Karlštejn a okolí - na kolech
Cyklistický výlet
Myšlenka na výlet na kolech vznikla jedno odpoledne, kdy mi Jenny přeposlala mail od Milana, kde byla trasa cca 40km s komentářem, že je to nenáročná cesta vhodná i pro začátečníky. Jenny připsala, že můžu mít k dispozici Paulovo kolo, takže nakonec jsem se rozhodla, že i když jsem podobný výlet nikdy neabsolvovala, tak to toho jdu. Upozornila jsem však, že když nebudu moct, tak trasu prostě projdu pěšky. Jenny mě ujistila, že parta, která jezdí s Milanem, nejsou žádní profesionálové, takže tu byl příslib pohodového dne na Berounsku. Preventivně jsem si vytiskla mapu trasy a vzala s sebou do batůžku turistickou mapu, abych se neztratila.
Den předtím jsem přicestovala večer do Přelouče, bylo domluveno, že my dvě (já a Jenny) přistoupíme do vlaku tady (kvůli kolům), ostatní jedou z Pardubic. Samozřejmě jsme si měly o čem povídat, spát jsme šly po půlnoci.
Cyklistický den začal nezvykle už ráno, neboť si Jenny dala budíka o hodinu dřív (tj. na pátou) a mě budila v 5,20h. Když jsme zjistily, že máme dostatek času, šly jsme si ještě lehnout. Na nádraží jsme dorazily v 6,45h, koupily si jízdenku a čekaly na vlak, který přijel v 6,56h. Dle instrukcí jsme naložily kola, našly ostatní a výlet zdárně mohl začít. Jelo nás celkem 6 – velitel Milan, s ním 3 holčiny (Bára, Markéta, Renáta) a my dvě.
Hned v úvodu jsme daly k dobru, jak jsme se nemohly dočkat dnešního dne, a proto vstávaly o hodinu dřív. Tím jsme rozesmály ostatní a vyšlo najevo, že i když nám dvěma je o trošku víc než těm mladým, rozhodně do party snadno zapadneme a neztratíme se.
V pohodě – s přestupem v Praze – jsme dorazili do stanice Karlštejn. Během jízdy jsem se převlíkla do vhodnějšího oblečení – z teplákové soupravy do trička a krátkých elasťáků, přesto jsem se lišila od ostatních, kteří měli cyklistické kalhoty popř. jiné vhodnější oblečení, ti lépe vybavení i helmy. Bylo na první pohled poznat, kdo viděl kolo občas z rychlíku a kdo jezdí pravidelně.
No nic, s očekáváním co nás čeká, jsme vyrazili přes železniční přejezd a vydali se (k mému překvapení) na první stoupání do kopce. Celou naši kolonu jsem preventivně jistila zezadu. Ujela jsem tak 100 metrů a raději šla dolů, přece jen se neodrovnám hned na začátku. Cca 10 metrů po mě měla Jenny stejný nápad. A tak jsme se postupně dostali k první zastávce, kde byl fotostop – cedule konec obce Karlštejn.
Potom někteří opět nasedli na kolo a kopec vyjeli, my dvě ho vyšlapaly pěšky. Nahoře na nás mladí počkali a potom společně začal pozvolný sjezd a následovalo další stoupání. Když jsem tady slézala dolů z kola, můj osobní dojem byl takový, že jsem přecenila zbytečně své síly a trasu chci zkrátit. Vidina tohoto táhlého kopce přede mnou (a rozhodně to nebyl poslední), začalo ve mně narůstat rozhodnutí, že vynechám Koněprusy (tam jsme byly s Jenny na výletě před dvěma roky, takže do jeskyní stejně nepůjdu), raději si někde oddychnu a načerpám nové síly. O svém nápadu jsem informovala Jenny – pochodovaly jsme solidárně spolu a hodnotily své fyzické zdatnosti – chytla se toho také, že na Koněprusy také nechce. Mladí na nás tentokrát čekali v jedné zatáčce ve stínu, vytáhla jsem mapu, abych doložila, že ten můj nápad je realizovatelný. Řekly jsme jim o svém rozhodnutí, možná si oddechli, že „přívěšek“ si pojede svým tempem a oni také svým. Rozdělili jsme se s tím, že se sejdeme v Tetíně. Oni ať jdou klidně i do jeskyní, my v poklidu dojedeme na Tetín, tam se najíme, zregenerujeme své síly a počkáme na ně.
A tak jsme vyrazili – oni se nám brzy ztratili z očí, my si jely v klídku a pohodičce. Když bylo stoupání, sesedly jsme, když byla rovinka nebo klesání, tak jsme se vezly. Žádné přeceňovaní sil, žádné hecování, žádné nejapné poznámky, prostě nic, čím bychom si tento již cyklisticko – turistický výlet mohly zkazit.
A přece jen na nás ještě jednou počkali – respektive udělali si zastávku na třešně a my tam posléze dorazily také. Cca půl hodiny jsme měli občerstvovací přestávku.
Potom jsme opět vyjeli – každý svým tempem. Podařilo se nám s Jenny dojet do Tetína, aniž bychom sesedaly, cesta vedla většinou z kopce nebo po rovince, takže se jelo nádherně. Byl to krásný sjezd, auta jsme nepotkávaly, mohly jsme tedy kola pustit a jen je přibržďovat. Dojely jsme do vesnice, v místním krámku se Jenny zeptala, kde bychom se mohly najíst, řekli jí, že restaurace má otevřeno od 12h (bylo 11:30h). A tak jsem navrhla, že se nejdřív podíváme na hradiště, abychom poznaly i něco víc, než jen kolo a silnici.
Tetín jsou jen sotva znatelné pozůstatky, hrad je spojován s kněžnou Tetou, pravda je taková, že do dějin se zapsal díky svaté Ludmile, která zde byla zavražděna svojí snachou. Posadily jsme se do trávy, trochu si odpočinily, pokochaly se okolím. Nebezpečně jsem si uvědomovala, že jsme pořád na kopci, pod námi jsou skály a my nyní musíme jet dolů a někde přejít řeku Berounku. Pohled z vyhlídky je tedy fantastický, vidina pěší turistiky s kolem na druhé straně břehu ve mně moc nadšení nevzbuzovala. Nebudeme si zatím kazit den, nyní nás čeká oběd. Restauraci jsme našly snadno (jediná ve vesnici) a akorát ji otevíraly – bylo 12h. Objednaly jsme si kuřecí špíz s tím, že máme minimálně 1,5h náskok, než nás mládež dožene. Kupodivu se objevili po čtvrt hodině s tím, že na prohlídku nakonec nešli, posilnili se pivem nebo vínem a vyrazili za námi. Tím nám jaksi pokazili plány, přesto jsme zde měly dost času na odpočinek a regeneraci svých sil – preventivně jsme si s Jenny lehly do trávy, abychom si narovnaly záda a natáhly nohy.
Navrhly jsme jim, že my dvě pojedeme napřed, oni se zastaví na hradišti a sejdeme se v Srbsku, někde po cestě na ně počkáme. A tak jsme nasedly na kola – podle mapy to měla být cesta jen dolů, přece jen jsme musely na cca 100 metrů sesednout – ještě, že mám tak skvělého parťáka na cyklistiku. Potom opravdu následoval pozvolný sjezd až dolů k železnici a následně za řeku, kde jsme si vyhlídly místo, odkud budeme mít přehled.
Na břehu Berounky jsme se usadily na šutrech a počkaly na partičku, která to vzala hopem, takže jsme nečekaly dlouho. Vyfotili jsme se u měřidla – jsou tu znázorněné značky, kam stoupla voda při povodních. A nyní mělo nastat další stoupání – velitel pochopil, že bychom to opravdu vyšlapaly pěšky, takže jsme nakonec jeli přímo do Karlštejna, cesta vedla krásně po rovince podél řeky. Tady už jsme byli na silnici, auta nás vesele předjížděla, mohla jsem udržet tempo s ostatníma a jeli jsme vzorně ve štrúdlu, ani jsme nebyli moc roztahaní.
Na začátku městečka jsme se zastavili v kempu a občerstvili se (voda, pivo, víno, nanuk – každému podle jeho chutě), domluvili jsme se, že když už tu jsme, podíváme se na hrad. Jako první vyrazila Jenny, jenže přejela odbočku, tak jsem zastavila a zavolala, aby se vrátila. Naštěstí stačím sledovat ukazatele, což se později ukázalo jako velice dobrý detail. Museli jsme sesednout a projít pěší zónou (turistů šíleně moc, aktivně to tu hlídají policajti), vedro k padnutí a hlavně začínám cejtit své sedací ústrojí. Kola jsme si zamkli u zábradlí, opět se rozdělili a šli se postupně podívat na nádvoří. Na prohlídku bylo již pozdě, stejně bych na to neměla náladu a k vidění v interiérech nic moc není. A tak jsme se s Jenny domluvily, že si sedneme na horké maliny (potřebovaly jsme také nutně na WC). Mezitím nás došli mladí s tím, že oni si jdou dát párek v rohlíku. Když jsme se sešli, dumalo se co dál – no, když už jsme tady, tak přece jen by to chtělo tu Ameriku pokořit. Podle mapy je to však cesta po silnici do prudkého kopce, což mě odrazovalo – ale přece jen, nebudu trhat partu. Došli jsme na konec pěší zóny, kde Jenny napadlo, jít se zeptat na cestu, jak se tam nejlépe dostat. A tu (s potutelným úsměvem) nám stánkař řekl, že nejkratší cesta je přes pěší zónu nahoru a potom následuje cca 2,5km dlouhé stoupání a pak 1km dolů do vesnice. Odtud pak po silnici zase nahoru do kopce a jsme tam. Cestu po silnici nám nedoporučoval, že je tam opravdu velký provoz. A tak jsme obrátili kola a cestu si vyšlápli k parkovišti u hradu znovu. Potom následovala asfaltka, kterou někteří vyjeli – jiní se drápali z posledních sil. Byla to nekonečně dlouhá cesta vzhůru, kde jsem myslela, že pustím duši. Dvakrát jsem zkoušela nasednout, ale po 10-ti metrech jsem to vzdala, raději pěšky než kolmo, to mi jde líp. Silně jsem zaostávala, pití mi došlo, vedro bylo nesnesitelné. No stezka hrůzy. Ptala jsem se sama sebe, jestli mi to zato stojí, jestli nebude lepší to vzdát a počkat, až pojedou nazpátek – samý černý myšlenky a při nich jsem se přesto nevzdávala a spíše setrvačností šlapala dál. Jak dlouho trval výstup nevím, nahoře na mě solidárně Jenny počkala – taky jela na rezervu. Nabídla mi svou vodu a trochu jsme se rozdejchávaly. Srdce nám bila na poplach, že na takovou zátěž nejsou zvyklá. Pomalu jsme nasedly a dojely pozvolným sjezdem dolů. Tady čekali mladí, vytáhla jsem mapu, kudy dál a zjistila, že mě čeká ještě jedno stoupání do cíle – to zvládnu, nejsem přece žádné ořezávátko. A tak jsme vyjeli. Mladí vystartovali kupředu a my pozvolna za nimi. Na křižovatce suverénně odbočili doprava, i když podle mapy se mělo jet rovně. Tak jsem zastavila, počkala na Jenny a říkám, že jedou blbě. Tady byla naštvaná i ona, jak má velitel zjištěnou trasu, že vůbec neposlouchá, na čem jsme se domlouvali před cca 10-ti minutami, že jim je úplně jedno, že jedou jinam. Když se pak vrátili, tak byli hrozně překvapení, že jeli špatně. Tak jsme se vrátili na správnou cestu a začal další výstup. Tady už nás sesedalo víc, přece jen únava byla znát i na holčinách, že toho mají plný zuby. Nahoře nás přivítal pohled na Ameriku – tolik proslavené a legendami známé místo, přitom to není nic moc. Možná za jiných okolností bych byla nadšená, takhle se lom trochu ztrácel v oparu, všudypřítomné cedule se zákazem vstupu jsou k vidění hned několikrát. Přesto bylo na malé vyhlídce přeplněno, takže jsme museli počkat, až na nás dojde řada, abychom se pokochali pohledem dolů.
Dozvěděla jsem se, že za hodinu jede vlak, který musíme stihnout. Vidina dalšího pěšího výstupu při zpáteční cestě přes Karlštejn ve mně nevzbuzovala moc nadšení, přesto jsem tajně doufala, že to nejhorší už mám za sebou.
Z posledních sil jsem se posadila na kolo a vyrazila směr dolů, tady to šlo, spíš jsem brzdila, než šlapala. Sice mě mladí postupně předjeli, každopádně jsem si udržovala své tempo. Když jsem dorazila na odbočku, po které jsme sem přijeli, nevěřila jsem vlastním očím – mladí pokračovali rovně, vůbec neodbočili a ženou si to v pohodě do kopce – respektive, jsou už v jeho půli. Jenny taky zůstala koukat, každopádně nyní se rozhodla, že je upozorňovat nebude, ať si jedou kam chtěj. My tedy odbočily, půl kopce pomalu vyjely, půl vyšlapaly. A potom následoval ten dosti táhlý kopec, na kterém jsem potila krev a který mě stál spoustu sil, abych ho zdolala směrem vzhůru. Nyní jsem měla hlavní starost – brzdit, brzdit a ještě jednou brzdit, abych se nevymlela. Sešup to byl opravdu parádní. Pěší zónu jsme opět prošly, takže jsme dnes Karlštejn zdolaly třikrát – to se málokomu poštěstí. A potom po rovince k nádraží, kde jsme se potkaly s ostatníma. Oni nám vypravovali, že na té silnici bylo hodně serpentin, takže jednu dobu měli strach z předjíždějících aut a jeli opravdu pomalu. Pochválili nás, že jsme tu rychle, neboť tipovali, že dorazíme tak za půl hodiny po nich a my dojeli po 10-ti minutách. Měli jsme tedy dostatek času, přesunuli jsme se na nástupiště a počkali na vlak. Dozvěděla jsem se, že máme za sebou cca 45km (z toho 1/3 pěšky – dobré skóre, myslely jsme si, že toho bude víc), mladí měli najeto zhruba 60km. Tak tomu jsem nevěřila, nohy mě začly dodatečně bolet, zadek preventivně nezmiňuji, taky si vytrpěl své.
V Praze nastal poslední zádrhel – Milan neměl zjištěno, že vyhlídnutý spoj nestaví v Přelouči a navíc jsou tam povinné rezervace na kola. Tak honem koupit místenky, potom ještě jízdenky pro mě a Jenny, pojedeme do Pardubic a potom se vrátíme do Přelouče. Nasedali jsme v posledních minutách, průvodčí se rozčiloval, že on nemá nahlášenou žádnou rezervaci, přesto kola naložil. Konec zkrátím, cesta probíhala v pohodě, všichni jsme byli unavení, poklimbávalo se nebo jen tupě zíralo, mluvit se ani nechtělo. V Pardubicích jsme se rozloučili, my nasedly do osobáku a vracely se do Přelouče.
Sláva nazdar výletu – nezmokly jsme, už jsme tu.
Na tento výlet dloooooouho nezapomenu, i když na druhou stranu, tak hrozné to zas nebylo. :-) Každopádně – na doplnění – toto trasa pro začátečníky (a důchodce) rozhodně nebyla.
Diskuse k cestopisu Karlštejn a okolí - na kolech