z více než 50 titulů. Jedním titulem se může pyšnit i tým ze čtvrti Belém, tedy Belenenses. Z mezinárodních klání se nejvíce vzpomíná na fotbalové ME 2004 (jsme přece jenom v malé Brazílii), kde český tým zanechal vynikající dojem, získal bronzové medaile a Milan Baroš se stal nejlepším střelcem turnaje. Lisabon však hostil také mnohá významná sportovní klání z oblastí mimo fotbalovou kategorii, např. světový šampionát házenkářů nebo evropský judistů. Tři roky po sobě byl také Lisabon místem startu slavné Rallye Dakar.

Jo, a abych nezapomněl, Lisabon mám opravdu rád.





loading...

Diskuse k cestopisu Lisabon 2015 / 4 (podruhé do Belému, na noční vyhlídku … a domů)

11.03.2016 11:25
Ani poslední díl cestopisu ze "Země na konci světa" nezklamal. Moc pěkné čtení, brilantní fotky... co k tomu dodat: že tam jedete znovu, Ti víc než schvaluji, a také tiše závidím...
Lisabon
18.03.2016 18:20
Luxusní fotodokumentace, mimo jiné...

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Sledovat diskusi e-mailem
Váš email:
Sledování můžete kdykoliv zrušit jedním kliknutím.
Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace