Tato větší koncentrace roubených stavení sestává ze čtyř obytných stavení a dále z hospodářských budov : k vidění jsou tu větší i menší stodoly, seníky, komory, přístodůlky, chlévy a ovčírny, dřevníky, sýpky atd., někde i "výminek", kam odcházeli bydlet rodiče, když přenechali grunt svému prvorozenému. Naprostou raritou je fakt, že celý tento soubor, zahrnující 26 dřevěnic -( 3 byly na toto místo převezeny odjinud ) - patřil jednomu jedinému rodu, rodu Orságů. Možná vám zní toto jméno málo valašsky ... a máte naprostou pravdu ! Prapředek rodu, křestním jménem Michal, se totiž na Valašsko zatoulal až z Maďarska.

   Psal se rok 1640, když tento maďarský "ogar" vstupuje do manželského svazku s Annou Zbrankovou, dcerou pozdějšího novohrozenkovského fojta. Mladí manželé napřed bydlí v dědině Hovězí, později se přesídlují na východ do Hrozenkova, velké valašské obce. Vsetínské panství v té době získává nového majitele - hraběte Illésházyho. Nevíme sice, kdy se maďarský gróf se svým poddaným krajanem setkali poprvé a co si přitom řekli, jisté ale je, že Michal Orság se brzy stal jeho oblíbencem a dočkal se od pana hraběte množství přidělených pozemků a také privilegií. K tomu všemu ale přibyly i  povinnosti, neboť pan Michal byl jmenován fojtem. Zajímavé je, že k tomu získal právo převodu fojtství na všechny svoje syny. Potomci Michala Orsága pak vykonávali tuto funkci až do r.1848, kdy byla zrušena. Nedlouho po tom přichází rok 1862, kdy v této východní části Nového Hrozenkova - tehdy se mu říkalo Nová dědina - byly založeny Salomonem Reichem sklárny na užitkové sklo a veliká pila. Odloučené obci teď už nikdo neřekne jinak, než Karolinina huť a nedlouho po II.světové válce - ( 1951) - se obec definitivně odtrhne od Hrozenkova a získává finální název - Karolinka.

   Prosperující sklárny a pila jistě přinesli chudým Valachům vítané pracovní příležitosti a zvýšovaly jejich životní úroveň. Však také až do té doby se lidé živili jen zemědělstvím a to na zdejší chudé půdě neposkytovalo žádné zvláštní výnosy. A ta mechanizace !! Až do vynálezu pluhu zapřáhali i ti  bohatší gazdové za koně jen jakýsi postroj s "valašským dřevěným hákem" a také vynález takového obyčejného nástroje, jakým je kosa, pronikl na Valašsko velice pozdě. Do té doby se nízké obilí žalo - obyčejným srpem ! Také plodiny, které dříve staří Valaši pěstovali, asi už jen málokde uvidíme : byl to hlavně "ber" ( rostlina podobná pohance), na čerstvá rubaniska se selo 2 - leté žito zvané "křibica", hojně se pěstovalo konopí ( samozřejmě ne ke kouření ) a dále se na pole sel stejný díl žita a pšenice a tomuto se říkalo  "suržica". Nezbytná byla pohanka a len.

   Z takovéhoto zemědělství bylo velmi těžké uživit početnou rodinu a tak se všichni museli pěkně ohánět. Vítaným přívydělkem byl vývoz ovoce v sušeném i tekutém stavu - nejpopulárnější ovocný strom byl pochopitelně trnka, ale kromě "slivovice" šla dobře na odbyt i taková doma uvařená povidla ! Všechno ostatní ovoce se sušilo, sušárny na ně dřív stávaly u každého baráku. Dále si Valaši - ( kromě výroby kozího a ovčího sýra) - zlepšovali svůj blahobyt také výrobou dřevěného nářadí i nádobí do domácností, z vlny, lnu a kůže šili a tkali oděvy, valašskou obuv a jiné věci. Přesto tato činnost kolikrát pro obživu mnoha hladových krků nestačila a tak se museli živitelé rodin i odrostlí synové vydávat za prací do "světa"...

   Vraťme se ale zpět na začátek doliny Raťkov ke stavením, které patřily rodu Orságů. Jak už jsem napsal na začátku - všechny se nacházejí v různém stadiu zbědovanosti i stádiu rekonstrukce. Naštěstí není osud této vzácné památky lidové architektury lhostejný ani dnešnímu Zlínskému krajskému zastupitelstvu : ocitly se na seznamu ohrožených památek Zlínského kraje a jejich noví majitelé mohou k rekonstrukci budov využít peněz z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Budeme proto držet vlastníkům těchto krásných starých usedlostí palce, ať jim to vše k plné spokojenosti vyjde ... a my se při naší příští návštěvě budeme těšit na další opravené objekty.  Jen kousek proti proudu potoka leží u cesty zbrusu nová roubenka a velmi vhodně doplňuje tento malebný kout, připomínající skanzen. K veliké radosti všech poutníků se v této dřevěnici ukrývá stylová restaurace s penzionem, hospoda se jmenuje "Raťkovský šenk" a všem návštěvníkům poskytne občerstvení v podobě valašských specialit a jiných dobrot každý den v roce v době od dopolední 11. hodiny.

   Na dohled od šenku stojí dřevěnice a stavení, která už se také dočkala obnovy anebo se na nich pracuje a tady někde, v tom velmi malebném shluku stavení starého rodu Orságů, se v jedné z jizeb domů, majících dosud vzhled z 18. - 19. století, ukrývá středový trám s letopočtem 1746. Bohužel tuto vzácnost zatím běžný turista neuvidí, neboť všechna stavení jsou v soukromých rukou, nad dvory visí nápisy "Nevstupovat - soukromý pozemek" a tak nezbývá, než se pokochat pohledem na jednotlívé dřevěnice pouze od silničky. I tak je tady ale toho k vidění víc než dost !!

  ( K článku byly čerpány informace z webových stránek Karolinky a Nového Hrozenkova).

Ale dost teorií a statistik. Skutečností zůstává, že zdejší Vesnickou památkovou rezervaci lidové architektury tvoří ojediněle dochovaná česká okrouhlice, konkrétně soubor 18 – většinou - roubených staveb, které představují převážně usedlosti "soboteckého typu pojizerského roubeného domu". Hlavním znakem těchto objektů jsou sdružená okna v průčelí, která jsou téměř všude v původním stavu. Obytná stavení – tedy někdejší statky a domkářské usedlosti - obklopují zpravidla hospodářské budovy. Usedlosti jsou uspořádány kolem – téměř kruhové - návsi, uprostřed které se nachází rybník. A najdete na ní i zajímavou nástěnku s „reklamami“ na úrazy elektrickým proudem (viz. fotogalerie).

Zajímavostí obce je také dvojice děl sochařských. Jefdná se o sochu sv. Jana Nepomuckého a zejména práci lidového umělce Josefa Zeman ze Žernova, tedy o jeho sousoší Nejsvětšjší trojice z roku 1834, kde Bůh otec klečí na zeměkouli. Dřík a sokl pak zdobí reliefy s legendami o sv. Starostě, portugalské světici, ukřižované vlastním otcem za neposlušnost a nošení plnovousu.

Co se týče stáří jednotlivých usedlostí, tak ty současné pocházejí převážně z období 18–19. století. Za použití několika informací z místní kroniky a záklopních nápisů zjistíme, že např. grunt čp. 15  pochází z roku 1787, čp. 11 z roku 1808 nebo čp. 7 z roku 1833.

Vesec je však také skutečným českým Hollywoodem, protože jeho podobu znají – mnohdy nevědomky – především milovníci filmových představení a televizních obrazovek. Své filmy zde natáčeli mnozí čeští i zahraniční režiséři, čemuž jistě napomohla i malá vzdálenost od hlavního města. Jako první se zde natáčely filmy Léto (1948) a Vzbouření na vsi (1949). Po delší pauze následoval dětský muzikál Přijela k nám pouť (1973) a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. A přibývaly další filmy jako Před bouří, Komediant, Podzemí nebo divácky velmi oblíbené kopmedie a pohádky. Stačí jmenovat tituly Jak dostat tatínka do polepšovny a Čertův švagr. Skutečným – zde natočeným – klenotem naší kinematografie pak byl kultovní film Jára Cimrman ležící, spící.  Vpomeňme muzeum peří, nacházející se v čp. 19.

Natáčela zde mnohokrát i Československá (Česká) televize. Točily se zde například některé povídky z cyklu Bakaláři, V zámku a podzámčí,  Psohlavci nebo dokument Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech přibyly dva snímky; jeden  díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a část filmu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Naposledy sem zavítali filmaři v roce 2001, kdy se zde natáčel seriál O ztracené lásce.  Obliba Vesce mezi filmaři je – kromě dostupnosti – přičítána zejména tomu, že se zde nacházejí většinou přízemní nebo patrové domy s pavlačí, které se vyznačují přibližně stejnou velikostí.

Návštěva Vesce u Sobotky je vždy romantická, velmi příjemná a uklidňující. Není se - koneckonců - čemu divit ... vždyť se nacházíme v Českém ráji.

   Když bylo v květnu roku 2005 zdejší soukromé Divadlo slavnostně otevřeno, stal se patronem při jeho křtu dokonce známý herec Jan Čenský.

   ( K článku použity informace z web,stránek majitelky Divadla).

Sýpka má 5 pater a dokázala pojmout 12.000 až 14.000 měřic obilí, což odpovídá 250 vagónům. V přízemí byla dříve lisovna. Kontribuční sýpky byly stavěny za vlády císaře Josefa II.. Shromažďovaly povinné společné zásoby obilí (kontribuce) od všech poddaných pro léta neúrody.

Budova sýpky stojí ve volném prostoru obdélného půdorysu. Okna ve všech patrech jsou pravoúhlá s jednoduchou šambránou, pravoúhlé jsou i tři vchody. Podstřešní římsa nese sedlovou, ale zvalbenou střechu. 

Ještě v devadesátých letech byla stavba ve velmi špatném technickém stavu. Okamžitou opravu vyžadovaly zejména střecha a fasády. V roce 1993 zde dokonce vypukl požár a střecha poté zůstala na nějakou dobu zcela odkryta. V současné době je však střecha již zcela opravena včetně fasády stavby.

Od roku 2009 probíhala rekonstrukce a město má v plánu zde zřídit Centrum moravských tradic. Součástí projektu bude vybudování vinařského prodejního centra, kongresových prostorů s kapacitou až dvou set padesáti lidí, restaurace či hotel. Tímto okamžikem přestane budova po dlouhých 240 letech sloužit jako sklad obilí.

http://www.velke-pavlovice.cz/

Začneme tedy obcí židovskou. Židé se v Jeníkově objevují poprvé na počátku 14. století a zdejší komunita zaniká nejpozději rokem 1942. Zdejší židovský hřbitov však  patří mezi nejzajímavější památky Golčova Jeníkova vůbec. Hřbitov pochází pravděpodobně z přelomu 17. a  18. století a má rozlohu asi 7.400 m2. Je chráněnou kulturní památkou a údajně se řadí k nejcennějším židovským hřbitovům v Čechách. Dochovalo se zde asi 1.500 náhrobních kamenů barokního a klasicistního typu, tři rabínské tumby a obřadní síň z let 1871-1873.  Hřbitov je ohrazen více než dva metry vysokou zdí se vstupní bránou a je přístupný jen na požádání. Zájemce o více informací o tomto židovském hřbitovu odkázuji na: http://www.turistika.cz/mista/golcuv-jenikov-zidovsky-hrbitov.

Další pamětihodností, připomínající zdejší působení Židů, je synagoga, která byla postavena v novorománském slohu v letech 1871-1873 podle projektu architektů Spidila a Skřivánka. Najdete ji v ulici Pod Vyšehradem a - společně s dalšími objekty bývalé  židovské čtvrti – je také chráněna jako kulturní památka ČR. Nachází se na místě starší dřevěné modlitebny, která však vyhořela v roce 1808. V letech 1942-1965 sloužila synagoga jako modlitebna Československé husitské církve a od roku 1969 zde sídlí depozitář pražského Židovského muzea.

Tím opouštíme město židovské a vstupujeme do města „křesťanského“. První historickou budovou, kterou musíme zmínit, je radnice. První radniční dům založil v Jeníkově Martin Maxmilián Goltz (sic … a je to tady zase) ve II. polovině 17. století. Z novější kamenné barokní radnice, pocházející z roku 1777, se dochovala jen věžička a zbytky zdiva. Současná podoba nejvíce odpovídá stavu po rekonstrukci v roce 1897. Radnice byla tehdy přestavěna v neorenesančním stylu, bylo zazděno podloubí a renovovány vnitřní prostory.

Téměř všechny historicky významné „civilní“ budovy Golčova Jeníkova se nacházejí na náměstí T. G. Masaryka. Tou první je Dům Viktorin, neboli budova bývalého hotelu Černý orel. Dům proslul především díky fámě (nebo legendě), že jej vlastnil Viktorin, syn krále Jiřího z Poděbrad.  Pochází však snad až z počátku 18. století, v každém případě zde od roku 1773 sídlila továrna na jehly, první svého druhu v Evropě. Po jejím zániku je zde otevřena hospoda U Louže, později panská hospoda U Černého orla. Budova je poškozena při požáru roku  1818 a  přestavbou v roce 1872 přichází o podloubí. Další stavební úpravy objektu si vyžádal provoz hotelu (a cukrárny) v letech 1909 až 1941 (syn majitele hotelu Františka Francla se později stal zakladatelem slavného pražského podniku 5P s – horkou novinkou - telefonem na každém stole … a jeden Franta Francl taky hrával v Mišíkových Etc… na kytaru, ale to už je možná jen shoda jmen). V éře nedostižných úspěchů zemí socialistického tábora zde byly postupně hotel, kanceláře a dva byty, Česká spořitelna, samoobsluha Jednota, bytový podnik, bufet a schůzovní místnost MěNV, zkrátka „samej hnusnej hampejz“.  Rekonstrukcí pak prošla budova ještě v roce  1977 a  v posledním desetiletí minulého století.

Další zajímavou stavbou je bývalá vrchnostenská hospoda Zlaté slunce. Mohutná budova bývala majetkem vrchnosti, která ji však - od roku 1762 -  pronajímala nájemcům a v roce 1819 resp. 1823 ji prodala. Majitelé se střídali, ale hospoda se postupně stávala významným kulturním a společenským střediskem města, zejména v 80. letech 19. století. V přízemí sídlil velkoobchod, sklad látek a prodejna galanterie a prádla; v sále prvního patra se scházeli členové místních spolků, konaly se zde zábavy, koncerty a divadelní – později i filmová – představení. Další rekonstrukce se budova dočkala roku 1961. Soudruzi vystěhovali obchod a nastěhovali Hotel Slunce. Tím se začíná stírat „tvář“ objektu, protože další opravy následovaly v 80. letech a – bohužel – při nich zmizely nástěnné malby z roku 1912, na kterých Václav Čepek a profesor Metelka podávali návodné instrukce ke konzumaci různých alkoholických nápojů.

Poslední stavbou – ne však co se významu týče – a dalším zajímavým a historicky cenným objektem Golčova Jeníkova je budova Staré pošty. Najdete ji v jihovýchodním rohu náměstí a její současná podoba odpovídá stavu po přestavbě v roce 1808, kdy část budovy shořela. Pošta zde však fungovala již v roce 1711 a ještě o 200 let později budova stále sloužila jako poštovní a přepřahací stanice. A cedulka na objektu tvrdí, že v tomto domě - roku 1789 - přenocoval  sám velký W.A. Mozart.

Drexlerové – coby žáci architekta evropského věhlasu Theophila von Hansena - se zúčastnili soutěže v době (k) 50. výročí nástupu císaře Franze Josepha I. na trůn a se svým projektem „Jubiläumsbau“ (tedy Výroční stavba) zvítězili.  Budova na počátku šumperské Hlavní třídy (nebo na okraji Náměstí Svobody) se pyšní zejména krásnou sochařskou výzdobou hlavního průčelí.

Vpravo od vchodu do budovy školy se nachází socha bohyně Pallas Athény v brnění a přilbě. Bohyně moudrosti a vítězné války drží v rukou oštěp a štít a u nohou má sovu. Nad sochou je busta německého přírodovědce Wilhema Humboldta. Na levé straně vidíme sochu řeckého básníka Homéra, stojícího s napřaženou pravicí a držícího - v druhé ruce - lyru. Nad ním je busta německého básníka Fridricha Schillera.  Naprostý vrchol průčelí tvoří sousoší matky Morávie, vyučující dvě děti.

Škola byla postavena jako symbol prosperity města a sebevědomí jeho obyvatel. Slavnostně otevřena byla dne 18. září 1897 jako Gymnasium Františka Josefa I. a byla - na přelomu 19. a 20. století - považována za vzor dalším školám rakousko-uherského mocnářství.

Stavbu budovy zajišťovali - v místě, které bylo určeno pro významnou veřejnou budovu již při zpracovávání územního plánu rozvoje města - šumperští stavitelé Heinrich Popp a Franz Hloch a stavební úpravy interiérů pokračovaly i po jejím slavnostním otevření. Teď si dovolím citovat oficiální materiál o této krásné a monumentální budově: „Bohatě členěné neoklasicistní průčelí bylo rytmizováno nejen předstupujícím středním rizalitem a zdůrazněnými rizality nároží, ale bohatě členěnou fasádou, doplněnou plastikami v nadživotní velikosti a dekorativními doplňky, které se projevily i v obrysu stavby. Ne všechny součásti výzdoby se dochovaly až do dneška, ovšem základní ideový koncept výzdoby průčelí zůstal zachován. Určujícím ideovým záměrem ve výzdobě hlavního průčelí byla snaha zdůraznit vzdělávací poslání ústavu a zároveň vlastenecké a nadnárodní cítění zainteresovaných šumperských občanů“.

Symetrická, hmotově členitá stavba již předznamenává – alespoň částečně – období blížící se secese. Viditelné je to ve štukové výzdobě nejen na fasádě budovy, ale zejména ve školní aule. Součástí areálu školní budovy s uměleckým schodištěm je také nová tělocvična s venkovním víceúčelovým hřištěm.

Sklepy ožívají pracovním ruchem zejména s odcházejícím létem, je potřeba nachystat sklep před vinobraním. Musí se poumývat bečky, zamočit kvasné kádě, aby z nich nevytekla šťáva. A pak už přijde ten dlouho očekávaný den – vinobraní. Jednotlivé odrůdy postupně dozrávají a sbírají se. Ve sklepě je hospodář zpracovává, mele lisuje a postupně přivádí ke kvasu. Občas se potěší pohárkem dobrého burčáku, třeba i červeného, na který někteří i do noci čekají. Je všeobecně známá pověra, že člověk by měl za vinobraní vypít tolik burčáku, kolik má v těle krve. Určitě se tím nic nezkazí.

http://www.mutenice.cz/oblast-sklepu-budy/

První historická zmínka o Mutěnicích je z roku 1368. Jedním z dokladů je i nejstarší známá obecní pečeť z roku 1613, která obsahuje vinný keř s hrozny. V předbělohorském období vzniklo i doposud používané pojmenovaní viničních tratí Vyšicko či Mutěnská hora.

Po staletí se mutěnští vinaři řídili vlastním horenským právem. Za jeho porušení, například krádeže ve vinicích, bývaly vynášeny velmi přísné tresty. Provinilec mohl například přijít nejen o ruku, ale také o hlavu. V roce 1725 byla založena nejstarší mutěnská horenská kniha, do níž se zapisovaly všechny převody vinohradů.

Roku 1903 obec pronajímá 20 měřic obecních pozemků Zemskému spolku pro Markrabství moravské. Spolek zde zakládá Zemskou révovou školku. V roce 1912 přibyl i Státní a zemský vzorný sklep ústřední, později sídlo vinařského inspektorátu. V té době se o Mutěnicích hovoří jako o centru moravského vinařství. V dvacátých a třicátých letech minulého století ve Výzkumné stanici vinohradnické a vinařské byl položen základ šlechtění vinné révy a rozšiřování ušlechtilých odrůd. Pod jejím vlivem začali mutěnští vinaři zpracovávat čistě odrůdová vína. Na mutěnických vinicích se objevily odrůdy Ryzlink rýnský, Sylvánské zelení, Neuburské, Ryzlink vlašský, Tramín, Frankovka, Burgundské modré, Portugal modrý apod. V současné době Stanice zajišťuje udržovací šlechtění odrůd a klonů.

http://www.mutenice.cz/historie-vinarstvi/