Teprve na počátku 17. století po vypuknutí povstání Štěpána Bočkaje v Uhrách se do Uherského Hradiště uchýlili mniši z blízkého kláštera ve Skalici na Slovensku a generální kongregace řádu Menších bratří v Brně dokonce roku 1611 přičlenila zdejší klášter k uherské provincii.

V roce 1646 zasáhl klášter a město požár a o rok později došlo vlivem vichřice k dalšímu poškození objektu. K obnově dochází velmi pomalu a navíc byl klášter znovu zničen při požáru města v roce 1681. Teprve na počátku 18. století byla dokončena jak výstavba kláštera, tak jeho významná barokní úprava.

Vysoká klášterní věž, zakončená barokní bání, dominuje celé stavbě. V přízemí je umístěna pamětní deska připomínající zbořenou kapli sv. Rozálie.

Vstupní průčelí kláštera - kvadratury je sevřeno mezi západní průčelí kostela a boční průčelí činžovního domu v ulici Františkánské. Hlavní vchod je orámován portálkem, v jehož tympanonu se nachází boltcová kartuše se znakem uherské františkánské provincie. Fasáda kvadratury je ploše pojatá, vyrůstá z průběžného soklu s obloukovou římsou, nahoře je uzavřena profilovanou římsou korunní.

Z jižní strany je vstup s pravoúhlým pískovcovým portálkem s nadsvětlíkem a reliéfní znak biskupa Jana Filipce, který sem byl druhotně umístěn. Západní i severní průčelí je rovněž v barokním stylu. Čtvercové nádvoří kvadratury je lemováno stěnami s vysokým pilastrovým řádem a pětinásobnou půlkruhovou slepou arkaturou ambitu. Celé přízemí je zaklenuto barokními lunetovými klenbami.

Pozoruhodný je barokní interiér slavnostního sálu refektáře, v němž jsou ústřední výzdobou klenby štuková oválná zrcadla s freskami Zvěstování P. Marie a s apotheosou sv. Františka, sv. Amanda a sv. Anny. Plocha klenby je zaplněna těžkým palmetovým ovocným a květinovým štukem i medailony s reliéfními postavami světců a andílků. K provedení této štukové výzdoby interiérů byl povolán italský architekt Baltazar Fontana a malíř Krištof Monti. V lunetách jsou olejomalby na plátně, po stranách vestavěné barokní skříně. Severní průčelí sálu je vyplněno obrazem Večeře Páně. Sál se právem řadí k nejlepším dochovaným barokním interiérům na Moravě. Jeho restaurování bylo dokončeno v roce 2000.

Ve svém souhrnu představuje soubor františkánského kláštera přitažlivou kulturní památku přesahující místní význam. V roce 1996 byla dokončena rekonstrukce objektu, jejíž kvalita byla oceněna udělením titulu Dům rok u 1996.

Kostel Zvěstování Panny Marie byl postaven jakou součást františkánského kláštera řádu Menší bratří na počátku 16. století s řadou prvků vladislavské gotiky.

Interiér kostela na způsob trojdílného stejnolodí je dodatečně zaklenut raně barokními valenými lunetovými klenbami dosedajícími na svazkové pilíře s mocnými římsovými hlavicemi. V presbytáři je česká klenba a v závěru koncha s lunetami. Štukový dekor kleneb kostela je raně barokní s antikizujícími motivy.

Původní zařízení kostela bylo nahrazeno v 18. století. Založení kostela a kláštera ale připomínají na vnější straně kostelní zdi tři znaky – biskupský znak zakladatele Jana Filipce, erb s cimbuřím Václava Veselského Vojslavic, manžela Filipcovy sestry Zuzany a donátora kláštera, a růže pána z Moravan, tehdejšího správce hradišťského kraje.

Po požáru kostela roku 1894 byl přebudován hlavní oltář a první kaple po obou stranách a restaurovány nástropní malby, na jejichž opravě se podílel Joža Uprka. Na nynějším pseudorenesančním oltáři je ve středu situováno vyobrazení Zvěstování Panny Marie, na ním je nejsvětější Trojice. Oltář je doplněn sochami sv. Cyrila a Metoděje, sv. Ludvíka a sv. Alžběty Durynské.

Dnešní sakristie je vybavena dřevěným mobiliářem z první poloviny 18. století, který je zdoben drobnými olejomalbami a portréty světců. Nad sakristií se nalézá chór pro řeholní bratry s dubovými vyzdobenými sedadly z roku 1721 a s malým oltářem.

Zajímavou součástí chrámu jsou náhrobky a krypty, které byly pro pohřbívání uzavřeny v roce 1785. Dochované náhrobky připomínají poslední odpočinek zakladatele kláštera biskupa Jana Filipce, rodinné příslušníky Václava Kulíška z Moravičan, členy pánů z Kunovic a další významné osobnosti regionu.

http://www.mesto-uh.cz/Articles/2648-2-Frantiskansky+klaster.aspx

http://www.mesto-uh.cz/Articles/2540-2-Kostel+Zvestovani+Panny+Marie.aspx

První řeholníci sem přišli ze sedleckého kláštera. Následný rozkvět kláštera byl podporován církevními hodnostáři i panovníky. Bohužel stejné pochopení nenašel u husitů, kteří ho 18. dubna 1421 zničili. V dobách následujících byly sice činěny pokusy o jeho obnovu, ale nakonec byla budova i chrám ponechány svému osudu. Za josefínských reforem byl klášter v roce 1783 zrušen a nevyužívané budovy byly upraveny na zámek. V roce 1840 byly mohutné zříceniny kláštera definitivně odstraněny a celý areál byl využíván pro hospodářské účely.

Nejimpozantnější stavbou kláštera byl chrám Milostné Panny Marie, na jehož stavbě se účastnila huť Matyáše z Arrasu, známá z budování chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Kdo sem dnes přijede, může být trochu zklamán. Ale já myslím, že návštěva stojí za to. Z chrámu se sice dochovalo pouze deset metrů vysoké torzo mohutného, krásně a bohatě profilovaného gotického pilíře z červeného pískovce a fragmenty západní zdi příčné lodi s výběhy žebrové klenby chóru. Dále by se měla v budově původního zámku dochovat vysoká gotická místnost s žebrovou klenbou a zazděné veliké gotické okno s výběhy žeber klenby na budově stodoly. Sem však byl v době naší návštěvy vstup zakázán soukromým majitelem.

Vzhledem ke smutné historii kláštera, lze dnes pouze stěží určit jeho původní podobu. Jisté je pouze to, že se mělo jednat o jednu z největších staveb dané doby, významný počin české architektury lucemburského období ve venkovském prostředí. Zbytky kláštera jsou zapsány do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 17574/2–733.

Lokalita je volně přístupná a neplatí se vstupné.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku:         http://bubinga.blog.cz/

Obec nad soutokem Jizery a Zábrdky je poprvé písemně zmiňována v roce  1144 a  v jejich dějinách se odehrály i takové „nepříjemnosti“ jako je totální likvidace nádherného kláštera husitskými oddíly v dubnu roku 1420 nebo přeměna hodnotného renesančního zámku v pivovar (i když toto se dá tak nějak pochopit, že ano), který koncem 19.  století patřil – údajně - mezi sedm největších pivovarů v českých zemích. Ten zůstává - nad obcí se pyšně tyčící – dominantou kraje dodnes a některými svými částmi dodnes připomíná spíše ten zámek.  

Cisterciácký klášter zde stával již na konci 12. století, ale dnes se z něj dochovaly jen nepatrné (ovšem nezanedbatelné) fragmenty.  V 15. století byl dobyt a vypálen a na jeho místě byl později vystavěn renesanční zámek. A do tohoto komplexu byl v polovině 19. století nastěhován pivovar. Klášter se již od svého vzniku nazýval Hradiště, i když se v průběhu 13. století  jednalo o Grandis, Greisch, Gradisch nebo Grandicensis a od roku 1351 o Gredis Monachorum. Z tohoto názvu pak vzniká jméno nově vzniklého města, tedy Mnichova Hradiště.

Za nejdůležitější momenty existence kláštera můžeme považovat roky 1145 (tehdy byl klášter zřejmě založen, uvádí se ale i letopočet 1177), 1184 (první dochovaná písemná zmínka), 1281 (rozpuštění konventu), 1420 (likvidace kláštera Orebity, při které shořela i bohatá klášterní knihovna, údajně jedna z nejvýznamnějších na území Českého království., 1556 (Jiří Labouňský z Labouně zahajuje - na ruinách kláštera - stavět renesanční zámek s malým pivovarem), 1612 (ozšíření zámku zahájil Václav Budovec z Budova, po bitvě na Bílé Hoře je však zámek předán Albtrechtu z Valdštejna), 1852 (přestavba zámku na pivovar rodem Waldstein-Wartenberg), 1921 (areál pivovaru rozšířen a přebudován, zahájeny archeologické průzkumy, které – s přestávkami – pokračovaly až do roku 1999).

Jednou z nejzajímavějších klášterních staveb býval opatský chrám ze 13.  století. Jednalo se o trojlodní kostel, pravděpodobně  75 metrů  dlouhý a  40 metrů  široký. Po vypálení husity 30. 4. 1420 (dnes má tato událost tedy výročí) nebyl klášter již nikdy obnoven. Z jeho původní architektury se zachoval severní portál příčné lodi konventního kostela s bohatě zdobeným rostlinným dekorem, pocházející z období okolo roku 1260, část zdiva konventního chrámu a laický kostel. O obnovené krásné kryptě bude řeč později. Velkolepý klášter – vystavěný ve stylu francouzské gotiky – svého času patřil k nejvýznamnějším církevním objektům ve střední Evropě. Jeho vypálení a vyplenění husity v sobě skrývá jeden paradox. Nedlouho předtím se totiž v klášteře pohyboval Mistr Jan Hus, takže se nabízí myšlenka, že tady byl Jeník předchůdcem dnešních tipařů.

Pivo vařil v Klášteře jako první Jiří Labouňský z Labouně, majitel zámku. Jeho pivovar vznikl v roce  1570 a  stál u úpatí kopce, na kterém se nachází ten současný. V roce 1864 zde pak Valdštejnové nechali zbudovat jeden z nejmodernějších pivovarů své doby a tehdy postavené budovy slouží výrobě piva dodnes. A dodnes se zde také používají středověké – dvacet metrů hluboké – sklepy.

V dobách, kdy pivovaru ještě nevládl neschopný bolševik ani všehoschopný pseudokapitalista (toto není myšleno proti současnému majiteli, berte to, prosím, jako slovní obrat), staly se zdejší provozy předchůdcem kogeneračních jednotek i moderních technologií využívání odpadního tepla. Součástí pivovaru bylo totiž také několik skleníků, vytápěných párou a horkou vodou, tedy odpadními produkty pivovarské výroby. Poddaní „zlého“ feudála si tak o Vánocích domů odnášeli finanční odměnu i čerstvé ovoce a zeleninu.

Mnohými historiky je zřízení moderního pivovaru roku 1852 považováno za horší katastrofu, než byli husité. Neodbornými zásahy do komplexu zámeckých budov a budováním dalších sklepů v pískovci dochází k úplnému zničení původních zbytků kláštera. Pohromy pokračovaly a v roce 1869 dochází k mohutnému požáru, po kterém jsou strženy další části zámku a zbytků kláštera. Smutný osud je dokonán roku 1921, kdy byla pobořena část severního zdiva chrámu a kapitulní síň. Až poté je zahájen archeologický výzkum, který prokázal pozoruhodnost opevněného komplexu kláštera.

Některé nálezy pozůstatků klášterních budov jsou uloženy v Městském muzeu v Mnichově Hradišti, v Národním muzeu v Praze nebo v Severočeském muzeu v Liberci.  V roce 1995 byl ve východní části opatského chrámu prováděn archeologický průzkum, který odkryl unikátní původní kryptu této raně gotické stavby. Stavba krypty byla zřejmě započata již ve 12. století, protože nese jasné stopy románského slohu, jak je vidět z dochovaných románských oken s opěrnou zdí. Sklepení bylo původně dřevěné, kamenná klenba byla vybudována dodatečně až počátkem 13. století. Při dalším průzkumu bylo odkryto také několik skalních hrobů

Současně s kryptou bylo zpřístupněno zastřešené torzo presbytáře s fragmenty původní kamenické výzdoby. Tyto objekty se – naštěstí - nacházejí stranou výrobních provozů pivovaru. Celý prostor krypty je dlouhý  28,6 metru  a široký asi  8 metrů. Krypta byla rekonstruována v roce 1997, presbytář kostela byl zastřešen  v letech 2003 – 2004, kdy byla vybudována i lávka, zpřístupňující turistům vyhlídkový ochoz na obvodu klášterních budov. Návštěvu krypty je nutno si domluvit na obecním úřadu, kde jsou k dispozici klíče.

V pivovaru Klášter je dnes možno si také objednat prohlídku ležáckých sklepů a výrobních oddělení pivovaru i významných pozůstatků někdejšího kláštera. Objednat se dá (povinná skupinová rezervace) i posezení v pivovarské unikátní skalní pivnici Skalka. Vedle pivovaru se nachází malý parčík se vzácnou lískou tureckou, farním kostelem Narození Panny Marie, sochou sv. Jana Nepomuckého (hodnotná barokní práci z roku 1730) nebo figurálním pomníkem padlým. Od roku 1996 se zde konají - nyní každý lichý rok - sochařská sympózia. Výtvory ze sympozií zdobí okolí Kláštera Hradiště, najdeme zde například Vodníka od Jana Koblasy (areál koupaliště na břehu Zábrdky).

Pár slov si jistě zaslouží filiální kostel Narození Panny Marie. Jedná se o jednolodní stavbu s věží v západním průčelí. V severní stěně je zazděn unikátní portál se zdobeným tympanonem ve stylu “cisterciácké“ rané gotiky. V jednolodním interiéru kostela jsou dochovány dva gotické náhrobky zdejších opatů Pavla a Mikuláše, které pocházejí ze 14. století, několik zajímavých náhrobníků je zazděno také v jižní stěně kostela. Kostel byl původně hřbitovní, o čemž svědčí ohradní zeď.

Na historii kostela nejsou jednotné názory. Jedna varianta tvrdí, že se jedná o raně gotickou (možná i částečně románskou) stavbu původního laického chrámu, umístěného mimo areál kláštera. Gotický portál má být – v tomto případě – původní.  Druhá varianta předpokládá vznik kostela až v období okolo roku 1560 s tím, že zmíněný gotický portál zde byl použit až druhotně.  Pokud však kostel pochází ze 13. století, byl v tom 16. goticko-renesančně přestavěn. V 19. století dochází k další úpravě, kdy je chrám doplněn o novogotickou věž, která nahradila starší, samostatně stojící, zděnou zvonici.

V předsíni věže je dvojitý renesanční portál, v lodi se nachází tzv. vtažené opěráky, které jsou sklenuty křížovou klenbou a vyzdobeny plastickými růžemi. Presbytář je zaklenut síťovou klenbou s dekorativními žebry. Po stranách vítězného oblouku jsou namalovány erby Jiřího Labaunského a jeho dvou manželek. Barokní hlavní oltář, nesený anděly, pochází z roku 1740. Na něm se nachází obraz Narození Panny Marie, po stranách stojí sochy sv. Josefa a sv. Antonína. Boční oltáře jsou zasvěceny sv. Janu Nepomuckému a sv. Václavovi. Barokní kazatelna ve tvaru anděla, nesoucího nádržku na vodu, pochází z období okolo roku 1730. Kruchta je renesanční a - na 14 arkádových obloucích - obíhá loď ze tří stran.

Současné vybavení kostela však může být ještě chudší, protože kostel byl od 90. let minulého století nepravidelně opakovaně vykrádán.

Komplex kláštera snad původně vystavěli benediktíni, i když později se častěji zmiňovali cisterciáci. Dnešní komplex pivovaru je sice viditelný už z dálky, ale zůstává běžně nepřístupný. Od plotu nebo závory u vrátnice je vidět historická brána s portálem, při cestě ke zpřístupněné kryptě je možno vstoupit na vyhlídku, ze které je vidět až na zámek Mnichovo Hradiště.  Je pravda, že z místa, kde stával jeden z nejmocnějších a největších klášterů své doby, toho moc nezůstalo, přesto však stojí rozhodně za návštěvu.

Již tehdy byl portál pod ochranou ostrahy vrátnice pivovaru a již tehdy mě nadchnul. Zaujala mě ovšem zejména informace, že se na portál jezdí (ne)pravidelně dívat Američané (Japonci, samozřejmě, také), protože portál je na jiných kontinentech součástí encyklopedií o perlách evropské gotiky. Z našich luhů a hájů se prý o tuto památku dlouho nikdo nezajímal a zřejmě jsme svou přítomností domorodce mile překvapili. V této souvislosti je potřeba zmínit, že v roce 1999 jsem ještě neměl internet ani doma ani v práci (to mě postihlo až v roce 2001), takže mnohé informace se sháněly tak nějak dobrodružněji. A již tehdy jsem si slíbil, že se sem jednou vrátím tak, abych měl více času a lepší fotoaparát. Obé se povedlo až téměř o deset let později, tedy v květnu roku 2009.

Za nejdůležitější momenty existence cisterciáckého kláštera můžeme považovat rok 1145, kdy byl klášter pravděpodobně založen, rok 1184, kdy je klášter poprvé písemně zmiňován a rok 1420, kdy jej vypálili a zlikvidovali Orebité. Přitom velkolepý klášter, postavený ve stylu francouzské gotiky, tehdy patřil k nejvýznamnějším církevním objektům ve střední Evropě.

Původní opatský chrám ze 13. století byl pravděpodobně  75 metrů  dlouhý a  40 metrů  široký. Jednalo se o trojlodní stavbu s hlavní chrámovou lodí vysokou  15 metrů  a dvěmi bočními loděmi, vysokými asi  8 metrů. Po vypálení husity se z jeho původní architektury zachoval pouze velkolepý severní portál příčné lodi konventního kostela s bohatě zdobeným rostlinným dekorem. Raně gotický portál pocházející z dob největšího stavebního rozkvětu kláštera, tedy z období okolo roku 1260, v každém případě však po roce 1250.

Překrásný ústupkový portál – doklad bohaté výzdoby chrámu - se dnes nalézá v areálu pivovaru v podobě městské vstupní brány a z dálky silně připomíná vítězný oblouk. Když si uvědomíte, že tento portál byl vlastně jen bočním vchodem do příčné lodi, tak budete zřejmě souhlasit s názorem mnoha odborníků, že zdejší cisterciácký klášter patřil před svým zničením k nejvýstavnějším řádovým stavbám – nejen - u nás. Některé další nálezy pozůstatků klášterních budov jsou uloženy v Městském muzeu v Mnichově Hradišti, v Národním muzeu v Praze nebo v Severočeském muzeu v Liberci.

Roku 1714 se olomoucký kanovník Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu rozhodl na svém panství v Bílé Vodě, zřídit piaristickou kolej. Piaristé přišli do Bílé Vody již 18. února 1724 a začali s výstavbou koleje (dokončena byla roku1733) u stávajícího poutního kostela Navštívení Panny Marie. Ten jim byl svěřen do duchovní správy a roku 1727 u něj byla zřízena farnost. Po několika odkladech začala roku 1755 i přestavba kostela, která se protáhla do roku 1777.

Kostel byl slavnostně vysvěcen 14.září 1777 vratislavským biskupem Filipem Gotthardem Schaffgotschem. Hlavním účelem příchodu piaristů bylo zřízení škol - triviální školy a gymnázia - ve kterých také roku 1727 zahájili vyučování. Poté však působení koleje poznamenaly osvícenské školské reformy a začátkem 19. století navíc znehodnocení peněžních nadací, které tvořily hlavní majetkové zázemí konventu, v důsledku rakouského státního bankrotu roku 1811. Postupně zanikly všechny školy i gymnázium. Přesto zde piaristé zůstali do roku 1938, i když už jen jako správci místní fary.

Působení piaristů v Bílé Vodě představuje poměrně krátké období, přesto si dokázali získat věhlas po nejširším okolí, a to nejen svou pedagogickou aktivitou. Vyučování bylo zahájeno už v roce 1727 a to na triviální (základní) škole a na šestitřídním gymnáziu. Kromě výuky se  piaristický seminář stal vyhledávaným místem také jako centrum múzických umění. Vedle blízkého Jánského Vrchu to bylo významné místo hudebních koncertů a divadelních představení.

V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů; jedním z vybraným míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Pro ně byl v listopadu 1951 zřízen v Bílé Vodě Charitní domov pro řeholnice. V jeho čele stál správce, bez jehož vědomí a souhlasu nesměly sestry opustit vesnici, musely mu též hlásit všechny návštěvy či trpět, aby jim kontroloval poštu. Později se původně uzavřený ústav se zákazem vycházení přece jen stal "klasickým" domovem důchodců, z něhož mohly řeholnice po ohlášení i odjíždět či přijímat návštěvy. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou. Vzhledem k tomu, že v domově žily sestry různých kongregací, musely se vzájemně přizpůsobit i v bohoslužbách v jediné kapli. Od roku 1950 žilo ročně v Bílé Vodě průměrně 300-400 řeholnic třinácti různých kongregací. V tomto "zastrčeném" koutě země se postupem doby vytvořila zvláštní církevní komunita, která přečkala všechny překážky i útrapy a nesmazatelně se vepsala do historie Bílé Vody. Řeholnice zůstaly v domově v Bílé Vodě až do roku 1991, kdy se sestry postupně odstěhovaly do svých klášterů v Čechách a na Slovensku. Bohužel jich zde kolem 700 zemřelo.

Bílá Voda je nejsevernější obcí v Jeseníkách. V této obci, kam vede jen jedna silnice, lze najít několik zajímavých památek - klášter, zámek či kulturní památku hřbitov, kde byly pohřbívány řeholnice z kláštera.

Pokud zavítáte do Bílé Vody nebo okolí , doporučuji zajet k sousedům do Polska. Ve městě Zloty Stok najdete velmi atraktivní turistický cíl pro děti i dospělé - bývalý důl na zlato. Více se dozvíte v mém článku o této technické památce, najdete tam i desítky fotografií a velmi praktické informace.

http://www.bilavoda.cz/informace-o-obci/farnost-bila-voda-/

Toto místo, které bylo nazýváno „Posvátný okrsek“ mělo v minulosti na mále. Od padesátých let 20. století zde totiž sídlil vojenský útvar. Objekty chátraly a kdo si pamatuje jejich stav v té době a přijde sem dnes, přirovnává výsledky nedávno provedené rozsáhlé rekonstrukce klášterního areálu k zázraku.

V barokním komplexu klášterního areálu, který získal po rekonstrukci zpět svou podobu ze 17. století, lze obdivovat například Piaristický klášter včetně kostela, Einsiedelnskou kapli, Kapli sv. Floriána, Kostel Zvěstování Panny Marie nebo Pohřební kapli.

Piaristický klášter včetně kostela, který byl vysvěcen roku 1674, sloužil dříve jako chlapecké gymnázium. Studovalo zde také mnoho významných osobností, např. hudební skladatel J. C. F. Fischer nebo fyzik a chemik Josef Loschmidt. V dívčí škole Sester křesťanské lásky bydlela i herečka Zita Kabátová. Dnes je v konventu soubor nadstandardních městských bytů.

V historickém komplexu budov stojí ještě menší kaple Bolestné Panny Marie, gloriet (altánek) a grota (umělá jeskyně).

Součástí klášterního areálu je nyní také nově vystavěné Ekocentrum s více než dvěma stovkami zvířat.

Památky z doby raného baroka v klášterním areálu lze obdivovat zvenčí nebo může návštěvník navštívit koncert, výstavu či besedu, které se zde pořádají.

Provozní doba klášterního areálu je denně (od března do listopadu) mimo pondělí od 9.30 do 12.30 a od 13.00 do 18.00 hodin. Člověk může navštívit prostory sám nebo využít zkušeného průvodcovského personálu.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku:         http://bubinga.blog.cz/

Historický vývoj samotného kláštera i kostela Nanebevzetí Panny Marie není do dnešních dnů zcela objasněn. V podstatě celé období středověku je v tomto případě postaveno jen na věrohodných tradicích, legendách a pověstech a skutečně historická fakta vypovídají o jeho dějinách až od počátku 16. století.

Klášter s pohnutým osudem je poutním místem, do zdejšího kostela Panny Marie Nanebevzaté se schází věřící zejména na pouti ke Královně posvátného růžence. Růžencová pouť se koná první říjnovou neděli, hlavní mariánská pouť probíhá v polovině srpna. Podle legendy zde původně byla údajně postavena malá kaplička, a to v místě, kde na sněhu kvetla růže.

Poté se již informační zdroje rozcházejí. Některé uvádějí založení kláštera českým nebo uherským králem v II. polovině 13. století (viz.výše), některé výstavbu kostela uherským králem Ondřejem, ale tentokrát Andrásem I., již v I. polovině 11. století (v roce 1049, současně se získáním obrazu Černé Madony) a poté založení kláštera na stejném místě. V každém případě některý z těchto panovníků nechává postavit čtvercový konvent a gotický kostel s dvojvěžovým průčelím; fragmenty této gotické stavby jsou dodnes viditelné v presbytáři chrámu. Do něj umísťuje obraz Panny Marie, údajně dílo evangelisty Lukáše, darované byzantským císařem.  Původní obraz z Cařihradu je ve 14. století ukraden, zřejmě vojsky Matúše Čáka Trenčianského. Dnes se tak v kostele nachází pouze jeho kopie z přelomu  17. a  18. století; obraz zobrazuje tzv. Černou Madonu.

Původní gotický klášter byl vypálen v 15. století (roku 1420 nebo  1421) – jak jinak - husitskými hordami. Co zbylo, pobořili v roce 1643 Švédové. Současný dominikánský barokní areál (velmi cenný soubor budov) se nachází v historické části Uherského Brodu, na Mariánském náměstí.  Samotný raně barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven v letech 1636 – 1675 z iniciativy hraběnky Eleonory z Kounic, rozené z Ditrichštejna, vysvěcen však byl až v roce 1742. Kostel je dnes barokním trojlodím s dvouvěžovým průčelím. Kromě poutního obrazu na Růžencovém oltáři dnes můžeme v kostele obdivovat například hlavní oltář (r. 1781) se skulpturou Panny Marie, jehož autorem je Benedikt Telčík. Ten je spolu s dalším významným barokním umělcem, Antonínem Winterhalterem, také autorem sochařské výzdoby chrámu. Nachází se zde i několik bočních oltářů, z nichž ten nejnovější pochází z roku 1994 (ostatní jsou barokní), nebo ostatky sv. Justiny, patronky města. Interiér byl upraven do podoby novodobého historismu. Chrámové průčelí zdobí plastiky olomouckého sochaře Františka Zurna a dietrichštejnský znak..

Jistou historickou zajímavostí je skutečnost, že i když byl klášter založen nejpozději někdy před rokem 1272, první jeho písemné doložení pochází až z roku 1338.  Prokazatelné je, že po vypálení kláštera husity se sem dominikání vrátili již po roce 1434. Zajímavé byly i osudy kláštera za pánů z Kunovic, tedy na přelomu  15. a  16. století. Nejprve tento šlechtický rod  dominikánům obnovil silně poškozené klášterní budovy a později (snad kolem roku 1545) je z města vyhnal a kostel s jednou hranolovou věží  byl předán luteránům. Dominikáni se sem znovu vracejí zřejmě až roku 1624. V roce 1625 klášter vyhořel, totéž se opakovalo po švédské anabázi v roce  1643. A  poté již následuje, výše popsaná, raně barokní přestavba.

Josefínské reformy klášter nezrušily, jen omezily jeho činnost (výrazné snížení počtu řeholníků), a tak zde řád dominikánů působil až do roku 1950, kdy komunisté mužské řády v zemi zrušili a dominikání byli donuceni areál nedobrovolné opustit. Jeho prostory pak byly čtyřicet let využívány k nejrůznějším účelům a v roce 1990 byl klášter opět vrácen řádu. V roce 1997 získávají zdejší dominikáni pro klášterní milostný obraz Panny Marie nové korunky, posvěcené papežem Janem Pavlem II.

Prohlídku kostela je možno si zajistit prostřednictvím Městského informačního centra v Uherském Brodu. Lze si ji objednat také telefonicky na tel. čísle 572 805 125. Otevírací doba v sezóně je denně, nejdelší v pondělí, úterý a ve středu (od 9,00 do 16,00 hod.), nejkratší v neděli (10,30 -12,00 hod.)

Před klášterním areálem stojí barokní mariánský sloup se sochou Panny Marie, kterou vytvořil Jan Schwarzl z Ptittenbergu  v roce 1785. Před  západním chrámovým průčelím stojí socha sv. Vincenta Ferrarského, která je dílem spoluautora výzdoby interiéru chrámu, Antonína Winterhaltera.

 Historie samotných Klokot byla už od počátku bouřlivá. Klokoty byly centrem husitského adamitského hnutí, které se ale postupem času odklonilo od původní verze čisté orgie ( muži a ženy mezi sebou). V Klokotech se začala prosazovat homosexualita pod vedenim Petra Kániše. To se nelíbilo Žiškovi, proto nechal v r. 1421 asi 70 homosexuálů upálit na klokotské faře. Nedlouho po přestavbě kláštera v roce 1744 sem vtrhla pruská vojska, kostel byl znesvěcen a celý arál poškozen. V roce 1950 byli zdejší duchovní správci násilně odvlečeni a klášter zrušen.

 Poutní místo Klokoty je oblíbeným vycházkovým cílem. Z Kotnova přes Holečkovy sady jsem vede malebná křížová cesta. Kostel stále slouží původnímu účelu, vždy na konci léta se zde konají bohoslužby, kterých se zůčastňuje velký počet návštěvníků. Klášterní areál je veřejnosti volně přístupný, ale kostel jen o bohoslužbách.

Rekonstrukce gotické křížové chodby byla zahájena v roce  2005 a  její první restaurovaná část byla opět zpřístupněna veřejnosti v roce 2010. Slouží přitom nejen jako součást prohlídky klášterního kostela, ale i jako vysoce atraktivní prostor výstavní (galerie).

Během výše uvedené rekonstrukce došlo k několika velmi zajímavým objevům. Byl například odkryt  zazděný raně gotický portál do středověké kapitulní síně, která byla zbourána při barokních úpravách kláštera v 18. století. Tento portál pochází z poslední třetiny 13. století.

Výše zmíněná kružbová okna z poslední třetiny 14. století byla již součástí dostavby křížové chodby a její následné výzdoby nástěnnými malbami. Tato výzdoba časově spadá do období konce vlády císaře Karla IV. a částečně dokonce přímo souvisí s jeho osobou.

Z nástěnných maleb se v ambitu zachovaly tři mariánské obrazy v severním křídle. Jedná se o výjev „Zvěstování Panně Marii“ a „Navštívení Panny Marie“. Mimořádně důležitý a cenný je však třetí obraz, který představuje „Pannu Marii Ochranitelku“. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že pod ochranou Panny Marie se zde nacházejí i skutečné historické osobnosti. Malba je fragmentární, postavy římského císaře a krále českého Karla IV. i jeho syna Václava IV. jsou však jednoznačně rozeznatelné. Karel IV. je zde vyobrazen jako starší muž s korunou římského císaře a Václav IV.  jako mladík se stejnou korunou. Zobrazení panovníků s těmito vladařskými symboly umožňuje nejen jejich identifikaci, ale také neobyčejně přesnou dataci doby vytvoření obrazu. Musel vzniknout mezi rokem 1376, kdy byl Václav IV. zvolen římským králem, a rokem 1378, kdy milovaný král Karel IV. zemřel. Předpokládá se tedy, že nástěnný obraz vznikl u příležitosti návštěvy Karla a Václava v Českých Budějovicích. Ti zde totiž v květnu 1378 vedli jednání se zástupci říšských knížat i předních českých šlechtických rodů. Těchto jednání se zúčastnili např. moravský markrabě Jošt, opavští vévodové Jan a Mikuláš, arcibiskup Jan Očko z Vlašimi nebo biskup Jan z Jenštejna.

Zobrazení císaře a jeho syna jsou jinak známa pouze z úzkého okruhu památek dvorského výtvarného umění, např. z Karlštejna nebo z katedrály sv. Víta na Pražském hradu. V prostředí královského města typu Českých Budějovic se jedná o zcela výjimečnou záležitost.

Součástí prohlídky křížové chodby je i možnost nahlédnutí do prostor vrcholně gotické kaple nebo prohlídka lapidária náhrobníků.

I v tomto případě platí, že - zejména pro příznivce gotického slohu - návštěva této památky při pobytu v Českých Budějovicích je prostě povinností. A navíc je pravděpodobné, že zde návštěvník shlédne i nějakou zajímavou výstavu. Například v době mé návštěvy se jednalo o výstavu fotografií a obrazů s tématikou - zejména drobných - sakrálních památek. 

V letech 1661 – 1739 prošel celý komplex rozsáhlou barokní přestavbou, na které se podíleli i takoví giganti barokní architektury jako je Jan Blažej Santini – Aichel (nebo chcete-li Giovanni Biagio Santini), pražský stavitel italského původu.

Klášter, považovaný za klenot barokní architektury, byl zrušen roku 1785 - v té době tradičně - na základě výnosu císaře Josefa II.

Dnes je komplex Národní kulturní památkou, kterou tvoří např. budovy konventu, prelatury, hospodářského dvora, kostela nebo právě barokní sýpky.

Barokní sýpka je unikátní stavbou s hodinovou věží a dvojpodlažní raně gotickou kaplí, svou dispozicí připomínající slavnou Saint Chapelle v Paříži.

Tato tzv. Královská kaple, vysvěcená již v roce 1265, je zasvěcena sv. Václavovi (dolní kaple) a sv. Máří Magdaléně (horní kaple). Zatímco kaple sv. Václava je ještě skutečně raně gotická a zůstaly v ní zachovány cenné nástěnné malby, kaple sv. Máří Magdalény se již, zejména různými kamennými architektonicky – dekorativními prvky a detaily, blíží spíše slohu vrcholné gotiky. Obě kaple spojuje schodiště ve zdi budovy. Kaple je pozůstatkem středověkého přemyslovského knížecího paláce a patří tedy k vůbec nejstarším dochovaným částem kláštera.

Střed budovy barokní sýpky je tvořen  47 m  vysokou hodinovou věží. Věž je zakončena trojitou helmicí se dvěmi lucernami a jsou v ní umístěny zvony.

Ve střední části barokní věže se nachází jedinečná technická památka, tedy originální barokní hodinový stroj z roku 1686, který je dodnes denně ručně natahován. Stroj je sestaven jen pomocí spojů a závlaček a řídí zobrazení času na čtyřech velkých věžních cifernících (hodiny) a dvou menších (minuty).

Samotný objekt barokní sýpky nechal postavit zdejší významný opat Ondřej Trojer v letech 1683 –1686. Tato budova, na rozdíl od většiny klášterního komplexu, nepochází od Santiniho, ale je „dílem“ vynikajícího architekta Jana Baptisty Matheye. Vysoce ceněný Jean Baptiste Mathey pocházel z francouzského Dijonu, přesto celé jeho dílo bylo ovlivněno raně barokní architekturou italského Říma. Jeho stavby byly předzvěstí příchodu vrcholného baroka a u nás je můžeme obdivovat převážně v Praze.

Sýpka je, na rozdíl od zbytku kláštera, ve správě pražského Národního technického muzea a působí, bohužel stejně jako celý klášter, dosti zchátralým dojmem. V rámci placené prohlídky zde uvidíte sklepy s pozůstatky středověkého paláce, dvoupatrovou Královskou kapli sv. Václava a sv. Máří Magdalény (pro každého příznivce gotiky jednoznačná povinnost), jižní (barokní dřevěné schodiště) a severní (výstavní prostory) křídlo sýpkových pater i věžní prostory s hodinovým strojem z roku  1686 a  zajímavým hodinovým závažím.

Prostory sýpky bývají využívány také, převážně zahraničními, filmovými štáby. Točily se zde např. filmy David Copperfield (IT), Jindřich IV. (D, FR, CZ, ESP) nebo Plunkett a Macleane (GB). Asi nejznámějším, zde natáčeným, filmem jsou však koprodukční (FR, IT, ESP, D) Bídnici s Gérardem Depardieum a Johnem Malkovichem v hlavních rolích.