Hrad je typickým představitelem tehdejší architektury první poloviny 14. století, s výraznými prvky francouzského obranného typu. Protáhlá dvouvěžová bergfritová dispozice spolu s použitím nadstandardních architektonických a kamenických postupů činí z něj památku prvořadého významu.

Hrad v roce 1358 koupil moravský markrabě Jan Jindřich. V roce 1375 ho zastavil Zikmundu z Letovic a v roce 1398 uvázal Čenkovi z Drahotuš. V roce 1407 hrad přepadl a obsadil další zástavní držitel Vok IV. z Holštejna. V roce 1429 přenechal Vok V. z Holštejna hrad svému příbuznému Štěpánovi ze Zdounek a Vartnova. Za česko-uherských válek byl hrad dobyt uherským králem Matyášem. Poté proběhlo několik vlastnických přesunů, až hrad nakonec roku 1523 odkoupil Vilém z Víckova. Po roce 1523 a 1661 byl hrad přestavován.

Hrad se skládal z jádra a předhradí. V čele lichoběžníkového jádra stál ve smyčce hradby okrouhlý bergfrit, vedle něhož byl v obvodové hradbě proražen sedlový portál vstupní brány s malým předbraním. V zadní části jádra stál do tvaru písmene L zalomený palác, který v 1. patře jižního křídla obsahoval nákladnou arkýřovou kapli. Jádro obíhal parkán, ze kterého na západě vybíhalo předhradí. Jeho mohutná jižní hradba byla ukončena druhou okrouhlou věží na polygonálním plášti. Ta střežila původní první hradní bránu. Situace zástavby v těchto místech je značně nepřehledná, několik po sobě jdoucích navzájem se překrývajících fází umožňují více možných interpretací, o nich se odborníci přou. Podle některých byla brána sevřena mezi dvě okrouhlé věže, podobně jak bylo obvyklé u francouzských hradů. Od první brány vedly kroky příchozího parkánem kolem celého jádra do předbraní a do jádra.

Koncem sedmnáctého století ztratil fortifikační význam a začal sloužit jako sídlo lovčího a k ubytování lesního personálu. Poslední kapitola živých dějin jednoho z nejhezčích moravských hradů se uzavřela v roce 1709. Od počátku 18. století, kdy již nehrozilo nebezpečí tureckého vpádu, byl opuštěn a chátral. O jeho záchranu se lidé pokoušeli ve třicátých a v padesátých letech dvacátého století. Od roku 1994 se o něj stará občanské sdružení Polypeje.

Nyní se na hradě během sezony koná několik zajímavých akcí. Od 1.5. 2008 je zpřístupněna další část prohlídkové trasy, a to vyhlídka na šíjové hradbě pod strážnou věží. Tato vyhlídka je zabezpečena kovaným zábradlím. Je z ní krásná podívaná na panorama Chřibů. O hrad stará občanské sdružení Polypeje, které se snaží o záchranu, dokumentaci a zpřístupnění památky.

http://www.hrady.cz/index.php?OID=373

Kdysi na hradě vládl Bernard, který byl považován za podivína, morouse a kruťase a na svém hradě i v okolních lesích nesnesl nikoho cizího, a když na svých divokých loveckých vyjížďkách někoho takového potkal, špatně se mu potom vedlo. Jednou v lese uviděl stařenku s vnukem Adamem, kteří tam sbírali klestí. Zle se na ně obořil a odvlekl je na hrad. Tam je zavřel do plesnivého vězení a několik dní je nechal o hladu. Potom je vyvedl na nádvoří, kde na stařenku a malého hocha čekala mučidla. Stařenka prosila o milost, ale marně. Pacholci ji zmrskali pruty, a když se vrhli na jejího vnuka, stařenka nevydržela poslouchat nářek dítěte a skočila z hradeb do hlubokého příkopu pod hradem. Potom osiřelého Adama Bernart uvrhl znovu do vězení. Mrtvá stařenka byla tajně pohřbena hluboko v lesích, aby lidé nenašli její hrob. Mezitím dlel Adam v žaláři a asi by vězení nepřežil, kdyby se nad ním neslitoval žalářník. Občas mu donesl nějaké jídlo, a také ho utěšoval v jeho neštěstí. Uběhl nějaký čas a krutý pán si vzpomněl na Adama. Propustil ho z vězení a hodný žalářník ho vyprovodil do lesa, kde mu ukázal místo, kam pohřbili jeho babičku. Potom se Adam vydal do světa. Na své pouti došel do jedné myslivny, kde myslivci vypověděl svůj příběh a poprosil ho o službu. Starému myslivci se Adam líbil, a tak ho přijal. Adam se pomalu naučil rozumět lesu a zvěři, a když dospěl, převzal za starého myslivce stráž nad lesem. Adam byl šťastný, jenom litoval, že se jeho štěstí nedožila babička. Občas zašel k místu babiččina odpočinku, aby jí pověděl všechny novinky. Jednou se tam zase tajně vydal, když tu uslyšel volání o pomoc. Pospíšil si blíže a uviděl muže zápasícího s velkým vlkem. Už, už chtěl zakročit, když tu si všiml, že je to krutý Bernart. Adam si vzpomněl na všechny rány, které mu tento člověk zasadil a couvl. Ale tu se v jeho duši ozval druhý hlas, který říkal, že dobrý člověk vždy pomůže bližnímu. Přiskočil tedy a proklál vlkovi hrdlo nožem. Pokousaný Bernart Adama nepoznal a děkoval a sliboval mu vše možné za jeho pomoc. Adam však nic nechtěl a prozradil Bernartovi, kdo je. Bernartovo temné svědomí se zastydělo za své hanebné činy a od té doby byl Bernart jako vyměněný. Pryč byla jeho krutost a morouství, takže ho lid začal mít rád.

Text ze serveru www.domek.cz

Otevírací doba

Vstupné 

Zrekonstruované jižní křídlo hradu bylo nepovolaným lidem více než čtvrt století nepřístupné. Poslední návštěvník se chodbami křídla prošel na konci března roku 1987. Od té doby prostory fungovaly jako depozitáře či provizorní sklady majetku a vybavení. Součástí druhé etapy rekonstrukce hradu je kromě jižního křídla i takzvaná východní bašta, schodiště na první nádvoří či východní bastion.

Opravy navrátily této části hradu podobu, jakou měla v době německé okupace za druhé světové války. Rekonstrukce byla zajímavá především proto, že se tím prostory jižního křídla opravily do doby, kdy byla na hradě kasárna německého wehrmachtu. Tedy do počátku 40. let minulého století. Právě v té době probíhaly na brněnském hradě jedny z posledních oprav. Znovu se začalo až na začátku 80. let.

Stavaři při práci na rekonstrukci jižního křídla objevili i zajímavé pozůstatky historie Špilberku. Našli například zbytek měděného plechu, ze kterého byly vystřihávány falešné mince. Potvrdila se tak teorie o středověké penězokazecké dílně, která údajně na Špilberku byla. Při opravách hradu a přilehlých prostor našli pracovníci i betonem zpevněné tělo kočky. Ty nechávali pověrčiví lidé zazdít při stavbách svých domů. Její "betonová mumie" je nyní součástí expozice na Špilberku.

Hrad na hřebeni mohutného ostrohu nad řekou Svitavou je z historického hlediska takřka novostavbou, protože podle některých pramenů vznikl až koncem 15. století. S datací vzniku i odhalováním historie této krásné památky je to jako s dobýváním půvabné ženy. A čím více se člověk snaží dozvědět, tím více se naplňuje ono známé „vím, že nic nevím“. Podle všeho zde totiž dochází k promíchání dat a informací o několika hradech v této oblasti, např. Starého hradu u Adamova (který snad byl původně nazýván také Novým hradem), Vildenberka, Čertova hrádku u Olomučan nebo Ronova. Pokusme se nyní bez větších šrámů proplout mezi zrádnými útesy řeky paní Historie …

Původně zeměpanský hrad  byl zřejmě postaven – jako strážce blanenského údolí - již ve 14. století. Zmiňován je v roce 1381 jako majetek markraběte Jošta, který jej na přelomu  14. a  15. století zastavil Vaňkovi Černohorskému z Boskovic. Poté hrad získal král Václav IV., který jej opět zastavil pánům z Boskovic. Ten pak v jejich majetku zůstal až do roku 1597, kdy jej dědictvím získali Lichtejštejnové. V roce 1470 – kdy se nacházel v majetku pánů z Kunštátu - byl dobyt vojsky uherského krále Matyáše Korvína, následně jej obnovují – roku 1493 - bratři Černohorští z Boskovic, kteří zde – snad na místě jedné z původních bašt - vytvořili skutečnou „novou“ hradní pevnost. Ta je však roku 1645 změněna na zříceninu, protože ji – údajně díky opilosti strážců hradu (nebo zásluhou lsti a zrady – ani tady se totiž historikové neshodují) - dobyli a vypálili Švédové. Shořela prý i velká knihovna a množství pergamenů. Zřícenina hradu je částečné opravena – z obavy před útoky Turků - v roce  1655 a  roku 1706 byla postavena nová věž, která musela být snížena při budování železnice v roce 1842. Počátkem 19. století se z hradu stává lovecké sídlo Lichtenštejnů a o století později je upraven romanticky. Od roku 1918 přechází hrad do majetku státu (Školní lesní podnik Křtiny) a ještě v 50. letech minulého století zde funguje výletní hostinec. A pak již hrad jen chátrá a pustne.

Dnešní hrad s válcovou a hranolovou věží tedy stojí v místě předsunutého předhradí Starého hradu a zůstal uzavřeným gotickým areálem, postaveným na půdorysu nepravidelného mnohoúhelníka. Stále můžeme obdivovat mohutné hradby, hluboké hradní příkopy, parkán, mohutnou polygonální věž i její štíhlou okrouhlou schodištní  sestřičku, hlavní palác i vstupní západní bránu s „padacím“ mostem, nápisem „Dobeš a Beneš z Boskovic a z Černé Hory“, letopočtem 1493 i se znaky pánů z Boskovic a jejich manželek.

Jak již bylo uvedeno, zřícenina je od roku 1990 postupně rekonstruována do pseudogotické podoby hradu 15. století. Před očima užaslých návštěvníků se tak pomalu objevují všechny obranné prvky, obnovený hradní palác, dostavěná  schodišťová věž, zrekonstruována strážní věž i vstupní brána. Ale rekonstrukce takového hradu je také takovým nekonečným příběhem. Je třeba dostavět obrannou věž nebo dobudovat  vnitřních hospodářské budovy a jejich vybavení. Hradní restaurace již vybavena je. A takové ty běžné věci - jako je pivo a klobása – zde, samozřejmě, pořídíte už nyní. Dají se zde koupit i nějaké pohlednice (s razítkem), jen tu s pravděpodobnou rekonstrukcí podoby Nového i Starého hradu s erbem Vaňka mladšího z Boskovic zrovna neměli. Já ji ale mám a přikládám ji také do fotogalerie.

Hrad je tedy rekonstruován  - dle projektové dokumentace, schválené Krajskou památkovou péčí Brno - do své podoby období vrcholné gotiky 15. století, se všemi věžemi a obrannými prvky. Od zmíněného roku 1990 byl již kompletně obnoven hradní palác (zbudováno vnitřní zdivo, sklepní místnost, podlahy, stropy, zastřešení), dostavena schodišťová věž (60 ks prefabrikovaných schodů, zastřešení), kompletně rekonstruována strážní věž (dostavba strážnice a ochozového patra, zastřešení) a předbraní. Toto vše bylo dokončeno zřejmě již na počátku 21. století a  v současné době se pokračuje v dostavbě hlavní obranné věže tzv. Osmihranky. Průběžně s těmito stavebními pracemi pokračují i dokončovací práce na interiérech hradu, zejména v obranné věži (2. patro - rytířský sál, 3. patro - alchymistická dílna), výstavba hlásky, zpevňování a obnovování hradebního zdiva s ochozem i vybudování vnitřních hospodářských staveb s řemeslnickými dílnami. Již dnes však můžete navštívit mučírnu, strážnici nebo zbrojnici.

Nový hrad, nacházející se v katastru obce Olomučany, se díky své romantické podobě stal i úspěšnou filmovou star. Natáčel se zde film „V erbu lvice" o Zdislavě z Lemberka (1994) a pohádky „O králi, hvězdáři, kejklíři a třech muzikantech (1996), Tajemství Lesní země (2006) a Sněžný drak (2011).  A údajně pronájem hradních prostor filmařům nebyl z ekonomického hlediska až tak výhodnou investicí …   

„Zřícenina“ Nového hradu se nachází na území přírodní rezervace „U Nového hradu“ a je přístupná za dobrovolné vstupné, které se občas stejně někdo pokusí ukrást, stejně jako cokoliv, co zavání značkou Cu (včetně kabelu pod proudem, na který šli dotyční se sekyrou). Nejkratší cesta k hradu vede po červené TZ od Kateřinského mostu. Nejpohodlnější cesta zase z obce Olomučany, rovněž po červené. A ještě drobné upozornění: musíte počítat s tím, že část hradu bude ještě dlouho připomínat staveniště a že psi „na volno“ nebudou vpuštěni.

Velkolepý sál - obdélníkového půdorysu s rozměry 62 x16 metrů- je  13 metrů  vysoký a pyšní se krásnou pozdně gotickou krouženou klenbou o pěti polích i - již raně renesančními – okny. S Vladislavským sálem sousedí Sál Zemských desek a Jezdecké schody, další Rejtova díla ve stylu tzv. jagellonské nebo vladislavské gotiky. Vladislavský sál, který vznikl spojením tří starších místností ve 2. poschodí tzv. Karlova paláce, je největší slavnostní prostor středověké části Pražského hradu a ve své době byl největším světským klenutým sálem v Praze a možná i celé střední Evropě.

V dobách dávno minulých sál sloužil jako místo korunovačních hostin českých králů i jezdeckých rytířských turnajů. Dnes je využíván pro reprezentační shromáždění, slavnostní zasedání Parlamentu nebo velmi významné výstavy. Vystavován zde byl například Maurův relikviář, ale i rakev s ostatky prezidenta Havla.

Na jižní straně sálu se nachází kamenný balkon s krásnou vyhlídkou na město, na severní straně je sál Staré sněmovny a Jezdecké schody, historický vstup do prostor sálu. Z východní strany k sálu přiléhá kostel Všech svatých (bližší informace: http://www.turistika.cz/mista/praha-kostel-vsech-svatych-prazsky-hrad).

Sál, ve kterém se mohlo až 100 jezdců najednou projíždět na koních, proslul zejména svou neobvykle složitou, převýšenou klenbou s krouženými žebry bez použití středových opěr. Do současnosti se Vladislavský sál zachoval ve své původní podobě.

Jezdecké schody byly vybudovány jako nový vstupní trakt proto, aby po nich mohli přijíždět čeští rytíři na svých koních přímo do prostor Vladislavského sálu. Ten nesloužil jen jako zasedací místnost, ale hlavně jako místo rytířských turnajů (v sále mohlo údajně kroužit najednou až sto jezdců), plesů i veselých oslav. Celý hrad, včetně této vstupní části, utrpěl při velkém požáru v roce 1541, takže zdejší lodžie dnes proto nese nižší renesanční klenbu. Většina schodiště je však stále zaklenuta nádhernou původní Rejtovou krouženou klenbou s přetínanými žebry.

Schody ústí na jižní straně hradního náměstí mezi katedrálou sv. Víta a bazilikou sv. Jiří.  Jejich podobu vytvořil v rámci jagellonské přestavby velký pozdně gotický architekt a stavitel Benedikt Rejt (Riedl) v roce 1500. Mnozí odborníci tvrdí, že kvalitou provedení konkuruje menší prostor Jezdeckých schodů i vznešenému a vysoce ceněnému Vladislavskému sálu. Klenební žebra jsou tu kroužena v ohebných obloukových křivkách. Mají podobu krátkých segmentů, které se navzájem protínají a prostupují. Dynamizace gotických forem tu dosáhla své krajní meze. Vlastní schodiště má devět nízkých stupňů, je široké  3,5 metru  a dlouhé  8,35 metru. Mezi schody a sálem je krásný portál ve tvaru tzv. oslího hřbetu.

Síně Zemských desek ve své domě sloužily jako soudní archiv legislativních předpisů a katastrální úřad s pozemkovým fondem dohromady. Místnost Starých zemských desek se nachází se pod Jezdeckými schody a pochází. z doby Přemysla Otakara II. Její těžká klenba je podpírána dvěma nízkými válcovými sloupy. Místnost sloužila k uchování majetkových zápisů a rozhodnutí zemského soudu o državách českých šlechticů. Listiny shořely při požáru v roce  1541 a nějaký čas později světnice sloužila hradním klíčníkům, kteří směli šenkovat pivo. Místnosti se proto říkalo také Hospoda. Dnes je zde umístěna exposice "Areál Pražského hradu před rokem 918".               Místnosti Nových zemských desek přiléhají k severní straně Vladislavského sálu, přesněji k jeho nadokenní části. Jejich stěny i strop zdobí malované znaky nejvyšších státních úředníků 16. až 18. století. Ti zde začali pracovat od 60. let 16. století. Nachází se zde i vyřezávané skříně z doby Rudolfa II. Cenná je zejména renesanční skříň s letopočtem 1562, která je nejstarším kusem nábytku ve sbírkách Pražského hradu. V sousedství se nachází barokní přístavek, kde se zasedalo a byl zde umístěn trezor s korunovačními klenoty.

Která z duší, slavných osobností mocného rodu Rožmberků a Vítkovců náleží nebi a která peklu? To je otázka, kterou bude muset rozhodnout sám poslední člen tohoto rodu - Petr Vok z Rožmberka. Svatý Petr a kníže pekel mu připomenou hrdinské činy i lidské poklesky jeho slavných předků a příbuzných jakými byli např. Záviš z Falkenštejna, Oldřich II. z Rožmberka či legendární Perchta - Bílá paní Rožmberská. Na Petru Vokovi a divácích pak bude rozhodnout, která z duší patří do pekla a která do nebe. Přijďte vladaři pomoci rozluštit tuto nelehkou záhadu na některou z nočních prohlídek hradu Rožmberk.

Vstupenky pouze na předběžné rezervace.

1)      Pá 28. 6. 2013                                   21:00 / 22:00 / 23:00

2)      Pá 5. 7. 2013                          21:00 / 22:00 / 23:00

3)      Pá 12. 7. 2013                                   21:00 / 22:00 / 23:00

4)      Pá 19. 7. 2013                                    21:00 / 22:00 / 23:00

5)      Pá 26. 7. 2013                                    21:00 / 22:00 / 23:00

6)      Pá 9. 8. 2013                          20:00 / 21:00 / 22:00 / 23:00

7)      Pá 16. 8. 2013                                   20:00 / 21:00 / 22:00 / 23:00

8)      So 14. 9. 2013                                    20:00 / 21:00 / 22:00 / 23:00

9)      Pá 20. 9. 2013                                   20:00 / 21:00 / 22:00 / 23:00

10)  Pá 27. 9. 2013 derniéra         20:00 / 21:00 / 22:00 / 23:00

Agentura Kultur-Kontakt

Krajisnká 7

České Budějoivce 370 01

387 310 412, 777 113 433

mares@kultur-kontakt.cz

Vstupné: Dospělí 220,-

Děti, studenti a senioři nad 60 let 180,-

Leží ve městě, jen malý kousek od centrálního kadaňského Mírového náměstí.

Na hrad vstoupíme krásnou bránou, po pravé straně je galerie Karla Havlíčka, která ale není běžně otevřená, je třeba požádat o vstup v nedalekém informačním centru. Původně byla věnována Josefu Lieslerovi, rodákovi z nedalekých Vidolic, který tu byl – již v pokročilém věku - na první vernisáži.

Objekt nyní slouží jako dům s pečovatelskou službou, jsou zde byty pro seniory a v nádvoří je také vinotéka s venkovním posezením.

Část objektu slouží jako obřadní síň a knihovna, vstup do těchto míst není z nádvoří, ale z levé strany, kde je železná brána. V přízemí knihovny (v antikvariátě) je veřejný internet za cenu 20 Kč za každou započatou půlhodinu (pro děti a studenty 15 Kč).

Na kadaňský hrad navazují hradby. Ani k nim není přístup k nádvoří. Je třeba vyjít branou ven, dát se doprava a po pár desítkách metrů narazíte na železnou bránu. Tou projdete na malé nádvoří a uvidíte průchod na hradby.

Přístup do hradu je značně komplikovaný, takže dodatečná bezpečnostní opatření představovala už pouze dvě strážnice. Na severní straně její původní umístění poznáte podle vytesané prohlubně, obdobně druhou najdete na jihozápadním výběžku.

Z vrcholu plošiny jsou nádherné  rozhledy. Rozprostře se vám pohled  na Růžovský vrch, Jetřichovické skály nebo Děčínský Sněžník. Za dobrého počasí dohlédnete až do Saska.

Jeho sídlo je ukázkou síly, postavení a majetku tohoto nejvyššího maršálka a královského podkomořího. Hrad je prvně zmíněn roku 1263 v predikátu Oldřicha Zajíce.

Tato raně gotická rezidence patří jako jedno z opěrných míst (kromě třeba Žebráku – opět typ bergfritý) mocnému rodu Buziců, ze kterých Zajícové pochází. Například Oldřich (královský číšník) byl purkrabím na královském hradě Loket, či Pražském hradě.

„Skromný“ příbytek patří mezi nejsložitější hrady sasko-hessenského typu s okrouhlou obrannou věží stojící volně za hradební zdí. I dnes je možno tuto impozantnost rozeznat. Stejně jako zbytky valů, dříve doplněné palisádou. Různé střídání majitelů, však už nepovzneslo místo výš, než bylo za prvních majitelů. Po třicetileté válce je pustý.

Dlouho nebylo možno Valdek navštívit. Na okraji vojenského hvozdu Brdy, se není čemu divit. Doba však postoupila a o víkendu se na vás může těšit. Pro milovníky hradních rozvalin, svědků dávných dob, nabízí nejen přívětivou tvář, ale i nádherný rozhled do krajů pod ním.

Hrad, stojící v hlubokých lesích, dal vzniknout řadě pověstí a upoutal již pozornost kronikáře Václava Hájka z Libočan, jenž ve své Kronice české, datoval jeho vznik do r. 920 a za zakladatele považoval Kumána, jednoho z vrahů kněžny Ludmily.