Cesta do Beskyd 2006 - 4., Radhošť

Jak už asi pečlivý čtenář, který četl první tři díly beskydského seriálu, předpokládá, na terase tyrské chatky jsme vydrželi sedět pouze jedno dopoledne. Pak jsme se rozhodli pro výlet k pohanskému bohovi na Radhošť. Sice jsme tu už jednou byli před dvěma roky, ale protože jsme tehdy navštívili nejdříve Rožnov pod Radhoštěm, dorazili jsme na parkoviště k Pustevnám v okamžiku, kdy již padala tma. Vycházka k soše Radegasta se pochopitelně nekonala, zato jsme poseděli v restauraci jedné z pohádkových dřevěných staveb v lidovém slohu známého architekta Dušana Jurkoviče, v "útulně" Libušín. Interiér jsme obdivovali nad radhošťskými střapačkami se zelím a světlou fazolovou polévkou se zelím a klobáskou.

Pustevny jsou asi nejčastěji nejnavštěvovanějším horským střediskem Beskyd a není divu. Tady, v nadmořské výšce 1018 m prý dříve žili (do druhé poloviny 19. století) poustevníci, po nichž jsou budovy pojmenovány. Křehká krása "útulen", které z dálky působí jako z krajky vytvořené, je neopakovatelná.

Tentokrát jsme to nevylepšili zase až tak úplně, protože od rozhodnutí k realizaci ještě chvilka uběhla. Děti se nám podařilo do auta nacpat kolem třetí hodiny odpolední. Léto vrcholilo a vidět je dlouho, takže koneckonců - proč ne.

Po zaparkování pod Pustevnami jsme tentokráte místo za "žvancem" vskutku zamířili rovnou na kopec k Radegastovi. Cestičkou mezi mydlicemi a nízkými jehličnany, mezi kamínky i většími šutry, zastavili jsme se nejprve u zdobeného altánku a mírným oparem vyhlíželi po širokém a dalekém okolí.

A pak pěšky hurá úzkou silničkou dál, stále mírně nahoru. Čas se chýlil k večeru a těch pár turistů, které jsme potkali, šlo směrem opačným... Cestu lemoval lesík a paloučky, na nich znovu mé oblíbené trsy hořců a vysoké keře borůvek.

U cíle - k velké lítosti harantů - byly již stánky zavřené a jen na tabulích jsme si mohli přečíst, že tu nabízejí klobásu a hranolky s tatarkou. Piva Radegastu jsme sice stylově nepopili, ale na rozdíl od turistů, jimž bylo téměř znemožněno kvůli vyloženému zboží místního všeumělce vyfotit se s pohanským bohem slunce, války, hojnosti a úrody, my jsme měli nejen podstavec, ale celou sochu ve své velikosti jen a jen pro sebe. Fotek účastníků výpravy v zapadajícím slunci jsme mohli udělat, kolik jen se ráčilo...

Celou cestu dolů jsme poslouchali dětské nářky o hladu a příšerné žízni, takže další cesta vedla do Prostřední Bečvy, kde si v restauraci Zavadilka přišli všichni na své.