Ale dost teorií a statistik. Skutečností zůstává, že zdejší Vesnickou památkovou rezervaci lidové architektury tvoří ojediněle dochovaná česká okrouhlice, konkrétně soubor 18 – většinou - roubených staveb, které představují převážně usedlosti "soboteckého typu pojizerského roubeného domu". Hlavním znakem těchto objektů jsou sdružená okna v průčelí, která jsou téměř všude v původním stavu. Obytná stavení – tedy někdejší statky a domkářské usedlosti - obklopují zpravidla hospodářské budovy. Usedlosti jsou uspořádány kolem – téměř kruhové - návsi, uprostřed které se nachází rybník. A najdete na ní i zajímavou nástěnku s „reklamami“ na úrazy elektrickým proudem (viz. fotogalerie).

Zajímavostí obce je také dvojice děl sochařských. Jefdná se o sochu sv. Jana Nepomuckého a zejména práci lidového umělce Josefa Zeman ze Žernova, tedy o jeho sousoší Nejsvětšjší trojice z roku 1834, kde Bůh otec klečí na zeměkouli. Dřík a sokl pak zdobí reliefy s legendami o sv. Starostě, portugalské světici, ukřižované vlastním otcem za neposlušnost a nošení plnovousu.

Co se týče stáří jednotlivých usedlostí, tak ty současné pocházejí převážně z období 18–19. století. Za použití několika informací z místní kroniky a záklopních nápisů zjistíme, že např. grunt čp. 15  pochází z roku 1787, čp. 11 z roku 1808 nebo čp. 7 z roku 1833.

Vesec je však také skutečným českým Hollywoodem, protože jeho podobu znají – mnohdy nevědomky – především milovníci filmových představení a televizních obrazovek. Své filmy zde natáčeli mnozí čeští i zahraniční režiséři, čemuž jistě napomohla i malá vzdálenost od hlavního města. Jako první se zde natáčely filmy Léto (1948) a Vzbouření na vsi (1949). Po delší pauze následoval dětský muzikál Přijela k nám pouť (1973) a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. A přibývaly další filmy jako Před bouří, Komediant, Podzemí nebo divácky velmi oblíbené kopmedie a pohádky. Stačí jmenovat tituly Jak dostat tatínka do polepšovny a Čertův švagr. Skutečným – zde natočeným – klenotem naší kinematografie pak byl kultovní film Jára Cimrman ležící, spící.  Vpomeňme muzeum peří, nacházející se v čp. 19.

Natáčela zde mnohokrát i Československá (Česká) televize. Točily se zde například některé povídky z cyklu Bakaláři, V zámku a podzámčí,  Psohlavci nebo dokument Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech přibyly dva snímky; jeden  díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a část filmu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Naposledy sem zavítali filmaři v roce 2001, kdy se zde natáčel seriál O ztracené lásce.  Obliba Vesce mezi filmaři je – kromě dostupnosti – přičítána zejména tomu, že se zde nacházejí většinou přízemní nebo patrové domy s pavlačí, které se vyznačují přibližně stejnou velikostí.

Návštěva Vesce u Sobotky je vždy romantická, velmi příjemná a uklidňující. Není se - koneckonců - čemu divit ... vždyť se nacházíme v Českém ráji.

Objektem našeho zájmu je však třetí kulturní památka v katastru obce, a tou jsou atypická boží muka při silnici, vedoucí do obce Postřelmůvek, a potom dál na Šumperl (a Polsko) nebo Olšany (a Hradec Králové). Trojboká pilířová boží muka jsou zřejmě nejzajímavější památkou na území obce a pocházejí rovněž z poloviny 19. století. Jejich trojbokost přitom symbolizuje Svatou Trojici.

Boží muka jsou zděná, omítnutá a bílená a zdobí je plastové reliéfy (jiné by už asi dávno někdo ukradl nebo alespoň urazil) Panny Marie a Ježíše Krista. Na vrcholu se nachází dvojramenný kříž. Uvnitř výklenku jsou zpodobněni Slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj.

Na první pohled, by se dalo říci, že se jedná o starší lidovou stavbu. Opak je pravdou. Zmiňovaná památka byla postavena podle návrhu Ing. arch. D. Jiříčka    a zasvěcena sv. Cyrilu a Metoději v roce 2005. Vyzdobena byla dvěma trojbarevnými sgrafity sv. Cyrila a sv. Metoděje od grafika Miloše Slámy.

GPS 49°13'23.734"N, 17°1'32.423"E

Jestlipak víte, co to byla „gysárna“, uhádnete, co se asi dělalo v „prenárně“, kdo to byl „prubíř“? Odpovědi na všechny tyto otázky se dozvíte v nové expozici „Královská mincovna“ v kutnohorském Vlašském dvoře. Vlašský dvůr se dočkal rozsáhlé renovace expozice po dlouhých 13 letech.

Hlavním cílem expozice je vyprávět poutavý příběh dějin Vlašského dvora, který se dá bez nadsázky nazvat „českou centrální bankou středověku“.

Expozice je rozdělena na tři tematické okruhy: dějiny stavby, proces výroby mince a Pražský groš.

Návštěvník se nejprve pomocí názorných 3D modelů seznámí se stavebně historickým vývojem objektu. Proces přípravy a výroby mince ve Vlašském dvoře představuje poutavá edukativní animace, která vznikla „rozpohybováním“ postav vyobrazených na proslulé Kutnohorské Iluminaci z konce 15. století, jejíž originál je uložen v Galerii Středočeského kraje (GASK).

Divák se při sledování animace zábavnou formou seznámí s fungováním jednotlivých procesů v královské mincovně. Průvodcovský okruh (prohlídka bude vždy doprovázena výkladem školeného průvodce), zakončí výkladem o významu finálního produktu mincovny – Pražském groši, v původní královské pokladnici. Pan pregéř je tu připraven návštěvníkovi názorně ukázat, jak probíhala vlastní ražba mince.

Zapomeňte na zaprášené skleněné vitríny, exponáty v „Královské mincovně“ jsou umístěné ve volném prostoru, pro edukační animaci je vyčleněn zvláštní prostor „kinosálu“. Expozice plně využívá moderních vizuálních prostředků a technologií, jako je velkoplošná obrazovka nebo LED diodové osvětlení a svým konceptem si nezadá s nejmodernějšími muzejními expozicemi v Evropě.

Autorem expozice je historik umění a kutnohorský památkář PhDr. Aleš Pospíšil, např. autor projektu Zmizelá Kutná Hora (www.zmizelakutnahora.cz). Architektonické řešení navrhl architekt MgA. Miroslav Vavřina, žák profesorky Evy Jiřičné.

Expozice vznikla ve spolupráci s Českým muzeem stříbra a Galerií Středočeského kraje a za finanční podpory Města Kutná Hora a společností Skanska, a. s., a Metrostav, a. s.

Původní opevnění města pochází z II. poloviny 13. století (po roce 1259) a po husitských válkách bylo postupně doplněno parkánovou (neplést s bývalou ministryní obrany a dalších rezortů, zvanou Pějící Vlasta) hradbou s baštami a dalšími – na svou dobu progresivními - prvky aktivní obrany, například barbakánem. Hradby historické jádro města obepínají ze tří stran (severozápadní část opevnění zanikla) a jejich nejzajímavějšími částmi Mikulovická brána, barbakán a katovna s Katovou (Katovskou) uličkou. Druhá část hradeb byla vybudována ve II. polovině 14. století a městské opevnění bylo kompletně dostavěno koncem 15. stolertí

Hradby byly původně prolomeny čtyřmi městskými branami, z nichž se dochovala jediná. Je to vnitřní brána, nazývaná Mikulovická nebo též Svatá. Ostatní brány „padly za vlast“ v rámci demolicí při rozšiřování města v I. polovině 19. století (roku  1831 padla Prunéřovská brána, o rok později Žatecká brána a v roce 1838 Vodní brána). Oprava opevnění, které svůj význam definitivně ztratilo po třicetileté válce, proběhla převážně v 70. až 90. letech minulého století, ale již po II. světové válce došlo ke stržení několika domů - zejména na Špitálském předměstí – za účelem odhalení hradeb a zpřístupnění parkánu. Některé dochované bašty dnes slouží jako obytné domy, v některých jsou provozovány restaurace a parkán slouží jako venkovní galerie a pěší vycházková zóna

Na závěr pár informací o některých zajímavých částech městského opevnění v Kadani.

Mikulovická (Svatá) brána je věží, která byla součástí vnitřního pásu hradeb, postaveného ve II. polovině 14. století. Na vnějším průčelí Mikulovické brány se dochovala kladka a drážky pro spouštění padací mříže. Na rozdíl od svých tří sester byla tato brána kompletně opravena již v letech 1877–1878.

Katova ulička, tedy nejužší ulička ČR, vede z hlavního – tedy Mírového - náměstí k fortně parkánového hradebního systému a ke katovně v domku čp. 190, který je rovněž součástí hradeb. Ulička je dochovaná ve své gotické podobě s původními okny a prampouchy. Fortna, u které ulička ústí, byla součástí nejstarší části hradebního pásu z poloviny 14. století.

Bašta v Sokolovské ulici je pozůstatkem velké dostavby městského opevnění v období pozdní gotiky. Jedná se o třípodlažní objekt podkovitého půdorysu s obvodovým zdivem o síle až  4 metry. Jedná se o významný obranný prvek opevnění Kadaně. Bašta byla restaurována v roce  1997 a  její interiér je dnes využíván pro podnikatelské ú­čely.

Barbakán byl předsunutým opevněním Žatecké (nebo též Kovářské) brány, zbořené v roce 1832. Patří k druhému pevnostnímu pásmu, tedy k tzv. vnitřní hradební linii. Tento fortifikační prvek umožňoval střelbu do všech stran, jak dokládají zachované klíčové střílny. Barbakán, který je hradebním pásem spojen s kadaňským hradem, byl rekonstruován v roce  1995.

Venkovní galerii v parkánu by také neměl žádný z návštěvníků Kadaně vynechat. Zejména pánové jistě ocení některá zajímavá díla, představující například různé anatomické anomálie ženského těla (viz. foto).

Vznik přemilovické tvrze je předpokládán nejpozději ve 13. století, jelikož v lokalitě byla při archeologickém výzkumu objevena obytná věž, která je typická pro oblast Chebska 12. století. První písemné zmínky pocházejí ale až z poloviny 15. století.

Přemilovické tvrziště nebo respektive to, co z něho zbylo, se nachází na vyvýšeném ostrůvku, který je obklopen vodní plochou, jejíž rozloha se mění s ohledem na množství srážek. Svým tvarem její část tvoří vodní příkop, který je zčásti zanesený. Tvrziště bylo dále před nepřáteli chráněno kruhovým valem o výšce dvou až tří metrů.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku:         http://bubinga.blog.cz/