Od roku 1904 se v hostinci scházela recesní společnost Mandaríni sestávající z veselých a zábavymilovných štamgastů. Ti v dobré náladě vymýšleli různé taškařice k pobavení svému i ostatních. Pravidelnými hosty byli starosta města, farář, ředitel školy, továrníci, obchodníci, živnostníci a další. Nepřehlédnutelnou osobností byl mlynář Karel Kostelecký, který jako by císaři Františku Josefu I z oka vypadl, tak se mu podobal. Možná jeho vizáž dala Mandarínům podnět k založení vlastní říše s vládcem Mikadem a ministerskou radou. Žádné veselí však netrvá věčně. To v hostinci U zeleného stromu přerušila první světová válka v roce 1914.

Dnes vám v těchto místech žejdlík zlatavého moku nenatočí, s kamarády si neprotlacháte a příliš legrace také nezažijete. Komerční banka je jiný oddíl, takové služby neposkytuje.

PS: Pokud byste nevěděli: mandarín = čínský feudální hodnostář

Nejinak tomu bylo i v našem kraji, ačkoliv zas takový výsledek jak na jihu Čech toto snažení nepřineslo. Na Šumpersku se ustálil tzv. německý nebo jesenický dům. Uprostřed domu byla síň (chodba) vlevo většinou obytné místnosti (velká jizba, případně další místnosti), vzadu u chodby mohla být kuchyň a nějaká komora. Napravo od síně maštal či chlívek. Fasády byly většinou hladké. Ovšem postupně zedníci či fasádníci začali svá díla zdobit různými ornamenty, římsami, štukami a jinými dekoracemi, které znali z měšťanských domů a panských sídel. Pár takových fasád dosud v okolí najdeme. Jména zedníků, kteří takto postupovali jsou většinou neznámá. Ovšem minimálně jedno známé je. Nad jiné ve svém oboru vynikl Isidor Korger z Frankštátu (Nového Malína). Původně z Dolní Olešné (nar. 1791) se stal členem zdejší zednické party a zřejmě ji brzy vedl. Stal se natolik schopným, že domy nejen zdobil fasádami, ale byl schopen i celý dům vyprojektovat. Zbylo po něm řada domů rozesetých po různých končinách Šumperska (Hynčice n. Mor., Dlouhomilov, Sudkov, Postřelmov, Rovensko, dokonce Troubelice u Uničova). Některé z dochovaných domů jsou dokonce vyhlášeny jako kulturní památky a to díky fasádě.

Z poněkud jiného soudku je ovšem námi popisovaný dům. Jedná se o rekonstrukci provedenou v nedávné době. Dům č.p. 116 najdeme na horním konci Bludova (od kostela vzhůru). Majitel usedlosti zvolil šetrnou metodu, která by se měla blížit ideálnímu stavu vesnické zástavby. Ostatně nedaleko nedaleko stavení najdeme dva památkově chráněné statky (č.p. 120+515 a statek č.p. 118+513).

Majitel při rekonstrukci domu potřeboval zhotovit i novu fasádu. Původní dům byl zřejmě bez ozdob, před rekonstrukcí byla na domě „tradiční“ břizolitová omítka (jako nakonec můžeme najít v okolí). Díky kontaktu na historika Drahomíra Polácha ze Šumperka se stavebník dozvěděl o dílu Isidora Korgera, který mu byl inspirací. Dílo vyvedl umělecký štukatér z Brna Jan Tomíček. Ten se ostatně sám netají obdivem k dílu Isidora Korgera. Sám Korger zřejmě v Bludově nic nevytvořil, ovšem teď je tam k vidění dílo jeho vzdáleného žáka. Nakonec dům je původně z r. 1833, čili z doby kdy Korger určitě stavěl.

Pozn.: nedaleko v chráněném statku č. 120 bydlí bývalý ředitel šumperského muzea. V rozhovoru mi sdělil, že stavebník to přehnal, protože jsou na fasádě prvky hned ze tří Korgerových staveb, mě to zas tak přeplácané nepřipadá, nakonec žijeme trošku v jiné době a pokud to finance dovolí a míra vkusu nepřeteče, není potřeba se bát.

   Podobné štěstí neměla bohužel obdobná barokní sýpka, kterou bychom ještě před půldruhým rokem viděli na Velehradské ulici. Tato byla dlouhá léta v držení armády, pak přešla do rukou soukromého majitele, který se ale o ni nestaral a zřejmě kvůli prodeji cenného pozemku ji nechal zchátrat. Ani protesty místních občanů a památkářů už nestačily na zastavení její demolice. Nyní uvažují památkáři - ( kteří v tomto případě tak trochu "zaspali" ) - alespoň o využití zachovalého stavebního rumu při opravách hradu Buchlova. Jeho barokní přístavby mají totiž shodné stáří - ( asi 250 let ) - jako materiál ze sýpky a tak by mohl být použit např. při opravě hradeb a podlah hradních sklepů.

Více o škole  a její historii naleznete na jejich stránkách http://www.zshronov.cz/index.php/historie

Manufakturu na výrobu trippu a manšestru, ve které pracovalo až 300 zaměstnanců,  zde založil bohatý vídeňský obchodník Johann E. Klapperoth. I díky němu se poté Šumperk stal centrem textilní výroby, ze kterého – svého času - pocházela třetina veškeré moravské produkce plátna určeného na export. I v dnešní době má tato budova své prvenství. Je totiž považována za stavbu, která by nejvíce z celého Olomouckého kraje potřebovala „krabičku poslední záchrany“. V tomto případě by se však již jednalo o celkovou obnovu, včetně statického zabezpečení.

V roce 2012 byla na – v současnosti „obytný“ dům - uvalena exekuce. A je pravdou, že si objekt pamatujeme ještě bez rozpadlé ohradní zdi, uhnilých dveří a opadaných svodů i částí fasády.  Ale o všech možných rekonstrukcích i o tom, že by této oblasti slušela nějaká zajímavá expozice textilní výroby, se již mluví desítky let.

   Tato větší koncentrace roubených stavení sestává ze čtyř obytných stavení a dále z hospodářských budov : k vidění jsou tu větší i menší stodoly, seníky, komory, přístodůlky, chlévy a ovčírny, dřevníky, sýpky atd., někde i "výminek", kam odcházeli bydlet rodiče, když přenechali grunt svému prvorozenému. Naprostou raritou je fakt, že celý tento soubor, zahrnující 26 dřevěnic -( 3 byly na toto místo převezeny odjinud ) - patřil jednomu jedinému rodu, rodu Orságů. Možná vám zní toto jméno málo valašsky ... a máte naprostou pravdu ! Prapředek rodu, křestním jménem Michal, se totiž na Valašsko zatoulal až z Maďarska.

   Psal se rok 1640, když tento maďarský "ogar" vstupuje do manželského svazku s Annou Zbrankovou, dcerou pozdějšího novohrozenkovského fojta. Mladí manželé napřed bydlí v dědině Hovězí, později se přesídlují na východ do Hrozenkova, velké valašské obce. Vsetínské panství v té době získává nového majitele - hraběte Illésházyho. Nevíme sice, kdy se maďarský gróf se svým poddaným krajanem setkali poprvé a co si přitom řekli, jisté ale je, že Michal Orság se brzy stal jeho oblíbencem a dočkal se od pana hraběte množství přidělených pozemků a také privilegií. K tomu všemu ale přibyly i  povinnosti, neboť pan Michal byl jmenován fojtem. Zajímavé je, že k tomu získal právo převodu fojtství na všechny svoje syny. Potomci Michala Orsága pak vykonávali tuto funkci až do r.1848, kdy byla zrušena. Nedlouho po tom přichází rok 1862, kdy v této východní části Nového Hrozenkova - tehdy se mu říkalo Nová dědina - byly založeny Salomonem Reichem sklárny na užitkové sklo a veliká pila. Odloučené obci teď už nikdo neřekne jinak, než Karolinina huť a nedlouho po II.světové válce - ( 1951) - se obec definitivně odtrhne od Hrozenkova a získává finální název - Karolinka.

   Prosperující sklárny a pila jistě přinesli chudým Valachům vítané pracovní příležitosti a zvýšovaly jejich životní úroveň. Však také až do té doby se lidé živili jen zemědělstvím a to na zdejší chudé půdě neposkytovalo žádné zvláštní výnosy. A ta mechanizace !! Až do vynálezu pluhu zapřáhali i ti  bohatší gazdové za koně jen jakýsi postroj s "valašským dřevěným hákem" a také vynález takového obyčejného nástroje, jakým je kosa, pronikl na Valašsko velice pozdě. Do té doby se nízké obilí žalo - obyčejným srpem ! Také plodiny, které dříve staří Valaši pěstovali, asi už jen málokde uvidíme : byl to hlavně "ber" ( rostlina podobná pohance), na čerstvá rubaniska se selo 2 - leté žito zvané "křibica", hojně se pěstovalo konopí ( samozřejmě ne ke kouření ) a dále se na pole sel stejný díl žita a pšenice a tomuto se říkalo  "suržica". Nezbytná byla pohanka a len.

   Z takovéhoto zemědělství bylo velmi těžké uživit početnou rodinu a tak se všichni museli pěkně ohánět. Vítaným přívydělkem byl vývoz ovoce v sušeném i tekutém stavu - nejpopulárnější ovocný strom byl pochopitelně trnka, ale kromě "slivovice" šla dobře na odbyt i taková doma uvařená povidla ! Všechno ostatní ovoce se sušilo, sušárny na ně dřív stávaly u každého baráku. Dále si Valaši - ( kromě výroby kozího a ovčího sýra) - zlepšovali svůj blahobyt také výrobou dřevěného nářadí i nádobí do domácností, z vlny, lnu a kůže šili a tkali oděvy, valašskou obuv a jiné věci. Přesto tato činnost kolikrát pro obživu mnoha hladových krků nestačila a tak se museli živitelé rodin i odrostlí synové vydávat za prací do "světa"...

   Vraťme se ale zpět na začátek doliny Raťkov ke stavením, které patřily rodu Orságů. Jak už jsem napsal na začátku - všechny se nacházejí v různém stadiu zbědovanosti i stádiu rekonstrukce. Naštěstí není osud této vzácné památky lidové architektury lhostejný ani dnešnímu Zlínskému krajskému zastupitelstvu : ocitly se na seznamu ohrožených památek Zlínského kraje a jejich noví majitelé mohou k rekonstrukci budov využít peněz z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Budeme proto držet vlastníkům těchto krásných starých usedlostí palce, ať jim to vše k plné spokojenosti vyjde ... a my se při naší příští návštěvě budeme těšit na další opravené objekty.  Jen kousek proti proudu potoka leží u cesty zbrusu nová roubenka a velmi vhodně doplňuje tento malebný kout, připomínající skanzen. K veliké radosti všech poutníků se v této dřevěnici ukrývá stylová restaurace s penzionem, hospoda se jmenuje "Raťkovský šenk" a všem návštěvníkům poskytne občerstvení v podobě valašských specialit a jiných dobrot každý den v roce v době od dopolední 11. hodiny.

   Na dohled od šenku stojí dřevěnice a stavení, která už se také dočkala obnovy anebo se na nich pracuje a tady někde, v tom velmi malebném shluku stavení starého rodu Orságů, se v jedné z jizeb domů, majících dosud vzhled z 18. - 19. století, ukrývá středový trám s letopočtem 1746. Bohužel tuto vzácnost zatím běžný turista neuvidí, neboť všechna stavení jsou v soukromých rukou, nad dvory visí nápisy "Nevstupovat - soukromý pozemek" a tak nezbývá, než se pokochat pohledem na jednotlívé dřevěnice pouze od silničky. I tak je tady ale toho k vidění víc než dost !!

  ( K článku byly čerpány informace z webových stránek Karolinky a Nového Hrozenkova).