Lisabon 2015 / 1 (cesta a první kroky na portugalské půdě – čtvrti Baixa a Bairro Alto)
Když se mi ozvali moji noví slovenští přátelé s nabídkou, abych s nimi letěl do Lisabonu, čímž bychom si prodloužili úspěšnou červnovou boschovskou anabázi, moc dlouho jsem neváhal. Nebyl jsem si sice jistý, jestli je hlavní město Portugalska opravdu tím místem, které bych musel bezpodmínečně nutně vidět, ale cena zájezdu byla hodné lákavá, Bosche miluji a o pár dalších zajímavostech Lisabonu jsem také něco málo věděl. Navíc se mi v dětství velice líbil lisabonský stereokotouček, který jsem vlastnil, a těch pět dní pobytu by mělo stačit i na nějaký zajímavý výlet za gotikou, umístěnou mimo Lisabon. Přitom všem jsem ještě vážně uvažoval o tom, že bych zde ve volné chvíli mohl navštívit nějaký ten fotbalový zápas; koneckonců Portugalsko je v tomto vlastně malou Brazílií a Rio de Janeiro je zbytečně daleko. Navíc místní kluby Benfica i Sporting jsou mezinárodně uznávané pojmy.
Nakonec dopadlo vše jinak. Nestihli jsme projít ani celý Lisabon, plánované výlety jsme omezili na nedalekou Sintru a fotbal jsme vzdali úplně, přestože se v neděli hrálo slavné místní derby Benficy se Sportingem. Bylo nás v zájezdu poměrně hodně, kteří bychom 65-tisícové peklo na stadionu da Luz zažili na vlastní kůži moc rádi, ale čas nějak nevycházel a průměrná cena vstupenky na zápas, tedy 3.300,- Kč, také trošku odrazovala (následně jsem se snažil uklidňovat tím, že jsem Benficu už na vlastní oči kdysi dávno v Praze viděl). Do jisté míry nás také limitovalo počasí, zejména v den zápasu. Někdy se nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že se tam nahoře na mě někdo tak trošku zlobí. Lidé, kteří byli v Lisabonu týden před námi, měli krásné počasí, teplo a modrou oblohu. Ti, kteří vycestovali v době našeho odletu, na tom byli ještě lépe. No a my se museli spokojit s teplotní patnáctkou (naštěstí od moře nefoukalo, takže vůbec nevadila) a deštěm. Pršelo v podstatě každý den a poměrně dosti. Optimistická část výpravy sice stále tvrdí, že jsme mohli dopadnout mnohem hůře (což je pravda vlastně vždycky), ale noční stěhování některých našich spolucestujících z ho(s)telu, kterým propršela voda přes dvě patra, hovoří za vše.
Celý portugalský výlet začíná ve čtvrtek 22. října 2015, kdy se sjíždíme v Praze. Já osobně přijíždím zcela plným, a navíc zpožděným, vlakem RegioJet, kde mi za celou cestu nepodá nikdo nic, takže jsem s tímto dopravcem už podruhé poměrně značně nespokojen. V Praze se ubytujeme a vyrazíme na krátkou procházku k sousoší Čeští muzikanti, kterou zakončíme pivem. Plzeň za 41,- Kč sice nepatří k nejlevnějším, ale žádný velký výběr jsme neměli. Noc proběhla v klidu až na to, že jsme zaspali a já si pak v notném spěchu vrazil pod nehet třísku, takže jsem k nočnímu autobusu dorazil lehce zakrvácen (definitivní likvidace cizího tělesa v těle proběhla až za pár dní v Lisabonu). Všechno jsme ale v pohodě stihli, jen jsme trošku záviděli druhé polovině výpravy. My to totiž měli s přestupem a dvouhodinovým čekáním v Bruselu, kdežto pro ty, kteří se na zájezd přihlásili později, byl zajištěn přímý let a v době našeho odbavení tito šťastlivci ještě klidně spali. Navíc Braňovi s Adélkou do Lisabonu nedorazil jeden z kufrů a při následném vyřizování reklamace nás skupina „B“ dokonce předběhla a ubytovala se dříve než my. Na první výpravu do centra hlavního města Portugalska jsme však v pátek 23. října vyráželi – po zakoupení celodenních jízdenek MHD - všichni pohromadě.
K letu z Bruselu do Lisabonu se ale ještě musím na chvíli vrátit. Tak krásné počasí jsem totiž ještě v letadle nezažil (taky jsem zase tolikrát neletěl), protože mi bylo poprvé v životě umožněno pozorovat z výšky téměř 10.000 metrů bouřící mořské pobřeží, pohoří s hřebenovými pásy větrných elektráren, stříbrné stužky řek a později také mys Cabo de Roca (který máme také v plánu navštívit coby nejzápadnější místo Evropy), lisabonská předměstí a nakonec také slavnou Kristovu sochu na břehu řeky Tejo, přístav i samotné město. To má sice jen nějakých 550 tisíc obyvatel, ale celá městská aglomerace i s předměstími již překročila tři miliony. V každém případě to bylo pěkné uvítání.
Samotnou prohlídku hlavního města Portugalska, na jehož současné podobě se nejvíce podepsalo silné zemětřesení v roce 1755 a následná obnova, začínáme ve čtvrti Baixa a na náměstí Praça da Figueira, kterému vévodí jezdecká socha krále Jana I. Odsud poprvé také vidíme siluetu hradu sv. Jiří i zříceniny karmelitánského kláštera. Z náměstí zajdeme do kostela sv. Dominika, stavby z I. poloviny 13. století, která byla v 18. století znovu vybudována, v roce 1959 vyhořela a byla – víceméně – zachována jako popožárové memento. A potom nás již poprvé čeká náměstí Praça Dom Pedro IV., kterému zde ovšem nikdo neřekne jinak než Rossio. Náměstí má několik pozoruhodných dominant, z nichž musíme zmínit minimálně budovu Národního divadla z I. poloviny 19. století, pomník krále Petra IV., litinové kašny nebo budovy zdejšího Hard Rock Café či někdejšího divadla – a dnes hotelu – Eden. Samostatnou kapitolou jsou pak „vlnící se“ černobílá dlažba a historický „tramvajový výtah“ Gloria. A jedním z jeho dvou vozů jsme se vydali vzhůru.
Konkrétně na vyhlídku nad Zahradou sv. Petra, která působí dojmem malého Montmartru, minimálně příjemnou atmosférou a množstvím přítomných umělců i turistů. V klidu nasajeme atmosféru místa (já i něco málo slivovice) a pokračujeme kolem mnoha kostelů, muzeí a domů s kachlovými fasádami dál. Jdeme převážně úzkými křivolakými uličkami Horního města – tedy historické čtvrti Bairro Alto - a stihneme nakoupit i nějaké ty suvenýry a víno. Přes náměstí Largo do Chiado - s kostely Loreto a Igreja de Nossa Senhora da Encarnação - a náměstíčko Largo Raphael Bordallo Pinheiro se dostaneme na romantické náměstí Largo do Carmo, kterému dominuje zřícenina gotického karmelitánského kláštera. Ten doplňují fontána Chafariz do Carmo z roku 1771 i množství hospůdek a kaváren s venkovním posezením. Koneckonců nejedná se jen o turisticky vysoce atraktivní lokalitu, ale také o oblíbené místo setkávání místních obyvatel.
Pak už nás čeká jen noční cesta výtahem Elevador de Santa Justa. Tato neogotická národní technická památka pochází z let 1900 až 1902 a jejím autorem je Eiffelův žák Raoul Mesnier du Ponsard. Výtah je vysoký 45 metrů, jezdí v něm dvě kabiny s dřevěným interiérem a jeho vrchol slouží jako vyhlídková plošina. Naše skupinka se, bohužel, zdržela fotografováním karmelitánských kamenných pozůstatků a na výtahové nástupiště přišla o chvilku později než ostatní. Díky tomu jsme nevěděli, že máme jít po točitém schodišti nahoru, ale nasedli jsme s ostatními do kabiny, připomínající interiérem starou tramvaj a vydali se – k našemu zděšení – směrem dolů. A tak jsme „za trest“ stáli dole se škudlily (vstup na horní plošinu výtahu je zpoplatněn) a dvacet minut čekali na tu šťastnější část výpravy. Zkrátka: Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom si byli bývali prohlédli „noční“ Lisabon z ptačí perspektivy také. Ale památka je to v každém případě pozoruhodná i krásná.
A tím v podstatě skončil náš první portugalský den. Přes již známá náměstí i vyzkoušenou autobusovou linkou jsme se vydali zpět na ubikaci. Tam jsme ochutnali jednu ze zdejších specialit, tedy tzv. zelené víno, a šli spát. Měli jsme toho za sebou ten den celkem dosti. V té chvíli jsme ještě netušili, že nám právě začíná období dešťů.
Na závěr první části lisabonského cestopisu – jako takové PS – přidám ještě několik informací o hlavním městě Portugalska.
Lisabon neboli Lisboa leží na řece Tejo, která se zde čte jako Težu. Město má mnoho přezdívek, které ho mají vystihovat; např. Cidade das Sete Colinas (Město sedmi pahorků), Rainha do Mar (Královna moře), Cidade da Tolerância (Město tolerance) nebo Cidade da Luz (Město světla). Jeho patrony jsou sv. Vincenc ze Zaragozy a sv. Antonín Lisabonský, známější ovšem jako Paduánský. Jedná se o největší město v zemi i nejzápadnější hlavní město kontinentální Evropy. Lisabon je také uznáván jako globální město, významné v oblasti financí, obchodu, médií, zábavy, umění, mezinárodního obchodu, školství i cestovního ruchu a najdeme zde také jeden z největších kontejnerových přístavů na evropském pobřeží Atlantiku. Město je dopravně skvěle dostupné, a to nejen letecky, ale rovněž díky dálnici nebo vysokorychlostní železnici. Současně se jedná o jedno z nejstarších měst světa, které údajně založil bájný Odysseus a kterému následně vládl „kde-kdo“ od Římanů, přes Germány až po Maury a křižáky. V historii města se setkáme také s Féničany, jejichž stopy byly nalezeny i v areálu katedrály Sé.
Středověk začal pro Lisabon jako smutné období podřízenosti muslimům ze severní Afriky a Blízkého východu. Žili zde však i křesťané a Židé, kteří byli po zaplacení speciální daně zbaveni povinnosti vstupu do islámské armády, a jejich bezpečnost byla zaručena státem. Vliv tohoto období je dodnes vidět ve čtvrti Alfama, která přežila i ničivé zemětřesení v roce 1755. Od roku 1108 se zde u moci střídají Maurové s křesťany, kterým Lisabon definitivně připadne v roce 1147. Následuje éra ničení mešit nebo jejich přestavby na křesťanské kostely. V roce 1255 se pak Lisabon stal hlavním městem „nového“ Portugalska. Následuje založení první portugalské univerzity (r. 1290), válka s Kastilským královstvím (1384) a období rozšiřování města i velkých objevitelských cest. Tato etapa v dějinách Lisabonu však už bude součástí další části lisabonského cestopisu.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Lisabon
Půjčovna autPříspěvky z okolí Lisabon 2015 / 1 (cesta a první kroky na portugalské půdě – čtvrti Baixa a Bairro Alto)
