Informace čerpány z Průvodce naučnou stezkou Lovoš.

K nejzajímavějším zdejším památkám patří barokní - památkově chráněné -  sousoší sv. Josefa Pěstouna. Jedná se o velmi zdařilou práci, pocházející z roku  1729, a  najdete ji před další zdejší dominantou, kostelem sv. Vavřince. Všeobecně bývá uváděno, že se jedná o sousoší svatého Josefa s andílky. Podle mého názoru se jedná o zobrazení sv. Josefa s křížem, lilií (jeden z jeho atributů) a Ježíškem v náručí. U jeho nohou se nachází andělíček, přidržující kříž.

Sousoší bylo renovováno ve II. polovině 19. století. Jeho součástí je i reliéfní výzdoba, kde můžete vidět – mimo jiné – Josefa, vedoucího osla, na jehož hřbetě sedí Panna Marie s Ježíškem. Skutečnost, že „venkovní“ sochy sv. Josefa jsou v této oblasti relativně vzácné, ještě zvyšuje jedinečnost této památky.

V obci se nacházejí také sochy Panny Marie, sv. Jana Nepomuckého a sousoší Kalvárie.

Ale dost teorií a statistik. Skutečností zůstává, že zdejší Vesnickou památkovou rezervaci lidové architektury tvoří ojediněle dochovaná česká okrouhlice, konkrétně soubor 18 – většinou - roubených staveb, které představují převážně usedlosti "soboteckého typu pojizerského roubeného domu". Hlavním znakem těchto objektů jsou sdružená okna v průčelí, která jsou téměř všude v původním stavu. Obytná stavení – tedy někdejší statky a domkářské usedlosti - obklopují zpravidla hospodářské budovy. Usedlosti jsou uspořádány kolem – téměř kruhové - návsi, uprostřed které se nachází rybník. A najdete na ní i zajímavou nástěnku s „reklamami“ na úrazy elektrickým proudem (viz. fotogalerie).

Zajímavostí obce je také dvojice děl sochařských. Jefdná se o sochu sv. Jana Nepomuckého a zejména práci lidového umělce Josefa Zeman ze Žernova, tedy o jeho sousoší Nejsvětšjší trojice z roku 1834, kde Bůh otec klečí na zeměkouli. Dřík a sokl pak zdobí reliefy s legendami o sv. Starostě, portugalské světici, ukřižované vlastním otcem za neposlušnost a nošení plnovousu.

Co se týče stáří jednotlivých usedlostí, tak ty současné pocházejí převážně z období 18–19. století. Za použití několika informací z místní kroniky a záklopních nápisů zjistíme, že např. grunt čp. 15  pochází z roku 1787, čp. 11 z roku 1808 nebo čp. 7 z roku 1833.

Vesec je však také skutečným českým Hollywoodem, protože jeho podobu znají – mnohdy nevědomky – především milovníci filmových představení a televizních obrazovek. Své filmy zde natáčeli mnozí čeští i zahraniční režiséři, čemuž jistě napomohla i malá vzdálenost od hlavního města. Jako první se zde natáčely filmy Léto (1948) a Vzbouření na vsi (1949). Po delší pauze následoval dětský muzikál Přijela k nám pouť (1973) a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. A přibývaly další filmy jako Před bouří, Komediant, Podzemí nebo divácky velmi oblíbené kopmedie a pohádky. Stačí jmenovat tituly Jak dostat tatínka do polepšovny a Čertův švagr. Skutečným – zde natočeným – klenotem naší kinematografie pak byl kultovní film Jára Cimrman ležící, spící.  Vpomeňme muzeum peří, nacházející se v čp. 19.

Natáčela zde mnohokrát i Československá (Česká) televize. Točily se zde například některé povídky z cyklu Bakaláři, V zámku a podzámčí,  Psohlavci nebo dokument Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech přibyly dva snímky; jeden  díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a část filmu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Naposledy sem zavítali filmaři v roce 2001, kdy se zde natáčel seriál O ztracené lásce.  Obliba Vesce mezi filmaři je – kromě dostupnosti – přičítána zejména tomu, že se zde nacházejí většinou přízemní nebo patrové domy s pavlačí, které se vyznačují přibližně stejnou velikostí.

Návštěva Vesce u Sobotky je vždy romantická, velmi příjemná a uklidňující. Není se - koneckonců - čemu divit ... vždyť se nacházíme v Českém ráji.

Skutečnost, že zobrazování různých erotických scén v podobě drobných sousoší na nejrůznějších stavbách středověku bylo svého času zřejmě oblíbenou kratochvílí kamenických mistrů, již mnohým z nás také nezůstala utajena. Vždyť stačí vzpomenout například nemravného mužíčka (Nehaňby) a nemravné ženušky na chrámu sv. Jakuba v Brně, o kterých jsem na „stránkách“ Turistiky již nedávno psal. A podobné atrakci, samozřejmě, neutekla ani naše matička stověžatá, respektive např. právě jedna její setina z Karlova mostu.

Problém zde však spočívá v tom, že každý člověk má podvědomou tendenci se u věží dívat tak nějak nahoru. Proč ne, tady také uvidíte spoustu zajímavých skulptur, i když už jen v několikátých novodobých kopiích. Stačí jmenovat taťku naší vlasti (při vší úctě, samozřejmě) Karla IV., jeho syna Václava se stejným pořadovým označením nebo postavy mnohých světců. Nalézt zde můžeme i velmi zajímavou podobu lva nebo zobrazení legendárního ledňáčka, tady už se však dostáváme do nižších pater věže. Objekty našeho zájmu však leží zcela dole, přesněji ve výšce přibližně  2 metry  nad úrovní mostu.  Pro případné zájemce rád upřesním, že musíte hledat ze strany od Starého města, tedy od Křižovnického náměstí.

Budete odměněni a najdete zde dvě drobná satirická sousoší. Na tom vlevo je žena v hábitu a muž, jehož ručka šátralka je již zasunuta pod její suknicí. Zlí jazykové prý tvrdí, že se jedná o mnicha a jeptišku. Nevím tedy, jaký jsem jazyk, ale kardinálská čepička na hlavě chlípníkově hovoří za vše. Na pravé straně se pro změnu jakýsi muž pokouší rukou prozkoumat ženino poprsí. A tady se již o církevní pracovníky zjevně nejedná. Pro eventuelní hledače přikládám i návodnou fotodokumentaci a radu na závěr. Na mnohých našich středověkých památkách se dají najít různé „kuriozity“. Chce to jen se v klidu dívat a nehledat mezi největšími, nejnápadnějšími a nejslavnějšími fragmenty …