Itálie - poznávací zájezd

1.den

Sraz u pardubického nádraží byl v 16,30h, jelikož jsme tu oba včas a jako svoz máme osobní odvoz taxíkem, vyrážíme do Prahy o 5 minut dříve. V předpokládanou dobu odjezdu jsme v Rybitví, v tu dobu nám volá Lída, že nám přišla zamávat a hodně ji mrzelo, že nás nezastihla. (Navíc jsme se dozvěděli, že dalších 5 studentů z Mikeho třídy přezdívané „zvěř“ měli tendenci se s námi rozloučit taky, bohužel přišli pozdě. Spoléhali na to, že budeme mít zpoždění – nás to upřímně potěšilo, takovou přízeň a oblibu jsme ani netušili.)

Upovídaný taxikář nám vypráví své zážitky se svozem lidí (např. jak třeba hledal lidi, naháněl je po telefonu a pak zjistil, že oni čekali na svoz autem na vlakovém peróně …. ), navíc je obdivovatelem Sicílie, sám vypadá jak mafián – nabušená postava, delší černé vlasy, tmavé brýle a velké černé terénní auto.

V Praze (hotel Diplomat u stanice metra Dejvická) máme mít odjezd v 18,30h, je tu nějak podezřele málo lidí. Naše místa jsou hned za řidičema, díky minulým zkušenostem Aileen napsala do požadavků na autobus – více místa na nohy. A tady je prostoru opravdu dostatek.

18,35 vyjíždíme, je obsazena tak 1/3 autobusu, je tu 14 lidí. Praha je ucpaná je pondělí odpoledne, po 15-ti minutách jízdy, když míjíme Hlavní nádraží, vytahuje nejhladovější cestovatel jogurt a začíná jíst. Průvodkyně Jitka nás seznamuje s řidiči – přejmenovali jsme je na Marťa a Břéťa, kteří nám dávají instrukce ohledně používání WC: „Toaletu používat jen v nejnutnějším, opravdu nejnutnějším případě! Pánové, čůrat v sedě!“ Dále nabízejí jako specialitu čaj s pralinkami. Autobus je super, jsou krásně čistá okna.

Nejlepší zprávou je, že druhá část zájezdu letí letadlem a naložíme je zítra. V tu chvíli máme neskonalou radost a začínáme kout pikle, jak zabrat sedadla vzadu, abychom se mohli pohodlně vyspat – hlavně aby nás nikdo nepředběhl!

20,20 Mike čeká na zprávy od studentů, jak dopadla hodina

20,26 dívka s chlapcem tlačí kolo

20,27 míjíme červený citroen

20,28 míjíme tirák s dřívím SPZ AC….(Mike nestihnul)

20,30 Mike poslouchá kazetu a usmívá se, dává Aileen přednášku ohledně tvorby zápisků, čtenář musí být informován detailně o průběhu zájezdu – proto ty časové údaje.

Mike konstatuje: „Nádherně zelená jihočeská krajina se oblékla do zlatavých tónů zapadajícího slunce, což cítím jako předzvěst úžasných zážitků, které prožijeme v Itálii.“

20,34 bazén v Autobazaru

20,42 hraniční přechod 45km, babies na nás kašlou, na sms neodpovídají

20,46 míjíme odbočku na Hlubokou, zapadající slunce – 1. foto

20,49 duha v Borku u Českých Budějovic

20,56 fotka západu slunce s cedulí Mc Donald´s na křižovatce v ČB

21,04 přejíždíme Vltavu a podjíždíme most s reklamou na Vrakoviště

21,30 poslední zastávka před hranicemi na českém území – Aileen půjčuje svůj telefon, aby se Mike spojil s Leem – konečně má dušička informace o suplované hodině a ukojila svou zvědavost, jak angličtina probíhala.

Mike potřebuje otevřít zavazadlový prostor, Břeťovi sice tvrdí, že chce svetr, pravdou je, že nechal kazety v kufru a bez nich prý neusne. Mezitím Aileen zabírá 9 sedadel vzadu, přestěhuje tam všechny věci, oba si libujeme jaké máme nezvyklé pohodlí na noční přejezd.

22,10 přejíždíme hranice ve Dvořišti

--------------------

2.den

Po šesté hodině máme zastávku na ranní hygienu kdesi na Autogrilu v Itálii. Aileen se spalo nádherně, cítí se odpočatě, řidiči během jízdy pouštěli filmy, o tom ani neví. Mike – tak to je přesně pravý opak. Prý většinu noci poslouchal kazety, průběžně sledoval i film a přibližně ve 3 ráno, aby se aspoň trochu vyspal, tak si vzal 2 prášky na spaní a teď se nemůže probrat. Celý zájezd tedy snídá, hodně lidí pije ranní životabudič v podobě kávy, v okamžiku za minutu odjezd se „mrtvolka“ rozhodla, že si dojde na toaletu a vyčistí zuby. Odjezd je tedy posunut o 10 minut, naštěstí několik lidí ještě dopíjí své teplé nápoje, tak nebije tolik do očí, na koho se vlastně čeká.

7,12 vyrážíme k letišti nabrat druhou půlku zájezdu – k naší nevýslovné radosti tu čeká jen 12 lidí, celkový počet účastníků zájezdu je tedy 26, takže se nemusíme uskromňovat. Překvapuje nás totiž, že málo lidí využívá možnost roztáhnout se, pouze 6 lidí má dvousedadlo, zadní část je pořád prázdná, tam se zabydlujem jenom my.

Dojídáme snídani – máslem namazané černé rohlíky pro Aileen s vysočinou, pro Mikeho s plátkovým sýrem a k tomu kyselé okurky.

8,20 Míša si párátkem čistí zuby (to si má Aileen zapsat!, prý je to nezbytný údaj do deníčku)

8,21 příjezd do Benátek přes 4km dlouhý most

Z autobusu vycházíme jako poslední, musíme se dobře ustrojit, fouká nepříjemný vítr a je pod mrakem. Město leží na 118-ti ostrovech, proto tu není žádná hlavní ulice. Mezi jednotlivými vodními kanály se můžeme pohybovat po 400 kamenných mostech, mezi nimiž je tím nejznámějším mramorový Ponte di Rialto. Celé město je postaveno na dřevěných pilotách a roštech a je rozděleno na jednotlivé ostrovy 150-ti kanály. V přístavišti si kupujeme jízdenku na místní MHD, plujeme parníkem po Canálu Grande (je hlavní dopravní tepnou Benátek, která se táhne téměř čtyři kilometry od hlavního nádraží k náměstí sv.Marka), paláce ležící u kanálu reprezentují benátskou moc, kulturu a umění od 12. až do 20. století. Nejobdivovanější z nich je Zlatý dům z 15. století, prvotřídní příklad benátské gotické architektury, v němž je v současné době umělecká galerie. Jízda je zajímavá, nepříjemný je jen všudypřítomný zápach rybiny. Jdeme po nábřeží, prodíráme se davy, naše první společná fotka je u Mostu vzdechů – spojuje Dóžecí palác s vězením – a jeho název odráží dávné nářky odsouzenců, kteří po něm přecházeli do svých cel známých jako olověné komory. V jedné z těchto „komůrek“ strávil svůj čas také známý sukničkář Giacomo Casanova. Odtud pokračujeme na jediné benátské náměstí, kterému dominuje Chrám svatého Marka se svými zlatými kupolemi a honosnou zlatou výzdobou. Díky svému nesmírnému historickému i kulturnímu bohatství jsou Benátky zapsané v Unescu. Jitka se postavila do fronty na prohlídku, Aileen a Mike spíš spekulují nad výšlapem na Kampanilu, nakonec to vzdáváme, cena se nám zdá vysoká, navíc je zataženo. Během tří minut proběhneme chrám, Aileen tam chce nakouknout, když tu kdysi byla, právě se opravovaly interiéry a byl pod lešením. Potom jdeme na procházku, Mike navrhuje investovat 1 euro do zrní s tím, že budeme krmit holuby. Toto se ukáže jako skvělá zábava … jsme jimi obletováni, je vidět, že „krmení dravé zvěře“ je opravdu speciálním zážitkem. Co je zajímavé, na náměstí od nich není žádný trus. Holubi nám sedí na ramenou, na rukou, rvou se o každé zrníčko. Máme nafocené perfektní fotky – tak toto byl vynikající nápad. Nastává první problém s naší dochvilností, ostatní na nás čekali 5 minut, než jsme přišli na místo srazu – Mike má prostě dost času a chtěl se ještě podívat do přilehlých uliček. A poklusem přes celé náměstí, prodírat se hloučky s holuby a vyhýbat se spoustě turistů je taky síla. Odtud putujeme ke kostelu Santa Maria Giovana Formosa, jdeme přes můstky, proplétáme se spletí uliček. Dává se do deště, spouští se hrozný liják, a my deštník samozřejmě nemáme, takže moknem – Mike méně, má aspoň kapuci. Nazpátek plujeme parníkem zpět k centrálnímu parkovišti. Oba jsme silně promoklí, nebaví nás to tady, svršky se dají ždímat. Jsme proto rádi, když pádíme k autobusu, tam se svlékáme z mokrých věcí. První zastávka tedy skončila nepříjemně, no tohle nám přece zkazit náladu nemůže. Opouštíme město přes dlouhý most, vytahujeme kuřecí řízky, abychom se nasytili.

Už jsme v autobuse zabrali 13 sedadel, máme ložnici – tady tráví Aileen většinu přejezdů natažená na pětce, obývák – dvousedadlo Mikeho, kuchyň – dvousedadlo hned vedle, aby to Mike neměl daleko, tak tam sídlí jeho taška s jídlem a pak dvojitá předsíň, kde jsou ostatní věci, které potřebujeme k životu včetně batůžku s kazetama, nyní se tam suší svetry a bunda.

13,40 po chutném obědě máme polední klid

13,48 Aileen slyší, že Mike usnul, tak si bere průvodce a pročítá si Veronu, padá jí hlava…

14,35 „Dobré ráno!“ – ozvalo se nad ní.

Naší další zastávkou je Verona, kterou proslavil William Shakespeare tím, že do ní umístil příběh Romea a Julie. Odmítáme platit vstupné za kostel, zběžně se podíváme na hrad, neustále nás táhne možnost podívat se ke slavnému Juliině balkónu, tísní se tady spousta lidí, před bronzovou sochou Julie je nával. Pověst praví, že kdo se dotkne jejího pravého ňadra, bude mít štěstí. Na první pohled je vidět, že spousta lidí tohoto využívá, bude to oblíbené zpestření turistů. Předbíháme Japonky, nedaří se jim udělat pořádné fotky, tak brzdí provoz. Toto nervově nevydrží Aileen, drze se tam vecpe, pak si ještě Mike pohladí prso a Japonky se zas můžou vesele fotit dál. Pročítáme si vzkazy na plotě – jsou to většinou zamilovaná psaníčka plná srdíček ze všech koutů světa … úžasná romantika. Odtamtud míříme k antické Aréně (druhá největší v Itálii) a rozhodujeme se pro prohlídku. Zde se uvádějí světové opery, má prý jedinečnou akustiku. Pro nás je to velice zajímavý labyrint chodeb a bludiště cest, které končí u pódia. Prozkoumáváme místa, kde se odehrávaly souboje gladiátorů, štvanice na divoké šelmy a další kruté hry, které byly ve své době velice oblíbené u diváků.

Abychom si napravili reputaci, jsme na místě srazu včas. Následuje dvouhodinový přejezd na ubytování – měnící se krajina, zácpa na dálnici, větší pohodlí mít už opravdu nemůžeme, jéjej – to je lebeda…….

Ubytování máme v místě zvaném Rioveggio (nad hotelem vede dálnice, je to pouze sjezd), hotel Il Parco, pokoj 305. Nejdříve roztahujeme věci, které nám neuschly, potom míříme na večeři: těstoviny s kouskem salámu a sýrovou omáčkou, hranolky a zeleninová mísa (maso nejíme), dortový korpus – jahody, kiwi.

U stolu nás sedí 8, vzájemně si líčíme zážitky z dnešního dne, co se komu líbilo. Jedna paní se ptá, čemu se pořád smějeme, že se ze zadu autobusu ozývají výbuchy smíchu a nikdo netuší, co se děje. Aileen stačí málo, ta ani důvod nepotřebuje. Což je vidět i při jídle, stačí jeden pohled na Mikeho, oba se nějak zatváříme – většinou máme stejnou myšlenku – a vybuchneme smíchy, Aileen však hlasitěji. Mike začíná v praxi používat první italská slovíčka, pro tentokrát si s poděkováním gracia vystačíme na komunikaci s personálem.

I když máme pohodlné cestování, jdeme brzo spát, Mike potřebuje naspat noc, Aileen naopak je „unavená“ z cestování vleže, přece jen vodorovná postel – nad to není. Nejdřív musíme přijít na systém, jak se zabalit do prostěradel.

Buena noče.

--------------------

3.den

Aileen vstává v 6,45h, vaří čaj a myje si vlasy. Mike naopak v 7,15 – má spoustu času a hlavně několik výmluv, proč ještě neleze z postele.

7,30 snídaně: bílý chléb, máslo, šunka, sýr, bábovka a broskve s plísní (fuj, to se teda nepředvedli), čaj, káva, džus

7,53 Míša = chodící reklama na spaní, z pokoje si vzal mýdlo a kelímek na památku svého pobytu.

8,05 chceme odjet bez pasů, Marťa nás zachránil (to je tak, když máme fůru! času a pak vše honem honem). Tašky už nedáváme do zavazadlového prostoru – vše máme rozložené v našem pojízdním „bytečku“.

8,32 právě padlo rozhodnutí, že se trhneme od skupiny

Zvrásněná krajina – Toskánské Apeniny, 1200 km dlouhé.

8,51 jedeme dálnicí, začalo pršet, Aileen se musí převléknout, oblékla se ráno na lehko, sluníčko ji naladilo, tak rychle dlouhé kalhoty a svetr. Během jízdy nám Jitka vypravuje o problémech s ostatky Dante Alighieri, jak pro něj Florenťané mají několik staletí přichystanou hrobku.

Florencie: první fotostop na Michelangelově náměstí – pouze 8 lidí statečně vybíhá do příšerného deště vyfotit si dominantu – bronzovou sochu Davida. Jinak je odtud nádherný panoramatický pohled na město, kterému vévodí Dóm Santa Maria del Fiore s Giottovou campanilou. Víc se rozkoukat nestačíme, utíkáme zpět do sucha, za tu malou chviličku jsme promoklí a při představě v tomhle trávíme celý den – to je hrozná představa. Autobus nám zastavuje za plného provozu na malém náměstí a my odhodlaně vyrážíme do deště – jinou možnost nemáme. Aileen má deštník, Mike pláštěnku (3,5 roku nepoužitý zabalený úhledný balíček, který jsme vytáhli na 15 minut). Přibližně po 10-ti minutách totiž přestává pršet, k naší velké smůle je bus v nedohlednu a my se budeme s několika vrstvami oblečení trmácet celý den. Pokračujeme s ostatními do chvíle, kdy jsme zjistili, že chtějí na prohlídku Galerie Pitti (cca 2h) – tak to rozhodně ne! Ptáme se Jitky, kde a v kolik bude odjezd, protože se odpojujeme – máme cca 7 hodin rozchod. Počasí se umoudřilo, nad námi je modré nebe, mraky se rozestoupily, během hodiny snad 30 stupňů.

Florencie je nádherná, teď když svítí sluníčko, je úžasná. Chodíme uličkami podle mapy v průvodci, sledujeme dění, pohyb turistů a připadáme si, že sem patříme. Pochvalujeme si město, moc se nám líbí. Tu posedíme u kašny, tu na lavičce, tu sledujeme dění u vody, tu zíráme do zlatnictví, když přecházíme Most zlatníků. Nad stavbami krámků se táhne cca 400m dlouhá Vasariova chodba – zastřešený a bezpečný průchod vystavěný na žádost rodiny Medici, který spojuje Palác Vecchio a Palác Pitti. Tato florentská bankéřská rodina, která je považována za symbol renesance, je spojena s řadou vynikajících umělců a učenců. Ti zanechali po sobě obdivuhodná díla, které mohou turisté obdivovat i v dnešní době.

Palác Uffici, komplex Starého paláce (nyní radnice) se sochou Davida, Podloubí Signorie soužící jako otevřená galerie se sochami, Neptunova kašna, dům Dante Alighieri a další památky – je toho spousta k vidění. Cestou potkáváme i dav lidí s transparenty, tak jdeme od něj radši pryč. Míříme k Dómu, před ním je šílená fronta nadšenců na prohlídku. Nemusíme být všude, spíš nás zajímá boční vchod na kopuli, tam sice fronta postupuje pomalu, každopádně se nevzdáváme. Během výstupu na vrchol jsme (spolu s Japoncema) zapříčinili zácpu na ochozu – hrozně úzké prostory, nahoře – nádherný výhled, překážejí nám bundy a svetry. V tuto dobu, kdy máme slítanou 1/3 města, ostatní teprve vychází z Galerie. Máme před nimi náskok, můžeme zvolnit tempo. Pořizujeme si fotky typu: máma na kopuli, táta na kopuli a společná na kopuli. V zahradách kostela San Lorenzo odpočíváme a posilňujeme se tatrankami. Procházíme tržnicí, hraje tu hlasitá muzika, tak se začínáme pohybovat do rytmu, před reprobednou leží velký černý pes. Vidíme tu perfektní stánek s maskama, ty by se nám hodily do Klece. Zjišťujeme, že tu mají prasátko bohatství – kdo jej pohladí, vloží mu minci do tlamy a ta spadne do mřížky, tak zbohatne. Aileen se to podařilo na první pokus, Mikemu až na druhý, vysvětlujeme si to tím, že musí vyvinout dvojnásobné úsilí vydělat si peníze.

Zastávka u okovů na paláci Medici, dříve tady uvazovali koně. Procházíme původními antickými ulicemi, na Náměstí Republiky si dáváme svačinu – Aileen pouze pití, Mike rohlík se sýrem. Z posledních sil a v rámci maximálního využití času vylézáme na Kampanilu – je to čtvercová věž 84 metrů vysoká, po 414 schodech stoupáme na vyhlídkovou plošinu. Mike si našel zábavu – stojí na mříži (pod ním asi 30m prázdno, pak betonová podlaha) a představuje si, že padá. Aileen odchází – opravdu nemusí asistovat u všeho.

V 17h jsme vzorně na místě srazu, Jitka nás pochválila, že jsme se neztratili. Opouštíme toto jedinečné místo, jsme spokojeni, oba si pochvalujeme, že jsme prošli a viděli, co se dalo.

17,39 pro velký úspěch jsme se 2x objeli kruhový objezd 11km od Firenze

Ubytování v Pontessieve, hotel Moderno, pokoj 120 na konci dlouhatánské chodby

18,20 Aileen píše v angličtině sms do Lite, akorát mají přestávku. Na poprvé se jí nedaří, telefon se vypnul a zpráva ztratila, tak ji musí psát znova. Druhý pokus je úspěšný.

Vydáváme se na krátký průzkum okolí, jdeme směrem k řece, je to malé městečko. Tady objevujeme útočiště bezdomovců – tomu se přece nedá odolat – a navíc tomuhle málokdo neuvěří, kde jsme byli na „návštěvě“, opatrně se rozhlížíme a zíráme s vytřeštěnýma očima, v čem lidi taky můžou bydlet, no to je síla – tady je snad skladiště odpadků. Rozhodujeme se pro rychlou akci, ke které potřebujeme foťák, budeme to prezentovat jako „*** hvězdičkové ubytování“ pod mostem – vracíme se poklusem k hotelu. Když jsme tu podruhé, Aileen vidí dva pobíhající potkany, tak se drží stranou. Zato Mike ožívá, dokonce usedá na gauč a s tupým pohledem ochotně pózuje. Máme pocit, že ve stanu někdo je, zaregistrujeme pohyb. Tím pádem mizíme, abychom nebyli překvapeni skutečnými obyvateli. Při návratu potkáváme Jitku a řidiče, sdělujeme jim, co jsme viděli. Nejdřív míříme na pokoj, oplachujeme si ruce, Mike se pro jistotu převlíká, jeho oblečení nepříjemně načichlo. Na jídlo přicházíme samozřejmě pozdě – svým spolustolovníkům líčíme, kde jsme byli. Obdivují nás za naši odvahu vlézt do toho humusu, my to považujeme za jedinečný závěr dne.

Večeře: Těstoviny s bazalkou v rajčatovém protlaku, brambory a fazolky (nějaké maso s kostí), zmrzlinu si vyčenžujeme (čokoládová a smetanová), pití vynecháváme, na pokoji vaříme čokoládu a čaj.

Mike opravdu složil pláštěnku do balíčku, tím mile překvapil.

Dnes Aileen padá únavou, sotva zalehne, ihned spí.

--------------------

4.den

Mikeho vzbudil komár, měl sen s mnichem ve dveřích (to má z toho, že si před spaním četl o sv. Františkovi), tentokrát jako reklama na spaní vypadá Aileen, u ní se to projevuje tím, že hlasitě zívá, zpomaleně se pohybuje a padají jí víčka…

6,30 měla být snídaně v patře A, nebyla přichystaná, odcházíme balit.

7,10 odjezd – máma a táta tentokrát včas!, zdrželi nás táta s dcerou. (To si prý musí Aileen zapsat!!! – patřičný komentář k tomu! – kdyby raději mlčel, jeho „dochvilnost“ opravdu není příkladná).

7,32 Aileen má walkmana na uších (poprvé za celou dobu zájezdu)

7,48 jedeme na dálnici za autem s reklamou na zmrzlinu, předjíždí nás motorkář

Arrezzo – dnes jsme se rozhodli pro dobrý skutek a chodíme se skupinou, Jitka z nás má radost. Vidíme zbytky hradeb ze 13.století, gotický a románský kostel, Zvonice nazývaná Věž sta děr – opravdu má hodně okýnek, Dóm, budova s erbem je soud, náměstí – konají se zde středověké rytířské turnaje první neděli v září, pak se oddělujeme od skupiny a míříme na vyhlídku jsou tam pozůstatky Hradu Medici (pod ním zajímavý hřbitov), cestu zvládáme poklusem ke kruhovému objezdu, dneska chodíme včas (na poznámky typu, ještě máme dvě minuty času Aileen nereaguje a Mike ani dvakrát neprotestuje, že se nejde podle něj).

Krátká zastávka a prohlídka Santa Maria degli Angeli – místo skonu sv. Františka.

13,30 Míša dojídá oběd, Aileen jíst nechce, dodržuje pitný režim.

Velice úzká cesta přes pole, Břéťa zvládá na 1*.

Assissi – nejprve nudná procházka, Aileen zívá každých 10 minut (vzpomíná na dobu před 12-ti lety, kdy tu byla v noci a město mělo úplně jinou atmosféru), kostel sv.Kláry, náměstí s radnicí, nakonec sv.František – je to vlastně dvojkostel, aspoň něčím se liší od ostatních. Jitku pasujeme na velikého nadšence kostelů. Pak máme hodinový rozchod – nejdřív se posilňujeme dvěma kopečky straccatelové zmrzliny – mňam, mňam osvěžení a pak míříme na hrad, opět jako jediní z výpravy. Výstup na věž tentokrát oželíme, vystačíme si se zábradlím nad srázem. Rázem ožíváme, oba jsme ve svém živlu. Aileen zdržuje, Mike ji straší hady – v tu ránu je ona na cestě, nejdřív se váhavě rozhlíží, co kdyby… přece jen nekecal. Úprkem běžíme dolů, nemáme hodinky, vidíme lidi z busu, máme dobrý čas. O 2 minuty dříve vyjíždíme z parkoviště. Assissi je z dálky vidět, leží v půli kopce.

16,52 starostlivý parťák opět nabízí Aileen jídlo – hodná duše

16,54 máváme naposledy Assissi (tak ne, pro velký úspěch konáme okružní jízdu – Marťa zabloudil)

17,23 „Opravdu nechceš nic k jídlu?“ – takhle pěkně se Mike o Aileen stará!

19,09 v oblasti Lazio jsme minuli volně pobíhající prase u silnice

Ubytování v úzké jednosměrce, Italy nezajímá, že bus tam stěží projel na centimetry, parkují, jak se jim zachce.

Hotel Villa Margherita – Per la provincia di Roma, pokoj 201 s výhledem na moře.

Večeře: zeleninová mísa dle vlastního výběru, těstoviny s brokolicí nebo chřestová polévka, hranolky, vařený květák a kousek masa, pistáciová a malinová zmrzlina nebo ovoce. Abychom udělali tržbu číšníkům, objednáváme si jednu minerálku dohromady.

Večerní (nebo spíš noční) romantická vycházka k moři, dohadujeme se o barvě písku – Mike tvrdí černá, Aileen tmavě hnědá. Zmokli jsme při procházce osvětleným náměstím, strhla se průtrž mračen. Máme šílený bordel na pokoji – černý písek je všude – Aileen stírá koupelnu, Mike vyklepává deky a prostěradla, vypadá to jako bychom se na pláži vyváleli. Jedinou zásuvku máme u stropu, vaříme si čokoládu a debatujeme, co podnikneme zítra – čeká nás totiž Řím. Aileen navrhuje místa, která stojí za to vidět, ostatní vybírá Mike.

--------------------

5.den

6,15 buzení telefonem, v hotelu je hodně turistů, abychom mohli vyrazit ve slušnou dobu, musíme na snídani už v 6,45

Snídaně: bílý chléb, máslo, salám, sýr, čaj, káva z kávovaru, 3 druhy džusu – bílý, červený a oranžový, vločky s mlékem a 3 druhy kompotu.

7,29 vybíháme z hotelu a rychle k autobusu cca 100m, parkuje až na náměstí

8,20 Břéťa „boduje“ (Mike vstával v 6,15 – s patřičným komentářem, že v tuto dobu má normálně půlnoc – aby Břéťa mohl hledat Check point pro autobusy, přejel totiž odbočku z dálnice a pak jsme se museli vracet. Zájezdový autobus se musí zaregistrovat, jinak nemá povolený vjezd do města, zdržení cca 45 minut).

Řím – nádherný sluneční den – opět jsme setřásli skupinu (na 3 hodiny odchází studovat Vatikánská muzea, škoda jen Sixtinské kaple, je součástí prohlídky), my nasazujeme své tempo (vidět a stihnout co nejvíc) a míříme do Vatikánu. Jelikož Mikeho nechce pořádková služba pustit dovnitř, má ¾ kalhoty, musí investovat do papírových kalhot – taková buzerace tady před 5 lety nebyla, natož před 13-ti, když tu byla Aileen poprvé. V pohodě se tenkrát Vatikánem procházela v minisukni. Hodně turistů má s tímto problémy, vyhazovači jsou neoblomní. A upřímně, na toto nás měla Jitka předem upozornit, to by měl správný průvodce vědět předem. Turnikety s laserem procházíme 2x.

Jako první míříme směr kopule – vidět Řím z výšky je naším prvním cílem. Vstup je 4 euro po schodišti – asi 500 schodů pořád dokola, uprostřed vede výtah, tam byla cena 7 euro. Odtud pokračujeme za Japončíkama a partou německých důchodců, jdeme ve štrúdlu úzkým prostorem, schody zmodernizované, na stěnách naopak vrstvy prachu. Kopule je částečně pod lešením, takže je tu zúžený prostor, na kterém se tísní davy lidí. Vždyť máme problém udělat i fotky, aby nikdo nepřekážel. Obdivujeme město, Mikeho uchvátila víc Florencie, Aileen je unešená Římem, poznává známá místa a to jí dělá dobře. Přesto smutně pohlíží do míst, kde je Sixtinská kaple, jejíž prohlídku oželela. Mike už by rád šel, vadí mu spousty lidí. Snažíme se rychle dostat dolů, zpomalují nás jen davy před námi. Pak rychlá prohlídka Chrámu, hledáme na zemi značku velikosti sv. Víta, ještě si pohladíme nohy sv. Petra pro štěstí a odcházíme pryč. Hned venku si Mike sundává svůj nezbytný doplněk, znovu se podivujeme zavedené „módě“, těch kalhot jsme během prohlídky potkali několik.

Naše procházka vede kolem Andělského hradu (sloužil i jako papežské vězení a mučírna neblaze proslulé inkvizice), přes Andělský most, Zlatou uličku na Pza Navona a potom Pza Giovano – uprostřed je socha G.Bruna, upálili jej tu (vzpomínka na muzikál Galileo), nyní ovocný trh. Rozhodujeme se najíst (nalákala nás opojná vůně, která se line z krámku a naše hladové žaludky neodolaly) – kupujeme si každý kousek pizzy za 2 eura, Aileen neumí jíst – rajče ji spadlo na kalhoty, u kašny v parku zapírá flek. Mike ji solidárně nabízí, že v případě nouze poslouží svými papírovými kalhotami. Naštěstí je slunečné počasí a mokrá skvrna brzy mizí.

Podél nábřeží řeky Tibery pokračujeme k pozůstatkům Chrámu Fortuna Virilis, který byl původně zasvěcen bohu říčních přístavů Portunovi – nyní na jeho schodech odpočívají a obědvají dělníci. A pak míříme ke kostelu Panny Marie v Kosmedinu, který se pyšní proslavenými „Ústy pravdy“ – velká kruhovitá maska, portrét boha Tritóna. Podle středověké pověsti prý každý lhář, který vloží do těchto úst svoji ruku, už ji nikdy nevytáhne. To my oba odhodlaně noříme své ruce do rozevřené pusy, ochotně si předvádíme, že nejsme žádní lháři, jen opět dotěrné Japonky nám znemožňují focení.

Míjíme kdysi slavné závodiště Circo Massimo, kde se svého času konaly závody vozů a předváděly bitvy, a míříme k římským lázním – stačí nám obrázky, mapka s popiskami, vstupné je 6 euro, tak zajímavé nám to zas nepřipadá.

Dopravní pravidla Aileen nechápe, chodci i auta mají naráz zelenou – normál nebo omyl – těžko říct….

Jsme unaveni a zmoženi vedrem, slunce hrozně pálí. Ještě štěstí, že všude mají hydranty s pitnou vodou. Aileen má neustále pitnou přestávku a proto běhá - naštěstí záchody zadarmo, jinak by se finančně zruinovala.

Odpočíváme u Kolosea – tak se říká amfiteátru císaře Flavia nejspíš proto, že v blízkosti stávala obrovská socha císaře Nerona, jíž se přezdívalo Kolos. Nyní se zde poblíž nachází Konstantinův oblouk, který je vyzdoben reliéfy s historickými výjevy.

Mike povídá Aileen, že se projevují její průvodcovské schopnosti, půlkou Říma za ní vlaje jak hadr na holi.

Pomalu se přesouváme k vězení Marmelitánů, kde byl podle legendy žalářován sv.Petr a právě tady způsobil zázrak, když ze zdi nechal vyvěrat pramen vody, aby mohl pokřtít své žalářníky. Ve Fóru Romanu se jdeme podívat k Domu Vestálek – to byly panenské kněžky pocházející z římských patricijských rodin, které střežily a udržovaly posvátný oheň symbolizující věčný život Říma. Nesměl nikdy vyhasnout, neboť by to mělo neblahé následky pro jeho další osudy. Když se ale rozhlídneme kolem, jsou tu jen pozůstatky náboženského a občanského střediska, kdysi skutečné srdce slavného města. Ani se nekocháme pohledem po ostatních památkách, sužuje nás vedro a snažíme se dostat do stínu. Proto odpočíváme na schodech Nového paláce na Kapitolském náměstí. Mike si namáčí čepičku do kašny, aby se trochu osvěžil. Aileen už není ani ochotná vyškrábat se k velkolepému památníku z bílého vápence Viktora Emanuela II., který byl vybudován na paměť sjednocení Itálie (1871) a jako oslava nejvyšších vlasteneckých, národních a vojenských hodnot.

Opouštíme Starověký Řím (podle průvodce) a přesouváme se pěškobusem k Fontáně de Trévi, která symbolizuje moře a praví se, že kdo do ní hodí minci, určitě se do Říma zase vrátí. Na mušli pod středním obloukem je socha boha moří Oceána taženého dvěma tritóny (= z řecké mytologie: mořskými bohy napůl člověk, napůl ryba-delfín). Aileen si tam hází drobný peníz už potřetí, Mike naopak poprvé. Tradice je tradice a navíc – u Aileen to funguje.

Odtud putujeme k Španělskému náměstí, kde se nachází nádherná fontána ve tvaru lodě. Zde potkáváme Jitka´s group a z posledních sil se vydáváme vzhůru po Španělských schodech, které jsou prokládány terasami. Tu nejvyšší tvoří náměstíčko s nejmenším římským obeliskem a vyhlídkou na město – nic moc pohled, v dálce opar. Schody jsou neustále obleženy turisty, i my se tu usazujeme ve stínu, máme dobrý čas, nabíráme nové síly – zatahuje se (to vítáme, aspoň chvilku nebude slunce tolik pražit), posedáváme, pak poleháváme blízko bukvic. Máme pěkný výhled na náměstí, pozorujeme lidi, je nás tu spousta unavených, není lehké proplétat se mezi odpočívajícími lidmi.

Po cca hodině opouštíme tato rušná místa, procházíme uličkami, které zdobí výlohy luxusních značek – podivujeme se zajímavým kombinacím a barvám oblečení, ty módní návrháři mají opravdu dobrý vkus a na těch figurínách to nevypadá špatně. Ceny nehodnotíme, my na ty modely nemáme. Jen se můžeme inspirovat, co asi jednou dorazí i k nám.

Po cestě si pochutnáváme na výborné zmrzlině, pokračujeme k Pantheonu, tj. Chrám všech bohů – jeden z nejvýznamnějších a nejzachovalejších antických chrámů na světě, jeho současná podoba pochází z let 118-125, v roce 609 byl zasvěcen křesťanskému kultu Panny a všech svatých mučedníků. Kruhová stavba má stejnou výšku i šířku (43,3 metrů). Uprostřed ve vrcholku kopule je otvor neboli oko, kudy je přístup denního světla, tím stavba působí ještě mohutněji.

Krátkou zastávku máme u chodidel – je to pravděpodobně fragment obrovské sochy z Chrámu egyptské bohyně Esety.

Náměstí Navona velikostí fotbalového hřiště (původně zde stál stadion) se třemi fontánami – Fontána čtyř řek je uprostřed a její sochy symbolizují čtyři řeky, respektive světadíly: Ganga (Asie), Nil (Afrika), Dunaj (Evropa) a Rio de La Plata (Amerika). Na jižním konci je Mouřenínova, na severním Neptunova.

Pokračujeme směr Vatikán, Mike chce jít uličkami, kudy jsme ještě nešli, Aileen protestuje, potřebuje si dojít na WC ještě před odjezdem, proto chce jít přímo. Náměstí sv. Petra se trochu vyprázdnilo, můžeme obdivovat jeho rozlehlost.

A pak už míříme na místo srazu, nejsme si dvakrát jisti, snad jsme tu dobře.

18,20 na parkovišti nikde nikdo. Plánujeme si kariéru prací v Římě (třeba úklid stěn v kopuli), hlavně abychom si vydělali nějaké peníze a dostali domů. Grupa přijela místní MHD o 5 minut pozdě, Břéťa s busem o 15. Nasedáme a tradá na jídlo, Aileen kručí v břiše.

Jediný, kdo používal WC v autobuse, byl Mike – přece nebude ztrácet drahocenný čas takovou maličkostí.

Současný papež Benedikt XVI. má rád houskové knedlíky se špekem – to jen informace pro zajímavost od Jitky.

Večeře: zeleninový salát, zeleninová polévka nebo těstoviny s rajčaty, brambory, mrkev, krůtí maso na houbách nebo šunka s manzanelou, zmrzliny straccatela a kávová.

Potom se jdeme projít k moři, černý písek vypadá za světla opravdu divně, romantické posezení nedaleko rybářů, 3 jasné hvězdy na obloze. Tentokrát se vzorně oplachujeme u sprch na pláži, přece nebudeme znovu uklízet pokoj.

23,18 Mikeho artistický výkon při zabíjení komárů (na viklající se židli na posteli, jsou tu holt vyšší stropy) – škoda, že Aileen nemá po ruce foťák (opovaž se!), zato má hlasitý záchvat smíchu.

--------------------

6.den

6,15 Budíček, balení zavazadel, v 7 stejná snídaně jako včera

Mike vyráží fotit kaktusy na pobřeží, Aileen jde balit, před 8 ještě focení na zídce u moře

8,23 ranní chvilka poezie – básničky o bobřičkách a myškách

Zastávka v Tivoli – Hadriánova vila – podle fotek vykopávky. Raději strávíme hodinu v knihkupectví prohlídkou knížek. Dobýváme se na WC, bohužel zavřené. Vidíme nádherné pole s vlčími máky za zídkou, chceme si pořídit umělecké fotky, bohužel za vraty hlídá pes, který začíná vrčet, když se přibližujeme. Tentokrát jsme na místě srazu už v 10,45h, ptáme se, jak se prohlídka lidem líbila – spíš rozpačité úsměvy a výmluvy, z toho usuzujeme, že jsme o nic podstatného nepřišli.

10,58 v autobusu máme italskou mouchu

11,12 Břéťa nezklamal, zklamali spolustolovníci, nenašli dopravní prostředek

Vila d´Este – impozantní letní rezidence proslulá především terasovitými zahradami a úžasnými obrovskými fontánami, prostě třešnička na dortu. Nádherná zákoutí, spousta různých kašen, tryskající voda, labyrinty, odpočinková místa – to nemá chybu. Těch vodotrysků je tu přes 400. Procházíme se nádhernou zahradou, Mike leze i za zátarasy nebo se prodírá křovím, aby mohl udělat pěkné fotky.

13,48 Oběd: obložená houska v Autogrilu

Info od Jitky: Italové nás pochválili, že jsme čistotný (a dochvilný) národ, nepliveme na zem. Nemají rádi Číňany, Indy, Španěly a Italy (někde Němce).

.Orviento – město na vysoké skále, z parkoviště vedou dvoje jezdící schody, pak lanovka a busem až k Dómu. Aileen není vhodně oblečená, nemůže dovnitř (tím znemožnila poslední organizovanou prohlídku), tak vyrážíme do ulic. Mike ji vynadal, že se mu nezmínila, že má mapu v AJ. Vylézáme na věž Torro del Morro – zadarmo, pokladní si nejspíš někam odskočila a my v pohodě projdeme nahoru i dolů. Máváme na Jitka´s group, ale nevidí nás - nikoho nenapadlo pohlédnout vzhůru. Spletí uliček se dostáváme na druhý konec města k Bráně. (Z každé uličky na nás dýchala historie Etruské civilizace), pak zpátky. Aileen míří na opačnou stranu než Mike – ten ač nerad, přesto jde za ní.

„Na ženskou máš dobrý orientační smysl“ – pochvala. „Thank you“ – odpověď.

Vyrážíme na prozkoumání studny, která byla postavená pro zásobování vodou v případě obležení. Je hluboká 61m, dvě vzájemně neprotínající se schodiště, celkem zdoláváme 248 schodů. Cestou dolů vypadla Aileen z rukou láhev s vodou, tak ji patro honila. Na dno jsme si oba hodili minci.

„Celým Orvientem se táhla vůně jasmínu prosvícená italským sluncem. Čím víc jsme sestupovali po schodech dolů, tím více byla cítit zatuchlost dávných věků.“ – kdopak to asi pronesl......

Mike slušně pokročil v italštině, ještě měsíc a zapadne: „očernit vlasy, nabušit postavu, sehnat skútr a na Čecha by mě nikdo netypoval“.

Toto byla naše poslední zastávka při cestě Itálií, od teď nastává návrat domů.

18,03 Mike ožívá, má walkmana na uších, začíná se pohybovat do rytmu. Aileen relaxuje natažená na pětce.

Po 20-té fotí Mike západ slunce (Aileen myslela 1-2 fota, ne pět). Foťák kolabuje, vypovídá službu, karta hlásí error a chce formátovat. Nálada okamžitě silně pod bodem mrazu, právě jsme totiž přišli o fotky z dovolené. Smířeni s osudem uléháme k nočnímu přejezdu.

--------------------

7.den

Spalo se nám výborně, natažení ve svých „ložnicích“ jsme neměli problém. Už i další cestující využili udělat si pohodlí. Přesto se probouzíme s prvními myšlenkami na digitál, co kdyby náhodou ….. bohužel se neumoudřil. Odpověď na sos žádost z Prahy také nepřišla. V 6 ráno přejíždíme hranice na Dvořišti. Vezeme si pěkné počasí, i když úsměv ze rtů se vytratil. Hlavně, že aspoň 3,5 filmu od Aileen je jistých. Balíme roztahané věci a uklízíme svých 13 sedadel – teda tolik vyndaných věcí jsme dlouho při přejezdu neměli.

V 9 odjíždíme taxíkem do Pardubic (jeli s námi i dvě důchodkyně, které požádali taxikáře, jestli by je nevzal, i když nemají svoz), on posléze souhlasí, protože jízdu hradíme ve skutečnosti my dva a tím pádem rozhodujeme. Babky byly rády, daly mu dohromady padesátikorunu, shodujeme se, že se moc nepředaly, protože jsme jim ušetřili minimálně stovku každé za jízdné. No co, tak jsme na závěr vykonali dobrý skutek. V 11h jsme doma.

P.S. Tato dovolená měla ještě dohru následující den, kdy se Aileen podařilo (přes své známé a jejich známé) zachránit cca 90% fotek. Karta byla opravdu špatná, zahřívala se provozem a naštěstí nenapáchala škodu ve foťáku. Mike prý měl ten den několik „znamení“, že fotky vyjdou, kdežto Aileen ještě v 14h nevěděla, jestli budou nebo nebudou zachráněné. Naštěstí jsme s tím nic nedělali, takže jeden „kouzelník“ nám obrázky zkopíroval na CD. Teprve v 16,15 začali lézt první fotky z mašiny, takže mu před 17-tou hodinou poslala zprávu, že jsou na světě. Mike na oplátku slíbil, že se naučí preventivně zálohovat – donutí se přečíst si krátkou kapitolu z anglického návodu.

THE END – pro tentokrát

J