Bavorsko

Cestopisy, Německo

Putování Aileen a Mike po stopách šíleného krále Ludvíka II.

1.den

zámek Herrenchiemsee
zámek Herrenchiemsee
lupa

Vzorně čekáme na dopravní prostředek, je nás tu šest nedočkavých cestujících. Najednou na nás houká Superb, z něj vylézají kamarádi Lída a Leo, naše nejvěrnější zlatíčka nám přišla zamávat. A dokonce přiznávají, že se chtěli stavit na benzínce, aby nám koupili svačinu, ale protože nevěděli přesný čas odjezdu, tak od toho upustili. Do pěti minut přijíždí autobus, nastává bouřlivé loučení, řidiči nám dávají ještě 15 minut k dobru, 2 účastníci chybí. Hromadně se fotíme, máme obrovskou radost, že přijeli – takové loučení okolní paneláky dlouho nezažili.

zámek Neuschwanstein
zámek Neuschwanstein
lupa

Když opouštíme parkoviště, usedáme na naše sedadla a zažíváme obrovský šok. Takový malinkatý životní prostor!!! – za co nás trestaj??? Posadit se tady pohodlně nedá, o sklopení sedadla nemůže být ani řeč, navíc sedíme na schůdku, tak nehrozí ani natáhnout si nohy pod sedadla před námi. Mike má depku, která se neustále zvětšuje a zvětšuje. V Opatovicích dostává nápad, že vystoupí a vrátí se zpět. V Hradci autobus pouze nakládá další cestující a pokračuje dál, máme zpoždění. Mike rozvíjí svůj plán, že on se v pohodě vrátí a vyspí, zájezd vzdává, uvolní Aileen místo a ta bude mít dvousedadlo pro sebe. Ona posléze rezignuje, oznamuje mu, že by jí vadilo, kdyby ji teď opustil, ale ať si dělá, co chce. U řidičů zkouší zjistit, kdo vymýšlí zasedací pořádek, a je-li autobus plně obsazen. Rozuzlení nastává v Praze na Pankráci, kdy se Mike rozhoduje. Má 20 minut do odjezdu posledního vlaku, Aileen ho pobízí k balení. A on – kupodivu – se už smířil s osudem a vystoupit se mu nechce. Sice ještě občas po cestě prohodí, že by mu v posteli bylo líp, když mění polohu svého posedu. Pevně věříme, že je to jediné obrovské mínus, které nás během těchto dnů postihne. Aileen zkroucená usíná, budí se na hranicích a pak až před Pasovem. Mike útrpně prožívá každou minutu jízdy.

2.den

zámek Linderhof
zámek Linderhof
lupa

První zastávka na německém území je na odpočívadle, kde probíhá hromadná ranní očista. Mike vysílen nočním přejezdem usíná na sedadle u okna, když sjíždíme z dálnice a vjíždíme do Pasova, Aileen se rozhoduje, jestli ho má budit. Mike procitá sám a posílen půlhodinovým spánkem se probouzí s dobrou náladou. Vytahujeme snídani – sýrové a salámové bagetky, přicházejí nám k chuti. Parkujeme na nábřeží řeky Inn a společně se všemi procházíme městem. Protahujeme si naše ztuhlé nožičky, máme rozcvičku na prokrvení dolních končetin. Pasov leží na soutoku tří řek – Inn, Dunaj a Ilz, každá řeka má jinou barvu. Inn je jako bílé kafe, řeka totiž stéká z vápencových Alp a právě tento nerost jí barví do běla. Přestože je z nich největší, Dunaj je delší a tak se do něj Inn vlévá. Již odedávna Pasovem procházela Zlatá stezka, důležitá obchodní cesta do Prahy. Lidi tu nepotkáváme, pouze zametací četa u kostela koná svou povinnost, je sobota ráno, jsme jediní živí tvorové široko daleko konající prohlídku. Cestu nám zkříží akorát kočky ospale se protahující na schodech u nábřeží. Fouká studený vítr, když čekáme na ostatní na lavičce a vybíráme si ze člunů pohupujících se ve vlnách. S prvními slunečními paprsky opouštíme toto probouzející se město a usedáme na náš stísněný prostor (člověk v nouzi si zvykne na všechno).

Oberammengau
Oberammengau
lupa

Další zastávkou je Altötting. Centrem poutního místa je osmiboká kaple Gnadenkapelle, kde je umístěna zázračná socha Madony (v roce 1481 se před jejím obrazem podařilo přivést k životu utonulé dítě) a Ludvík Bavorský požadoval, aby sem po jeho smrti umístili jeho srdce. Takže jsme se přes davy lidí protlačili k mřížím vnitřní kaple a očkem se snažili zahlédnout Madonu. Vyslechli jsme si část bohoslužby a odešli ven. Prošli jsme si stánky, všechny upomínkové předměty jsou s biblickou tématikou, postrádáme kýče. Usedáme na lavičku a chytáme bronz. Průvodkyně nás chápe, že poutní místa nám nic neříkají, jsou ale v programu, který se musí dodržet.

Odtud už konečně vyrážíme za romantickými bavorskými zámky, které jsou magnetem pro turisty z celého světa. Dnešním odpoledním překvapením je Herrenchiemsee, který leží uprostřed melancholického jezera Chiemsee. Při přejezdu obědváme kuřecí řízečky, které Aileen usmažila do zásoby.

Autobus nám zastavil na hromadném parkovišti a celý zájezd společně vyplouvá lodí Edeltraud z přístavu Prien. Hned v přístavišti nám průvodkyně dává rozchod. Rozhodujeme se pro letní cestu, je delší a třeba víc poznáme, při vyjití z lesa vypadá stavba opravdu zajímavě. Zámek je symbolem Ludvíka XIV. – krále slunce, symbol pávi. Ludvík Bavorský chtěl svoje vlastní Versailles, tak si je prostě postavil. Rozměry stavby jsou kolosální: 103 metrů dlouhé průčelí s třiadvaceti monumentálními okny. Máme štěstí na počasí, sluníčko svými zlatavými paprsky nádherně prozářilo celou zahradu, a když jsou puštěné vodotrysky, celá scenérie nemá chybu.

Vstupujeme hromadně do vestibulu, kde máme rezervovanou prohlídku v češtině, tj. průvodkyně chodí s kazeťákem v ruce a v každé místnosti nám pouští výklad. Nádherné mramorové schodiště, po kterém kráčíme do mezipatra, tam se my dva oddělíme (ostatní pokračují vzorně za průvodkyní) a jdeme sami po červeném koberci druhým ramenem do prvního patra, posléze vstupujeme do zařízených prostor, které jsou mistrovskou přehlídkou umění dobových řemeslníků. Na první dojem je zámek přeplácaný, tmavý, hodně zlata, spousta prachu a celkově působí neudržovaně. Procházíme jednotlivými pokoji a porovnáváme tíhu bavorských prostor se vzdušnými pokoji českých zámků. V původním návrhu bylo 70 místností, dokončených je jich 20. Na rozdíl od Versailles, které bylo místem pro královský dvůr, Herrenchiemsee bylo stavěné pro jednoho člověka. Ludvík zde bydlel jen 10 dní (v rozestavěné stavbě) úplně sám, nesnesl přítomnost sloužících. Zajímavostí je světlá koupelna s obrovskou vanou asi 10 metrů v průměru, do které se vejde 60 tisíc litrů vody. Zrcadlová síň měří 75 metrů s o několik stop přesahuje originál. Na závěr scházíme cihlovým schodištěm, které bylo postaveno z 9 milionů ručně pálených cihel (mělo to být druhé „schodiště velvyslanců“), ale které nebylo už dokončené.

Jsme rádi, že opouštíme tato osamělá a pochmurná místa, raději se jdeme projít parkem, fotíme vodotrysky a usedáme pod stromy, abychom se posilnili tatrankama. Aileen by už ráda šla, Mike oponuje tím, že mají přece dost času. Cesta zpět nám trvá poněkud déle, než jsme předpokládali, když vidíme přístav a lodě na molu, sprintem běžíme tam, kde jsme vysedali. Doběhli jsme těsně před 16,05, jsme rádi, že jsme to zdárně stihli. To, že jedeme nejspíš blbě, jsme pochopili, když kolem nás proplula jiná – větší – loď a mířila směrem, kterým jsme připluli. Aileen se šla zeptat jednoho muže v uniformě, jestli plujeme do přístavu napsaném na lístku, ale nedorozuměli se. Zavolala na pomoc Mikeho, tak se s lodníkem bavili anglicky. Ten nám vysvětlil, že sice jedeme špatně, z té lodi každopádně nesmíme vystoupit, protože ona obepluje jezero s třemi zastávkami na ostrůvkách a do toho přístavu připluje taky – za hodinu. Mike vysvětluje Aileen, ať se uklidní, že problém s tím, jestli na nás ostatní počkají nebo jestli najdeme naše zavazadla v přístavu a autobus nikde, budeme řešit, až tam doplujeme. Teď máme jedinečnou možnost si vychutnat vyhlídkovou jízdu parníkem po největším jezeře v Bavorsku, tak si to přece nebudeme kazit. Takže děj se vůle boží …. snad to dobře dopadne. Plavba je opravdu kouzelná a romantická, když se přibližujeme k přístavu, máme malou dušičku a s obavami hledáme někoho známého. Jako první vidíme naši skvělou průvodkyni (anděl strážný), jak nás vyhlíží a je hrozně ráda, že nás vidí. Vypravujeme jí, co se nám stalo, že jsme nasedli na jinou loď a díky tomu přijeli až teď. Ostatní spolucestující nás nejspíš hodinu proklínali, když jsme přijeli a omluvili se za zpoždění, nikdo to už nekomentoval. Část viny vzala průvodkyně na sebe, že si nezjistila odjezd lodi dříve než dala rozchod (správně byl odjezd lodi v 16h). To, že jsme seděli ve stínu stromů a kochali se pohledem na tryskající vodotrysky (protože jsme měli ještě 10 minut času!) radši zůstalo naším tajemstvím. Zpětně jsme si uvědomili, že oni kontrolovali lístky při doplutí, takže nás nikdo dodatečně nezinkasoval a my jsme měli okruh po jezeře – dá se říci – jako odměnu – zadarmo.

Díky našemu zdržení, jsme pro dnešek museli vynechat Ga-Pa, je to moc velká zajížďka a nás čeká ještě tříhodinový přejezd do místa ubytování, což většina lidí určitě uvítala. Tak nakonec platí – všechno zlé je k něčemu dobré.

Do městečka Roshaupten jsme dorazili kolem 20-té hodiny, tady už na nás čekají místní domorodci, kteří si nás rozeberou. Bydlíme v 1.patře krásného rodinného penziónku, máme útulný pokojíček, pohodlné obrovské postele s peřinami, bohužel majitelé neumějí ani slovo anglicky. Aileen se domlouvá česky a za pomocí rukou vysvětluje, že si potřebujeme dát jídlo do ledničky. Pohledem z okna se díváme na malebné Alpy, Mike hlavně zaregistruje bučící krávy. Jsme hrozně unavení, v 21,30 už nevíme o světě.

3.den

V 6,30 máme budíček, na 7 hodin nám paní domácí přichystala krásnou tabuli. K snídani máme vynikající teplé houstičky, obložený talíř, Mike preferuje zrní a mlékem, Aileen vajíčka. Na 8 hodin odjíždíme na naše seřadiště, vytahujeme deštníky, je zamračeno a prší. Jsme tu mezi prvními, tak má Mike nápad, jít se podívat po okolí, vždyť máme ještě 5 minut času. Tentokrát Aileen jeho nadšení nesdílí, jeden průšvih za zájezd stačí, takže se pohybují pouze v přilehlých ulicích. Když přijíždí autobus, všichni spořádaně nastupujeme, průvodkyně nás pochválí za dochvilnost a my vyrážíme k Neuschwansteinu. K zámku, který je považován za nejkouzelnější na světě, a který bývá inspirací pro ilustrátory a výtvarníky. Je to hradní komplex postavený v letech 1868-1886 v novorománském slohu a má dvě tváře. Vnější, s nespočtem věží a věžiček a okázalou s téměř pohádkovou nádherou, a vnitřní, wagnerovsky pochmurnou, přetíženou středověkými symboly a legendami. V Ludvíkových představách měl vyjádřit rytířského ducha dávných německých dějin.

Protože tady už Aileen jednou byla a prostředí zná, navrhuje Mikemu vyhlídku z Mariina mostu, na kterou průvodkyně zájezd neupozornila. Tak ženeme do strmého kopce, abychom to stihli ještě před začátkem prohlídky. Aileen už nemůže, Mike jde dva kroky před ní a láká ji na musli tyčinku. Aileen má záchvat smíchu, protože na sušenku nemá ani pomyšlení. Jó, mít tak u sebe láhev vody, to by byla jiná. Mike raděj bere Aileen za ruku, protože ona oslabená smíchem nemá síly udržet s ním tempo, a tak jí pomáhá z posledních sil vyškrábat se nahoru. Na mostě jsou Japončíci, postupně odcházejí, až tam zůstáváme sami. Máváme směrem k zámku, bohužel nám nikdo neodpovídá. Když přicházejí další zvědavci, opouštíme most a pádíme k zámku. Dorazili jsme akorát včas, průvodkyně se už po nás začala shánět (pochopila, že je lepší nás dva mít na očích). Vypravujeme, kde jsme byli a necháváme se vyfotit s mostem za námi. A pak se vzorně řadíme do turniketů, vyzvedneme si vysílačku s českým výkladem a postupujeme dál do nitra pohádkového zámku labutího krále. Je vidět, že při stavbě Ludvík nešetřil penězi a zaměstnával nejlepší řemeslníky, malíře, sochaře a řezbáře – zámecké místnosti se pyšní skvostnými obrazy, nádherně vyřezávaným nábytkem a obrovskými malbami po zdech. Přesto na nás zámek působí jako neudržovaný, na stěnách, závěsech, stolech či židlích jsou patrné vrstvy prachu. Tady se nezavírá ani přes zimu, je otevřený celoročně a tím pádem na pořádný úklid není prostor.

Sbíháme z kopce, jdeme se ještě projít k jezeru, ranní mlha a špatné počasí ustupuje, svlékáme si svetry. Autobusů na parkovišti je příšerně moc, dobu čekání na opozdilce si Aileen krátí prohlídkou stánků s pohledy, Mike se pouští směrem k žlutému Hohenschwangau (zámek Ludvíkových rodičů), který v programu nemáme. Když jsme konečně komplet, odjíždíme k dalšímu zastávce našeho nabitého programu, cestou likvidujeme zásoby jídla, spravedlivě se dělíme o řízečky a sušenky.

Na Zámek Linderhof vstupujeme celý zájezd na hromadnou vstupenku. Před vchodem pózují dvě kačenky, pohodlně usazené na dlažbě. Tento zámek se nám líbí nejvíc, všude je opět plno zlata, ale je o hodně světlejší, pokoje mají velká okna, Ludvík tu opravdu žil. Je vzdušnější a veselejší, připadá nám i uklizený. Venku v zahradě přímo oproti východu je krásné sousoší s koňmi a kaskády, tak se tady hromadně fotíme. Protože máme zdržení a vidina našeho zájezdu včetně hromadné vstupenky je v nedohlednu, Aileen zavelela odchod a vyrazila za ostatními. Naivně si myslela, že Mike ji bude následovat. Ten sice vyráží za ní, protože mu šipka grotte (jeskyně) nic neříkala, pokračuje rovně dál. Fotí si v pohodě kaskády z vrchu, palmy a jezírko a sem tam se rozhlíží, kde vlastně ta Aileen je. Ta na něj nedočkavě čeká před vstupem do jeskyně, vyhlíží ho, sleduje lidi, jak se řadí na prohlídku a pochopila, že Mike neodbočil, jak měl a bůh ví, kde se courá. Tak usedá na lavičku, když začínají vpouštět zájemce do jeskyně, rozhoduje se, jestli počkat nebo jít, nakonec prohlídku vzdává, naštvaná na nejmenovanou osobu a přemýšlí co dál. Po 10 minutách se hříšník přiřítí, když viděl její naštvaný obličej, něco zablekotal a zmizel na výzvědy. Aileen si slibuje, že už ho nesmí pustit z dozoru. Za chvilku se Mike vrací s tím, že vniknul do jeskyně východem, v ní objevil náš zájezd, vyposlechl si anglickou část výkladu, požádal průvodkyni o vstupenku (asi vylíčil, co provedl), jestli se nad ním slitovala, kdo ví, každopádně odjezd je posunut o půl hodiny. Vypověděl Aileen co viděl a přeložil, co slyšel – prozatím odpuštěno. S následující skupinou vstupujeme do krápníkové jeskyně s umělým jezírkem. Ludvík se zde nechával vozit ve člunu ve tvaru mušle. Teď je tu hra světel s nasvícenými reflektory. Po prohlídce ženeme rychle na druhou stranu zahrady k Venušině pahorku, Mike upozorňuje, že díky tomu, že ona chtěla vidět jeskyni a nešla s ním zadním vchodem, tak máme zpoždění, a přesvědčuje Aileen, že je zbytečné chodit tam, kde to prošel. Utíkáme z kopce, pak vybíháme schody, abychom stihli puštěný centrální vodotrysk, který tryská po 15-ti minutách. Když je vypnutý, tak působí dost kýčovitě, nablýskaná zlatá socha uprostřed působí jak pěst na oko. A pak už nám zbývá seběhnout schody, sprintem dorazit na místo srazu, po cestě předbíháme naše lidi, takže nejsme poslední a nahlásit se průvodkyni, že jsme tady.

V okamžiku, když autobus odjíždí z parkoviště a my dáváme sbohem zámku, si Mike povšiml malé věžičky vyčnívající z lesa a uvědomil si, že jsme neviděli Marocký dům (k němu původně mířil, když hledal Aileen, v domnění, že tam ona asi bude). Tak navrhuje, že bychom měli odložit odjezd, protože Aileen chce určitě vidět tuto zajímavost a on by se rád přidal. Ona ho krotí, raději na sebe nechce upozorňovat, Mikeho průpovídkami se baví i osazenstvo v zadní části busu.

Další zastávkou je městečko Oberammergau – s typickými alpskými malbami na fasádách. Zde se konají každých deset let pašijové hry (šestihodinové představení, v němž se předčítají nebo zpívají evangelia o Kristově umučení) už konce 17. století. Třicetiletá válka a mor vyhladili veškerou populaci, a vesničané, kteří přežili, se zavázali, že budou jako díkuvzdání hrát navěky tyto hry – a místní tuto tradici dodržují dodnes. Ostatní jdou na prohlídku kostela, my vyrážíme do uliček, nalézáme torzo dřevěné krávy. Tentokrát čekáme na pana profesora, který si usmyslel poslat své rodině pohledy a odešel v tomhle zapadákově hledat schránku. Mike vyčítá Aileen, že kvůli tomu, že ona se chtěla vrátit včas k autobusu, on tu musí 15 minut čekat na opozdilce (svému oblíbenému heslu: raději o 2 minuty pozdě než o 5 minut dříve a nesmyslně čekat – dělá skutečně čest!). Průvodkyně se rozhodla ztraceného dědu jít hledat, má to ale problémy s nedochvilnými lidmi.

Ještě krátké zastavení v Garmisch-Partenkirchenu, dějiště ZOH v roce 1936 pod nejvyšší horou Německa Zugspitze (2.968 m n.m.). Šíleně prší, většině lidí se ani nechtělo vylézt ven. Dámská část obsadila toalety, dala dohromady 20 centů na kabinku a vystřídala se tam. Několik málo nadšenců se podívalo na stadion a rychle se vracejí zpět.

Posledním navštíveným místem je Ettal, kde procházíme barokním benediktinským klášterem vysvěceným roku 1370. Interiér se honosí bohatou štukovou výzdobou, řeholníci si přivydělávají výrobou ovocných likérů, ochucených koňaků a pivem. Dlouho jsme se tu nezdrželi, raději se jdeme projít, abychom se protáhli. Tady si už bolestně uvědomujeme, že nás čeká zpáteční cesta domů a s ní i přejezd ve stísněném prostoru.

Opouštíme Bavorsko, vzpomínáme a loučíme se s paláci „šíleného krále“. Najíždíme na dálnici, která nás dovede k hranicím. Mnichovem pouze projíždíme, opět se dalo do deště (vidíme olympijský stadion a muzeum BMV). Podjeli jsme duhu a blízko nás zarachotili 2 blesky.

Vyměnili jsme si místa, Mike zkroucený u okna opravuje úkoly pro svou třídu, pak dělá přípravu na ranní hodinu. V 22h přejíždíme Dvořiště, spousta cestujících rozesílá sms. Autobus zhasíná, Mike usíná, aby se trochu prospal, Aileen sleduje cestu a počítá kilometry do Prahy. Tentokrát prožívá každý úsek cesty ona. Místy se hlava spolujezdce ocitá na jejím rameni – věnovala mu polštář, aby měl trochu pohodlí.

Z Prahy máme každý dvousedadlo, to už usínáme oba. V 3 hodiny ráno jsme v Pardubicích.

THE END

Diskuse k cestopisu Bavorsko

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo