Informace čerpány z Průvodce naučnou stezkou Lovoš.

Ale dost teorií a statistik. Skutečností zůstává, že zdejší Vesnickou památkovou rezervaci lidové architektury tvoří ojediněle dochovaná česká okrouhlice, konkrétně soubor 18 – většinou - roubených staveb, které představují převážně usedlosti "soboteckého typu pojizerského roubeného domu". Hlavním znakem těchto objektů jsou sdružená okna v průčelí, která jsou téměř všude v původním stavu. Obytná stavení – tedy někdejší statky a domkářské usedlosti - obklopují zpravidla hospodářské budovy. Usedlosti jsou uspořádány kolem – téměř kruhové - návsi, uprostřed které se nachází rybník. A najdete na ní i zajímavou nástěnku s „reklamami“ na úrazy elektrickým proudem (viz. fotogalerie).

Zajímavostí obce je také dvojice děl sochařských. Jefdná se o sochu sv. Jana Nepomuckého a zejména práci lidového umělce Josefa Zeman ze Žernova, tedy o jeho sousoší Nejsvětšjší trojice z roku 1834, kde Bůh otec klečí na zeměkouli. Dřík a sokl pak zdobí reliefy s legendami o sv. Starostě, portugalské světici, ukřižované vlastním otcem za neposlušnost a nošení plnovousu.

Co se týče stáří jednotlivých usedlostí, tak ty současné pocházejí převážně z období 18–19. století. Za použití několika informací z místní kroniky a záklopních nápisů zjistíme, že např. grunt čp. 15  pochází z roku 1787, čp. 11 z roku 1808 nebo čp. 7 z roku 1833.

Vesec je však také skutečným českým Hollywoodem, protože jeho podobu znají – mnohdy nevědomky – především milovníci filmových představení a televizních obrazovek. Své filmy zde natáčeli mnozí čeští i zahraniční režiséři, čemuž jistě napomohla i malá vzdálenost od hlavního města. Jako první se zde natáčely filmy Léto (1948) a Vzbouření na vsi (1949). Po delší pauze následoval dětský muzikál Přijela k nám pouť (1973) a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. A přibývaly další filmy jako Před bouří, Komediant, Podzemí nebo divácky velmi oblíbené kopmedie a pohádky. Stačí jmenovat tituly Jak dostat tatínka do polepšovny a Čertův švagr. Skutečným – zde natočeným – klenotem naší kinematografie pak byl kultovní film Jára Cimrman ležící, spící.  Vpomeňme muzeum peří, nacházející se v čp. 19.

Natáčela zde mnohokrát i Československá (Česká) televize. Točily se zde například některé povídky z cyklu Bakaláři, V zámku a podzámčí,  Psohlavci nebo dokument Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech přibyly dva snímky; jeden  díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a část filmu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Naposledy sem zavítali filmaři v roce 2001, kdy se zde natáčel seriál O ztracené lásce.  Obliba Vesce mezi filmaři je – kromě dostupnosti – přičítána zejména tomu, že se zde nacházejí většinou přízemní nebo patrové domy s pavlačí, které se vyznačují přibližně stejnou velikostí.

Návštěva Vesce u Sobotky je vždy romantická, velmi příjemná a uklidňující. Není se - koneckonců - čemu divit ... vždyť se nacházíme v Českém ráji.

Pomník nechal v Pačlavicích postavit na Otovu památku, jeho bratr Antonín v roce 1875, rok po bratrově smrti. Ota František Kříž zemřel 16. března 1874 na druhé rakousko – uherské výpravě, k severnímu pólu, na lodi Viceadmirál Tegetthoff a je pochován pod ledovými kry na Wilczekově  ostrově.

Náklady na stavbu činily 26.000,- korun. V radnici byly zřízeny úřední místnosti, jedna školní třída, byt pro učitele, byt a ordinace s čekárnou pro obvodního lékaře. Později tam byla i pošta.

Před postavením nové radnice úřadoval starosta Mutěnic doma, buďto ráno, jednu nebo dvě hodiny 2x týdně, anebo po večerech, kde se také scházela obecní rada. Někdy se pracovalo i v hospodě. Tam vyřizovali a projednávali různé obecní záležitosti. Jinak se starosta věnoval hospodaření doma. Plat starosty nebyl velký, ale v obci to byla čest!

Že se v obci i dříve úřadovalo bez Radnice, o tom svědčí pečetě - razítka, které měl starosta u sebe. První pečeť má nápis - „WES MUTIENICZE“ z r. 1523, symbol ostrva a 4 hrozny. Druhá pečeť má nápis - Peczet diedini Mutienitz se 4 květy a rok 1626. Třetí pečeť z r. 1869 má nápis GEMEINDE - OBEC MUTENIC. V tomto roce byla obec povýšena na městečko a užívala razítka - OBECNÍ PEČEŤ MĚSTEČKA MUTĚNICE.

HISTORIE MUTĚNIC

Obec Mutěnice  vznikla díky templářům, jimž Mutěnice náležely ve 13. století společně s Čejkovicemi. Toto panství patřilo do roku 1312 Johanitům, kteří jej pronajímali. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1367.

V 15.století Mutěnice patřily k panství hodonínskému a toto období bylo plné pustošivých válek, zejména válka mezi Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem znamenala zničení památek v kraji. Někteří obyvatelé se zachránili v lesích a po válce zbudovali nové osady. Roku 1512 se stal dědičným majitelem města Hodonína Vilém z Pernštejna a sňatkem s Vilémovou dcerou získal Hodonín Jindřich z Lipé , kteří Mutěnice vlastnili do roku 1594. V Mutěnicích se tehdy připomíná tvrz a popluží. Nastalo velké rozšiřování vinic a rostla a bohatla i obec.

Největšího rozmachu dosáhlo vinařství v 17.století , ale po bitvě na Bílé Hoře obec zchudla. Neustálé války s Uherskem obci bránily v rozmachu. Do dějin hodonínského panství se významně zapsal hrabě Oppersdorf , který uspořádal majetkové poměry a které platily až roku 1848. Hrabě prodal panství v roce 1692 Lichtensteinům, kteří jej vlastnili do roku 1919.

http://www.soupispamatek.com/okres_hodonin/foto/mutenice/historiemutenic.htm

Plány vypracoval architekt Antonín Turek, který pocházel z Pražských Vinohrad a podílel se na řadě staveb nejen na Vinohradech, ale i v dalších českých městech.

Zasedací síň a některé kanceláře zdobí obrazy akademických malířů Otakara Moravce a Jaromíra Seidla.

V brzkých ranních hodinách lesník narazil v lese na podezřele vypadajícího muže, podle siluety se zbraní, tedy pytláka. Zavolal na něj „Stůj nebo střelím“ (nejspíš německy), neznámý na něj ale vystřelil. Lesník byl raněn těžce do oblasti třísel. Poblíž se tou dobou pohybovali i jiní lesníci, ti ale věděli, že jsou zde lovci na čekané a nedali tedy výstřelům příliš pozornosti. Až po nějaké době jeden zaslechl volání o pomoc a štěkot psa. Po první pomoci Czöppana převezli do šumperské nemocnice, kde byl ihned operován, zranění a ztráta krve byly ale značné, takže následující den lesník zemřel.

Celkem rychle se rozběhlo pátrání, raněný lesník ještě stačil poskytnout přibližný popis útočníka. Byl vypátrán jistý Franz Mottl z Mladoňova. Vyšetřování sice neprokázalo úmysl, nicméně při soudu i jeho manželka uvedla, že se střelec zmínil o tom, že na lesníka mířil. Nakonec byl Mottl odsouzen za zabití, pytláctví a neoprávněné držení zbraně na šest let těžkého žaláře. Vězení mělo být zostřeno jednodenním půstem co čtvrt roku a každého 17. října na výročí tragedie měl být uvržen do temnice. 

Na místě neštěstí byl umístěn pomník z velkého lomového kamene a pamětní deskou. Ta se ztratila někdy po 2. světové válce. Nová deska na kámen byla osazena v r. 2000, když jsem tudy šel na podzim 2011, byl nápis dobře čitelný, momentálně je poněkud zašlý, měl by to nějaký kameník obnovit. Pro úplnost nápis zní:

NA TOMTO MÍSTĚ / BYL 17.10. 1913 / PYTLÁKEM SMRTELNĚ / POSTŘELEN / ŠUMPERSKÝ POLESNÝ / HEINRICH CZÖPPAN / 1862-1913

Nedaleko nad pomníčkem po silnici najdeme velkou paseku s výtečným výhledem na Nový Malín i celou Šumperskou kotlinu.