Kyrgyzstán a Kazachstán nejsou divoký východ

Také jste si všimli toho, že je zvykem psát o poměrech v zemích bývalého Sovětského svazu negativně? Zamyslel jsem se nad tím v článku „Podněsteří – skanzen komunismu nebo široká ruská duše“ a znovu jsem na tento nešvar narazil, když jsem před cestou do Kazachstánu a Kyrgyzstánu, kam jsme se s kamarádem vydali na vlastní pěst, sháněl informace o těchto zemích. Kdybychom zkušenosti cestovatelů brali vážně, tak nikam nejedeme. To se týkalo zejména Kyrgyzie, kde je specialitou kriminalita policistů. Podle „zážitků“ těch, kdo v této zemi byli, tito bandité maskovaní zákonem vyzvou cizince k předložení bankovek ke kontrole jejich pravosti a vrátí pak minimálně o 100 dolarů méně. Oblíbené prý je také cizince odvést na strážnici k osobní prohlídce, najít nějakou záminku a propustit až po zaplacení tučné pokuty, resp. úplatku. Nějaká ta cennost se při prohlídce samozřejmě také ztratí. V jednom článku jsem dokonce nalezl odkaz na web kyrgyzského ministerstva vnitra, s doporučením vytisknout si pravidla pro chování policistů a při kontaktu s policií se pak na ně odvolávat. „Zážitky“ jsem nedal do uvozovek náhodou. Žádný z pisatelů nepopisoval svoji osobní zkušenost.

V Kyrgyzii jsme byli dva dni. Do Biškeku jsme přijeli maršrutkou z Almaty, ubytovali se a až do pozdních nočních hodin se věnovali prohlídce města. Nikdo včetně policie nás neobtěžoval. K návratu do hotelu jsme použili taxík a s řidičem se dohodli, že nás druhý den zaveze za 100 dolarů = 4 100 som k jezeru Issyk-kul. Přijel přesně v půl šesté ráno. Cesta dlouhá asi 300 km trvala 5 hodin. Nebylo to ale kvůli stavu silnic, který je srovnatelný s našimi silnicemi I. třídy, ale proto, že s výjimkou obchvatu Biškeku, kde je povolená rychlost 90 km/h., jsme jeli oblastí, kde je maximální rychlost 60 km/h. Obchvat Biškeku je ve výstavbě, takže ani tam nebylo možné povolené maximum všude využít. A šedesátku se všichni řidiči snažili dodržovat! Po cestě bylo bezpočet policejních kontrol, které ručními radary měřily rychlost. Hříšníka hned zastavily a ten bez průtahů zaplatil pokutu. Ani náš řidič se jedné pokutě nevyhnul. Měl bych asi v této souvislosti napsat, že v Kyrgyzii je hlavním úkolem policie vybírat od řidičů pokuty. Já jsem spíš obdivoval autoritu policie, která s sebou nese větší bezpečnost na silnicích. Určitě je to lepší, než když ombudsman rozhodne, že městská policie v ČR je bezmocná vůči řidičům jezdícím na červenou. Policisté si určitě všimli, že v autě jedou cizinci, jednu fotozastávku jsme si udělali i v jejich blízkosti, ale absolutně nás nechali na pokoji. Když jsme na téma vztahu policie k cizincům mluvili s domorodci, ti konstatovali, že policie je přísná na místní, ale cizince nechává na pokoji.

Dalším nešvarem, se kterým se lez setkat při pročítání článků o postsovětských zemí je posměšný postoj k vysokým čepicím uniforem vojáků a policistů a hodnocení uniforem vůbec jako pozůstatku socialismu. Jistě, mnozí z nás mají ještě v živé paměti sovětskou okupaci. Ale proč si z těchto čepic děláme legraci a středověké uniformy stráží před Buckinghamským palácem obdivujeme? Sovětská okupace naší země se pomalu stává historií a je už spíše příjemné potkat někoho, kdo u nás sloužil. Když se v Almaty zaplnila maršrutka, vešel dovnitř policista a kontroloval dokumenty, je to přeshraniční linka. Kontrola byla jen formální. Všiml jsem si, že po vystoupení říkal něco jinému policistovi. Ten vlezl do autobusu a na mého spolucestujícího zavolal: „Pocem kamarád.“ Kamarád vstával, ale policista mu hned naznačil, že má zůstat sedět. Byl prostě rád, že může použít možná jedinou českou větu, kterou si zapamatoval a zavzpomínat na službu v Olomouci, ve Vysokém Mýtě a na Líbavé.

Vůbec vztah lidí k cizincům můžu hodnotit jen a jen kladně. Ochotně nám podávali informace, kdykoliv jsme se potřebovali na cokoliv zeptat. V USA se s cizinci baví jen neochotně a pouze pokud mluvíte anglicky.

Při cestě od Issyk-kul jsme se zastavili na občerstvení v Keminu. Dali se se mnou do řeči ženy, které prodávali řidičům pirožky. V Egyptě bych při takovém rozhovoru neslyšel nic jiného než „bakšiš, bakšiš“. Ony ale byly prostě jen zvědavé odkud jsem, jak se žije v Čechách, kolik mám dětí, atd., prostě ženský.

Ano, setkali jsme se i s nepříjemnými zážitky. Po příletu do Almaty nás pořádně natáhl taxikář, který nás vezl z letiště na hotel. Taxikáři jsou ale zloději všude na světě. Stalo se mi to i v Baku a v Kišiněvě, nemluvě o tom. že v Praze bych raději šel z letiště pěšky, něž abych sedl do taxíku. Kamarádovi se pokusil v Almaty v hospodě vyrvat zloděj z ruky mobil. Na pouliční kriminalitu si musíme dávat pozor všude, i v Ostravě.

Zajeli jsme si i vlakem z Almaty do Astany a tam nám přeci jen pokazil dojem policista na nádraží. Když jsme v hale čekali na vlak zpátky do Almaty, přistoupil k nám a ptal se jestli jsme pili pivo. Bezelstně jsme přiznali, že ano. Podle něho jsme tím porušili zákon, který zakazuje chodit po ulici opilý. Sebral nám pasy, odvedl na služebnu a předal jinému policistovi, který právě sepisoval protokol s nějakým místním provinilcem. Ten byl alespoň natolik vstřícný, že protokolování přerušil a věnoval se našemu případu. Začal mluvit také o přísných kazašských zákonech, ale nechal si vysvětlit, že jsme po večeři v restauraci blízko nádraží vypili dvě piva a šli na vlak. V Almaty jsme byli v den, kdy nám končila víza a do půlnoci zbývalo šest a půl hodiny. Pozornosti policisty to neuniklo, ale uvěřil nám, že o prodloužení máme v Almaty zažádáno. I tento nepříjemný zážitek se obešel bez pokuty nebo úplatku. A propos, věřím tomu, že takový stupidní zákon, na který se policisté odvolávali, skutečně v Kazachstánu existuje, druhá věc je interpretace a použití.