Informace čerpány z Průvodce naučnou stezkou Lovoš.

Tou nejvýraznější památkou je místní zámek. Názory na dataci jeho vzniku se různí. Některé prameny uvádějí, že jej nechal v roce 1700 postavit hrabě František Josef Šlik, jiné hovoří o období před rokem  1660 a  hraběti Jindřichu Šlikovi. V každém případě se však jedná o jednoduchou jednopatrovou barokní stavbu na půdorysu písmene U, přičemž boční křídla zámku směřují k východu. Střed průčelí zámku zvýrazňuje rizalit se šlikovským erbem, nad kterým se nachází hodiny a malá věžička nad valbovou střechou. Budovu částečně obklopuje zámecký park, ohraničený kamennou zdí. Kolem zámku jsou postaveny hospodářské budovy, kterým dominují dvě třípatrové sýpky na západní straně. Ta starší pochází ze stejného období jako zámek (jako její architekt bývá uváděn slavný Jean Baptista Mathey), ta mladší byla postavena v roce 1831.

Zámek byl někdy kolem roku 1820 empírově upraven. Z období empírových úprav pochází také zajímavá malá stavba, nacházející se v neudržovaném zámeckém parku. Nejčastěji bývá představována jako sala terrena, někdy jako altán. Nejvíce však připomíná kapli a dnes je asi nejpoškozenější stavbou celého zámeckého areálu ve Vokšicích.

Od roku 1913 sídlilo na zámku ředitelství velkostatku, který je v roce 1948 jednou nejmenovanou třešňovou stranou zabaven a zlikvidován. Od této doby už zámek jen  chátrá. Je sem umístěna ubytovna zaměstnanců státních statků (od roku 1957) a prodejna potravin, od roku 1974 zde hospodaří JZD. Po roce 1989 je zchátralý objekt vokšického zámku navrácen původním majitelům, tedy rodině Šliků, a dnes jsou zde, s nejvyššší pravděpodobností, byty.

Přímo naproti zámku je umístěn areál firmy Kovošrot Vokšice. Na tom by nebylo celkem nic mimořádně zajímavého, kdyby se zde nenacházela opravdu pozoruhodná galerie (převážně) skulptur, vytvořených z vykoupeného materiálu. Všem zdejším exponátům dominuje – hned u vjezdu do areálu se nacházející – sedící těhotná saň. Toto muzeum pod širým nebem určitě stojí za krátkou prohlídku.

Ale dost teorií a statistik. Skutečností zůstává, že zdejší Vesnickou památkovou rezervaci lidové architektury tvoří ojediněle dochovaná česká okrouhlice, konkrétně soubor 18 – většinou - roubených staveb, které představují převážně usedlosti "soboteckého typu pojizerského roubeného domu". Hlavním znakem těchto objektů jsou sdružená okna v průčelí, která jsou téměř všude v původním stavu. Obytná stavení – tedy někdejší statky a domkářské usedlosti - obklopují zpravidla hospodářské budovy. Usedlosti jsou uspořádány kolem – téměř kruhové - návsi, uprostřed které se nachází rybník. A najdete na ní i zajímavou nástěnku s „reklamami“ na úrazy elektrickým proudem (viz. fotogalerie).

Zajímavostí obce je také dvojice děl sochařských. Jefdná se o sochu sv. Jana Nepomuckého a zejména práci lidového umělce Josefa Zeman ze Žernova, tedy o jeho sousoší Nejsvětšjší trojice z roku 1834, kde Bůh otec klečí na zeměkouli. Dřík a sokl pak zdobí reliefy s legendami o sv. Starostě, portugalské světici, ukřižované vlastním otcem za neposlušnost a nošení plnovousu.

Co se týče stáří jednotlivých usedlostí, tak ty současné pocházejí převážně z období 18–19. století. Za použití několika informací z místní kroniky a záklopních nápisů zjistíme, že např. grunt čp. 15  pochází z roku 1787, čp. 11 z roku 1808 nebo čp. 7 z roku 1833.

Vesec je však také skutečným českým Hollywoodem, protože jeho podobu znají – mnohdy nevědomky – především milovníci filmových představení a televizních obrazovek. Své filmy zde natáčeli mnozí čeští i zahraniční režiséři, čemuž jistě napomohla i malá vzdálenost od hlavního města. Jako první se zde natáčely filmy Léto (1948) a Vzbouření na vsi (1949). Po delší pauze následoval dětský muzikál Přijela k nám pouť (1973) a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. A přibývaly další filmy jako Před bouří, Komediant, Podzemí nebo divácky velmi oblíbené kopmedie a pohádky. Stačí jmenovat tituly Jak dostat tatínka do polepšovny a Čertův švagr. Skutečným – zde natočeným – klenotem naší kinematografie pak byl kultovní film Jára Cimrman ležící, spící.  Vpomeňme muzeum peří, nacházející se v čp. 19.

Natáčela zde mnohokrát i Československá (Česká) televize. Točily se zde například některé povídky z cyklu Bakaláři, V zámku a podzámčí,  Psohlavci nebo dokument Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech přibyly dva snímky; jeden  díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a část filmu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Naposledy sem zavítali filmaři v roce 2001, kdy se zde natáčel seriál O ztracené lásce.  Obliba Vesce mezi filmaři je – kromě dostupnosti – přičítána zejména tomu, že se zde nacházejí většinou přízemní nebo patrové domy s pavlačí, které se vyznačují přibližně stejnou velikostí.

Návštěva Vesce u Sobotky je vždy romantická, velmi příjemná a uklidňující. Není se - koneckonců - čemu divit ... vždyť se nacházíme v Českém ráji.

Roku 1762 získali Velké Pavlovice Habsburkové a za nich byla tvrz přestavěna na barokní zámek, který byl využíván pro správu dvora.

Zámek již roku 1918 přešel do majetku státu, později jej vlastnil státní statek. Po roce 1989 byl z části komerčně využíván a sídlila zde soukromá společnost.

Původní zahrada za zámkem se podle pamětníků podobala Lednickému parku s několika rybníky a altánem. Místo zahrady zde najdete hřiště a z rybníků již zůstal jen jeden.

V roce 2012 byla dokončena rekonstrukce budovy zámku. Místo skladiště zde bylo vybudováno Ekocentrum Trkmanka s environmentální vzdělávací zahradou. Vytvořilo tak zázemí pro realizaci ekologického vzdělávání, výchovy, osvěty a environmentálního poradenství pro děti, žáky a studenty, rodiny s dětmi, pracovníky veřejné správy, zemědělce (i vinaře a ovocnáře), i pro širokou veřejnost jak na úrovni regionu, tak Jihomoravského kraje a České republiky.

Projekt na podporu vytvoření zázemí pro environmentální vzdělávání byl Městu Velké Pavlovice schválen v rámci Operačního programu Životní prostředí, a je podporován EU s rozpočtem ve výši téměř 40 milionů Kč.

Zámeček proslavil datum 16. července 1866. Tohoto dne sem přijelo okolo 400 mužů jízdy a pěchoty, byl to generál štáb I. armády Pruské se všemi důstojníky, úřady, váleční kasou, přes 60 důstojníků, generálů a osobně korunní pruský princ Bedřich Karel z rodu Hohenzollernů - velitel této armády. Vojsko bylo rozloženo mezi okolní obce a statkářstva. Nejvyšší důstojníci byli ubytováni na Velkopavlovickém zámku. Dostalo se jim zde toho nejlepšího zaopatření ve věci bydlení i stravy.

http://www.hrady.cz/index.php?OID=3064

http://www.ekocentrum-trkmanka.com/

Obec nad soutokem Jizery a Zábrdky je poprvé písemně zmiňována v roce  1144 a  v jejich dějinách se odehrály i takové „nepříjemnosti“ jako je totální likvidace nádherného kláštera husitskými oddíly v dubnu roku 1420 nebo přeměna hodnotného renesančního zámku v pivovar (i když toto se dá tak nějak pochopit, že ano), který koncem 19.  století patřil – údajně - mezi sedm největších pivovarů v českých zemích. Ten zůstává - nad obcí se pyšně tyčící – dominantou kraje dodnes a některými svými částmi dodnes připomíná spíše ten zámek.  

Cisterciácký klášter zde stával již na konci 12. století, ale dnes se z něj dochovaly jen nepatrné (ovšem nezanedbatelné) fragmenty.  V 15. století byl dobyt a vypálen a na jeho místě byl později vystavěn renesanční zámek. A do tohoto komplexu byl v polovině 19. století nastěhován pivovar. Klášter se již od svého vzniku nazýval Hradiště, i když se v průběhu 13. století  jednalo o Grandis, Greisch, Gradisch nebo Grandicensis a od roku 1351 o Gredis Monachorum. Z tohoto názvu pak vzniká jméno nově vzniklého města, tedy Mnichova Hradiště.

Za nejdůležitější momenty existence kláštera můžeme považovat roky 1145 (tehdy byl klášter zřejmě založen, uvádí se ale i letopočet 1177), 1184 (první dochovaná písemná zmínka), 1281 (rozpuštění konventu), 1420 (likvidace kláštera Orebity, při které shořela i bohatá klášterní knihovna, údajně jedna z nejvýznamnějších na území Českého království., 1556 (Jiří Labouňský z Labouně zahajuje - na ruinách kláštera - stavět renesanční zámek s malým pivovarem), 1612 (ozšíření zámku zahájil Václav Budovec z Budova, po bitvě na Bílé Hoře je však zámek předán Albtrechtu z Valdštejna), 1852 (přestavba zámku na pivovar rodem Waldstein-Wartenberg), 1921 (areál pivovaru rozšířen a přebudován, zahájeny archeologické průzkumy, které – s přestávkami – pokračovaly až do roku 1999).

Jednou z nejzajímavějších klášterních staveb býval opatský chrám ze 13.  století. Jednalo se o trojlodní kostel, pravděpodobně  75 metrů  dlouhý a  40 metrů  široký. Po vypálení husity 30. 4. 1420 (dnes má tato událost tedy výročí) nebyl klášter již nikdy obnoven. Z jeho původní architektury se zachoval severní portál příčné lodi konventního kostela s bohatě zdobeným rostlinným dekorem, pocházející z období okolo roku 1260, část zdiva konventního chrámu a laický kostel. O obnovené krásné kryptě bude řeč později. Velkolepý klášter – vystavěný ve stylu francouzské gotiky – svého času patřil k nejvýznamnějším církevním objektům ve střední Evropě. Jeho vypálení a vyplenění husity v sobě skrývá jeden paradox. Nedlouho předtím se totiž v klášteře pohyboval Mistr Jan Hus, takže se nabízí myšlenka, že tady byl Jeník předchůdcem dnešních tipařů.

Pivo vařil v Klášteře jako první Jiří Labouňský z Labouně, majitel zámku. Jeho pivovar vznikl v roce  1570 a  stál u úpatí kopce, na kterém se nachází ten současný. V roce 1864 zde pak Valdštejnové nechali zbudovat jeden z nejmodernějších pivovarů své doby a tehdy postavené budovy slouží výrobě piva dodnes. A dodnes se zde také používají středověké – dvacet metrů hluboké – sklepy.

V dobách, kdy pivovaru ještě nevládl neschopný bolševik ani všehoschopný pseudokapitalista (toto není myšleno proti současnému majiteli, berte to, prosím, jako slovní obrat), staly se zdejší provozy předchůdcem kogeneračních jednotek i moderních technologií využívání odpadního tepla. Součástí pivovaru bylo totiž také několik skleníků, vytápěných párou a horkou vodou, tedy odpadními produkty pivovarské výroby. Poddaní „zlého“ feudála si tak o Vánocích domů odnášeli finanční odměnu i čerstvé ovoce a zeleninu.

Mnohými historiky je zřízení moderního pivovaru roku 1852 považováno za horší katastrofu, než byli husité. Neodbornými zásahy do komplexu zámeckých budov a budováním dalších sklepů v pískovci dochází k úplnému zničení původních zbytků kláštera. Pohromy pokračovaly a v roce 1869 dochází k mohutnému požáru, po kterém jsou strženy další části zámku a zbytků kláštera. Smutný osud je dokonán roku 1921, kdy byla pobořena část severního zdiva chrámu a kapitulní síň. Až poté je zahájen archeologický výzkum, který prokázal pozoruhodnost opevněného komplexu kláštera.

Některé nálezy pozůstatků klášterních budov jsou uloženy v Městském muzeu v Mnichově Hradišti, v Národním muzeu v Praze nebo v Severočeském muzeu v Liberci.  V roce 1995 byl ve východní části opatského chrámu prováděn archeologický průzkum, který odkryl unikátní původní kryptu této raně gotické stavby. Stavba krypty byla zřejmě započata již ve 12. století, protože nese jasné stopy románského slohu, jak je vidět z dochovaných románských oken s opěrnou zdí. Sklepení bylo původně dřevěné, kamenná klenba byla vybudována dodatečně až počátkem 13. století. Při dalším průzkumu bylo odkryto také několik skalních hrobů

Současně s kryptou bylo zpřístupněno zastřešené torzo presbytáře s fragmenty původní kamenické výzdoby. Tyto objekty se – naštěstí - nacházejí stranou výrobních provozů pivovaru. Celý prostor krypty je dlouhý  28,6 metru  a široký asi  8 metrů. Krypta byla rekonstruována v roce 1997, presbytář kostela byl zastřešen  v letech 2003 – 2004, kdy byla vybudována i lávka, zpřístupňující turistům vyhlídkový ochoz na obvodu klášterních budov. Návštěvu krypty je nutno si domluvit na obecním úřadu, kde jsou k dispozici klíče.

V pivovaru Klášter je dnes možno si také objednat prohlídku ležáckých sklepů a výrobních oddělení pivovaru i významných pozůstatků někdejšího kláštera. Objednat se dá (povinná skupinová rezervace) i posezení v pivovarské unikátní skalní pivnici Skalka. Vedle pivovaru se nachází malý parčík se vzácnou lískou tureckou, farním kostelem Narození Panny Marie, sochou sv. Jana Nepomuckého (hodnotná barokní práci z roku 1730) nebo figurálním pomníkem padlým. Od roku 1996 se zde konají - nyní každý lichý rok - sochařská sympózia. Výtvory ze sympozií zdobí okolí Kláštera Hradiště, najdeme zde například Vodníka od Jana Koblasy (areál koupaliště na břehu Zábrdky).

Pár slov si jistě zaslouží filiální kostel Narození Panny Marie. Jedná se o jednolodní stavbu s věží v západním průčelí. V severní stěně je zazděn unikátní portál se zdobeným tympanonem ve stylu “cisterciácké“ rané gotiky. V jednolodním interiéru kostela jsou dochovány dva gotické náhrobky zdejších opatů Pavla a Mikuláše, které pocházejí ze 14. století, několik zajímavých náhrobníků je zazděno také v jižní stěně kostela. Kostel byl původně hřbitovní, o čemž svědčí ohradní zeď.

Na historii kostela nejsou jednotné názory. Jedna varianta tvrdí, že se jedná o raně gotickou (možná i částečně románskou) stavbu původního laického chrámu, umístěného mimo areál kláštera. Gotický portál má být – v tomto případě – původní.  Druhá varianta předpokládá vznik kostela až v období okolo roku 1560 s tím, že zmíněný gotický portál zde byl použit až druhotně.  Pokud však kostel pochází ze 13. století, byl v tom 16. goticko-renesančně přestavěn. V 19. století dochází k další úpravě, kdy je chrám doplněn o novogotickou věž, která nahradila starší, samostatně stojící, zděnou zvonici.

V předsíni věže je dvojitý renesanční portál, v lodi se nachází tzv. vtažené opěráky, které jsou sklenuty křížovou klenbou a vyzdobeny plastickými růžemi. Presbytář je zaklenut síťovou klenbou s dekorativními žebry. Po stranách vítězného oblouku jsou namalovány erby Jiřího Labaunského a jeho dvou manželek. Barokní hlavní oltář, nesený anděly, pochází z roku 1740. Na něm se nachází obraz Narození Panny Marie, po stranách stojí sochy sv. Josefa a sv. Antonína. Boční oltáře jsou zasvěceny sv. Janu Nepomuckému a sv. Václavovi. Barokní kazatelna ve tvaru anděla, nesoucího nádržku na vodu, pochází z období okolo roku 1730. Kruchta je renesanční a - na 14 arkádových obloucích - obíhá loď ze tří stran.

Současné vybavení kostela však může být ještě chudší, protože kostel byl od 90. let minulého století nepravidelně opakovaně vykrádán.

Komplex kláštera snad původně vystavěli benediktíni, i když později se častěji zmiňovali cisterciáci. Dnešní komplex pivovaru je sice viditelný už z dálky, ale zůstává běžně nepřístupný. Od plotu nebo závory u vrátnice je vidět historická brána s portálem, při cestě ke zpřístupněné kryptě je možno vstoupit na vyhlídku, ze které je vidět až na zámek Mnichovo Hradiště.  Je pravda, že z místa, kde stával jeden z nejmocnějších a největších klášterů své doby, toho moc nezůstalo, přesto však stojí rozhodně za návštěvu.

Nejbližší okolí města bylo poprvé osídleno až v průběhu 10. nebo 11. století, přičemž první písemná zmínka o Jeníkově pochází z roku 1150. Obec v té době ležela na jižní straně dnešního náměstí nebo v místě  kostela sv. Markéty. Další zmínky pocházejí z různých soupisů majetku z období Arnošta z Pardubic, tedy z let 1344-1350. Počátkem 14. století se zde usazují první Židé, o sto let později husité a o dalších padesát Slavatové z Chlumu a Košumberka. V 16. století zde zpočátku vládne bohatý rod Trčků z Lípy a na Lipnici, později se majitelé rychle střídají. Na počátku třicetileté války bylo město vypáleno, což si v následujících letech – zřejmě pro velký úspěch – několikrát zopakovalo. Na druhé straně je třeba přiznat, že právě voják, přesněji císařský generál, Martin Maxmilián von und zu der Goltz položil základy většiny zdejších historicky významných budov. Tento polský šlechtic, který město obdržel císařským darem za své služby, neb osvobodil Prahu od Švédů. Generál Goltz zůstal natrvalo. Vybudoval si zde věžovitou tvrz  a ihned se – i s manželkou (a předtím vdovou po jiném generálovi) - začal  podílet na obnově panství zničeného válkou. Za jejich působení zažilo městečko hospodářský i kulturní vzestup, takže svůj přívlastek Golčův dostalo plným právem.

Goltzovi nejprve roku 1640 opravili zpustlý kostel sv. Kříže, poté dal generál Goltz postavit kamennou radnici, loretánskou kapli a jezuitskou rezidenci (ze známých jezuitů zde působili např. český básník  Bedřich Bridel nebo Antonín Koniáš, ale jejich příchodu do města se už generál nedožil).. Jezuité zde zajistili vyučování ve škole založené Šimonem Šanovským a v roce 1753 otevřeli na náměstí apotheku, tedy lékárnu (část jejího původního vybavení byla v roce 1950 odvezena do lékárnického muzea v Praze).

Po Goltzově smrti v roce 1653  pokračovala ve zvelebování městečka jeho manželka Marie Magdalena, která dokončila stavbu jezuitské rezidence a vymohla na císaři Leopoldovi právo pořádat dva výroční trhy. Poté panství získává její synovec, hrabě Ledebour. Začínají jeho neúspěšné spory s jezuity a panství brzy získává rod  Caretto-Millesimo, a poté Krakovští z Kolovrat. Po roce 1766 zde Filip Krakovský hrabě z Kolovrat vybudoval v místě dnešního zámku státní továrnu na tabák. Jeho syn Leopold pak zřizuje ve městě státní továrnu na jehly, první svého druhu v celé Evropě. Zavedl také moderní postupy v zemědělské výrobě a začal ve velkém pěstovat okrasnou rostlinu zvanou později „chléb chudých“, tedy brambory. V roce 1773 obdržel Leopold od Marie Terezie zkonfiskovaný majetek jezuitů, bylo to však spojeno se podmínkou zajistit fungování církve a školství na jeníkovském panství. Leopold z Kolovrat ještě zařídil obnovení zdejší farnosti (1775) i její povýšení na děkanství (1783) a také přestavbu věže se zvonicí po požáru v roce 1784, při kterém vyhořela i loretánská kaple a budova děkanství.

V 19. století končí pro město éra dobrých časů. Napoleonské války, zřízení vojenského špitálu,  opakovaná epidemie tyfu a nekonečný spor o dědictví po zesnulém Leopoldovi Krakovském z Kolovrat . Továrna na tabák je přemístěna do Sedlce u Kutné Hory a jehlárna zaniká úplně. Město chudne. Další změny nastávají až poté, co jej zdědí nezletilý hrabě Otto Herberstein. Jeho poručník Hugo von Eger nechal vedle loretánské kaple vystavět kostel sv. Františka Serafínského a budovu tabákové továrny přestavěl na zámek, vedle něhož zřídil anglický park. Roku 1830 kupuje panství hraběnka Terezie z Trautmannsdorfu, která zřídila v zámeckém areálu moderní pivovar. Rokem 1838 přechází panství do majetku Bedřicha, rytíře von Neupauer. Za „vlády“ Neupauerů se panství rozrostlo i o majetek bývalého vilémovského kláštera a město se tak rozvíjí ještě i v polovině 19. století. Počátkem  20. století je Golčův Jeníkov malebné prosperující městečko s necelými 2,5 tisíci obyvateli. V roce 1913 dochází k očekávanému povýšení městýse Golčúv Jeníkov na město.

V první části „procházky“ po jeníkovských památkách se zaměříme na zámecký areál, jehož nejstarší částí je tzv. Golčova tvrz. Tato věžovitá stavba byla vybudována v letech 1650-1653 vedle místa, kde stávala – do roku 1580 (nebo 1624) zábělčická tvrz, zvaná Staré opatství. Jedná se o prostou raně barokní obytnou stavbu s řadou fortifikačních prvků (i několika prvků pozdní renesance), v horní části dokonce uvidíte střílny. Ve tvrzi se nachází jedna velká přízemní místnost, točité schodiště a tři obytné místnosti v patře. Najdeme zde i renesanční krb z bílého mramoru. Jedná se určitě o jednu z posledních věžovitých tvrzí na našem území; dvoupatrová obytná věž má půdorys cca 10,5 x 12,5 metru. Později budova slouží jako pivovarský sklad chmele, od roku 1912 tvrz chátrá a po rekonstrukci v roce 2004 se stává galerií.

V místech, kde se nacházela ves Zábělčice, se rozkládá celý dnešní „Zámecký areál“. Komplex tvoří v podstatě tři budovy. Nejstarší z nich je – jak již bylo uvedeno – věžovitá Goltzova tvrz. Druhou budovou je tzv. Starý zámek, prostá jednopatrová barokní budova na půdorysu podkovy. Doba jeho vzniku není přesně známa, ale určitě byl postaven až po roce 1703.  Obdélná trojkřídlá patrová „zámecká“ budova od počátku sloužila  jako správní centrum panství. Když tuto úlohu převzal tzv. Nový zámek, byl Starý zámek přeměněn na byty. Ve druhé polovině 18. století zde sídlila „solidní tabáková továrna“, pozdější Tabák Kutná Hora a dnes Philip Morris ČR. V současnosti v jeho prostorách můžete navštívit Restauraci Na zámku.

Nejmladší stavbou je – celkem logicky - Nový zámek. Vznikl zřejmě v letech 1768-1769, tedy krátce poté, co zde Filip Krakovský z Kolovrat zřídil – již zmíněnou - státní továrnu na tabák (jina verze říká, že továrna vznikla až v letech 1774-1775, tedy již zásluhou Leopolda Kolovrata Krakovského, po jehož smrti končí nájemní smlouva a továrna je přestěhována do Sedlce u Kutné Hory).  V roce 1817 kupuje majetek hraběte Leopolda jeho dcera Louisa Herbersteinová, rozená z Kolovrat. Ta nechává v letech 1827-1828 přestavět tabákovou továrnu na zámek, který je ihned po její smrti rekonstrurovaný v empírovém stylu a sloužil jako správní budova. Má bohatě zdobená průčelí se třemi rizality, které vrcholí střešními štíty. A je paradoxem, že ani Nový zámek nakonec vlastně zámkem nikdy nebyl.