Hrobka vladyků z Bukůvky, pocházejících z malé obce nedaleko východočeských Lázní Bohdaneč, byla vybudována roku  1592 a  je jednou z nejzajímavějších památek šumperského okresu i ojedinělou památkou tohoto druhu na Moravě. Již v roce 1612 uzavírají "rafinovaní" Bukůvkové na chromečské tvrzi smlouvu mezi zemanským rodem Bukůvků a představenými Postřelmova, kteří se tímto zavázali navždy opatrovat tuto hrobku. A obec tento slibu plní dodnes. K poslední velké rekonstrukci hrobky došlo - za přispění obce Postřelmov a Olomouckého kraje - v letech 2004–2005. V rámci ní bylo provedeno také odizolování hrobky od zdrojů vlhkosti, odborně ošetřeny byly také mumifikované ostatky zemřelých.

Čím hrobka upoutá nejvíce? Nejhodnotnější její částí je průčelní portál s pozoruhodnou reliéfní výzdobou a mistrovsky kovanou - původně zlacenou a polychromovanou - renesanční mříží. Ta se – údajně - dokonce stala předlohou pseudorenesanční mříže, nacházející se v budapešťské bazilice svatého Štěpána. Největší zajímavostí hrobky je naopak její podzemní část, kde jsou v kryptě s valenou klenbou uloženy - ve čtyřech prosklených rakvích - mumifikované ostatky Zikmunda Bukůvky (postarší, vysoký a štíhlý muž) a jeho manželky Barbory Okrouhlické z Kněnic (mladší, malá a zřejmě dosti otylá žena), Zikmundova synovce Bernarda (+1631) a doposud neznámé dívky, snad dcery jmenovaných manželů.

Postřelmovská pohřební kaple s hrobkou Bukůvků z Bukůvky je samostatně stojící prostou menší centrální stavbou na – téměř - čtvercovém půdorysu (5,5 x 5,2 m) se stanovou střechou. Její přízemí původně sloužilo jako pohřební kaple s klášterní klenbou a štukaturou. Podlaha, v níž se nachází vstup do krypty, schody i klenba hrobky jsou z cihel.

Historicko-umělecký průzkum portálu a vysvětlení jeho figurální symboliky – zatím stále nepřekonatelně -  provedla Milada Lejsková–Matyášová v roce 1966. Dovolím si tedy část tohoto popisu odcitovat. „V nikách postranních pilířů najdeme alegorické postavy Síly (Fortitudo) a Lásky (Charitas). Fortitudo symbolizuje duchovní sílu přemáhající věčné zatracení, Charitas představuje opět ve vyšší, duchovní rovině obětující se lásku. Archivolta, čelo oblouku, je zdobena stejně jako výplně cviklů s erby tehdy módním pozdně renesančním pobíjeným ornamentem přeneseným do kamenické výzdoby z uměleckého zámečnictví. Obdobně jsou zdobeny boční stěny pilířů a okolí tří lvích maskarónů v podstavcích. Nejpozoruhodnější částí portálu je výzdoba parapetní zídky doprovázená třemi kartušemi, z nichž první zleva má latinský text „Hodie mihi, cras tibi“ (dnes mně, zítra tobě) a je jakýmsi mottem k následujícím dvěma českým tabulkám i symbolické výzdobě parapetu. První z česky psaných tabulek říká „Umříti pomni, cos ty, to (j)sem já byl a co (j)sem já, to ty budeš“, druhá s datem 1592 nabádá „Pomni na smrt, hřešiti nebudeš“. Jim odpovídá figurální výzdoba parapetu, kde postava putta představuje člověka oscilujícího mezi hříchem a spásou. Hodnotu zajímavé ikonografické výzdoby snižuje podprůměrná kamenická figurální práce doprovázená však zmíněným ornamentem podstatně vyšší kvality. Hodnotným doplňkem postřelmovského portálu je kovaná mříž, která se stala předlohou pseudorenesanční kovářské práce v centrálním chrámu Uher, v budapešťské katedrále sv. Štěpána. Mříž je tvořena z esovitých, spirálových i proplétaných vzorců, doplněných vegetativními motivy. Nadzemní prostora hrobky je uvnitř zaklenuta pro renesanci typickou zrcadlovou klenbou“.

Na boční stěně hrobky najdete informační tabuli, seznamující návštěvníky Postřelmova s historií rodu Bukůvků, která sahá až do 12. století, i s jednotlivými fragmenty výzdoby portálu. Interiér hrobky bývá příležitostně přístupný veřejnosti (od roku 1997 například v rámci Dnů evropského kulturního dědictví), ale za pozornost stojí určitě i samotná stavba, o které – a také o historii rodu Bukůvků – vyšla opakovaně i velmi zajímavá publikace.

Je od ní krásný výhled na městečko Želiv. Přístup pro pěší a cyklisty je po cestě, která ústí naproti klášteru.

Nedlouho po krveprolití v roce 1421 byl na místě, kde popravili zrádce Holinku, postaven kříž. V roce 1484 zde byla zbudována kaple sv. Kříže, západně od současné kapličky.

V průběhu 16.století místo získávalo na významu, údajně zázračné uzdravení slepé dívky sem lákalo velký počet poutníků. Roku 1515 putoval polický Petr Bílek do Říma, aby tam vypomohl udělení stodenního odpustku pro každého, kdo by v některý z pěri určených dní v roce tuto kapli navštívil, vykonal zde zpověď a finančně přispěl na její údržbu. Bulla stvrzující výše uvedené byla vydána 24. Března 1515. K získání odpustků byla vedena četná procesí z Police. V roce 1669 nechal opat Tomáš dřevěnou kapli přestavět a rozšířit. Přesto stále nestačila pojmout zástupy poutníků,  a tak zde dal opat Otmar roku 1711 vystavět nový kamenný kostel, jeho stavbou byl pověřen polický polír Pavel Jelínek. Kostel dokončený v roce 1720 měl kromě hlavního oltáře sv. Kříže ještě dva oltáře postranní, svatého Vavřince a svatého Benedikta. Ty byly posvěceny 22.září 1737. Původní kaple byla poté stržena.

Josef II. Roku 1787 kostel zrušil a kámen z něj byl prodán Janu Palatovi ze Žďára, ten o rok později skutečně kostel zbořil. Mnoho stavebního materiálu se posléze dostalo do obce, kde posloužilo k výstavbě některých žďárských statků.

Současnou kapli nechal z kamene bývalého kostela vystavět Celestin Velc z Ostaše, vysvěcena byla 8.září 1859. Ten se údajně k jejímu novému zřízení zavázal ve válce rakousko-italské na bojišti u St. Lucie. Slíbil, že pokud vyvýzne z boje zdráv, tak obnoví ostašskou kapli, což také učinil. O několik let později, již v roce 1873 ji obnovil Antonín Špulák.

Zdroj WWW.http://www.kaplickaostas.cz/cs/

Kaplička byla také nazývána kaplí Nejsvětější Trojice, jejímž patronem byl velehradský klášter.

První zprávy o kapli pocházejí z roku 1517, dnešní podoba je 18. století.

Ve výklenku kaple najdete sochu sv. Jana Nepomuckého, který drží kříž. Na oltáři stojí drobné sošky Krista, Panny Marie a také Panny Marie s Ježíškem, která roku 2001 prošla rekonstrukcí.

http://www.jizni-morava.cz/?tpl=42&typ=1&id=5316

Areál Panského dvora se řadí k významným objektům Lichtenštejnského panství. Památková hodnota spočívá zejména v takřka nezměněné dispozici areálu, zachování historických konstrukcí, kleneb a krovů, které odpovídají stavebním etapám jednotlivých traktů. Za nejstarší (z konce 16., či první třetiny 17. století) a nejcennější objekty je považován trakt D s dochovanými původními hřebínkovými klenbami na pilířích a krovovou barokní konstrukcí a dále samostatně stojící sýpka.

K hodnotným dochovaným detailům lze počítat veškerá technická zařízení či jejich fragmenty, zachované v původních prostorách a souvisejících s historickou stavbou. Dne 15. 9. 1995 byl prohlášen kulturní historickou památkou.

Dnes zde najdete restauraci.

http://www.vychodni-morava.cz/sluzba/4163/

Historie kostela tedy zřejmě sahá hlouběji než do roku 1517. Koncem 15. stol. však dochází k územním změnám.  V důsledku těchto změn postavil Jan z Kunovic v Kunovicích kostel sv. Petra, který nahradil předchozí kostelík či kapli. Stalo se tak roku 1517, kdy byl postaven postavením presbytář a část lodě. Dalšího zvětšení a prodloužení, na současných 38 metrů délky a 13 metrů šířky, se kostel dočkal v letech 1759 – 1761 za faráře J. N. Merttena. Nově byla vystavěna věž se sakristií v přízemí.

Hlavní oltář byl zasvěcen sv. Petru a Pavlu. Poslední jeho úpravy pochází z roku 1912, kdy byly pořízeni noví andělé a kovový svatostánek. Obraz sv. Petra a Pavla nad oltářem je dílem malíře Jana Kryštofa Handkeho. Křížovou cestu namaloval v roce 1918 vídeňský akad. malíř František Tomaschů. Plastiky svatých ve výklencích a po bocích kostela, včetně sousoší nad kazatelnou jsou z meziválečného období od sochaře B. Kafky z Červeného Kostelce. Nynější varhany byly pořízeny v roce 1947, kdy byl i rozšířen kůr. Okenní vitráže jsou zhotoveny dle návrhů akad. mal. J. Semelky z Olomouce.

Za zmínku stojí i pořízení nových zvonů Marie (620kg) a Josefa (340kg) v roce 1991 a nového kamenného obětního stolu s ambonem v roce 2004 za přítomnosti arcibiskupa Mons. Jana Graubnera.

http://www.nockostelu.cz/?pg=kost1345

Údolí , ve kterém kaplička stojí nese název Kinsai z německého Kinseifen. Slovní část seifen naznačuje přítomnost nějakých sejpů či zejpů, tedy možnost rýžování či těžby drahých kovů, která ovšem k Jesenicku patří.

Po odsunu německého obyvatelstva kaple chátrala, až se téměř rozpadla. Obec nechala vystavět kapli zcela novou v r. 2001 podle původních plánů. K vysvěcení došlo v červnu 2002 a vysvěcení se účastnili i dva synové původních donátorů. Samotná kaple je zasvěcena Panně Marii. Naproti kapličky u potoka má být místo, kde byl v r. 1942 veřejně popraven polský nuceně nasazený dělník za znásilnění německé dívky.