Ke studánce se dostaneme tak, že odbočíme na konci Želče ze silnice směřující do Chválkovic na Hané doprava do uličky, která přechází v záhumení cestu.Jedná se o kamennou studánku zbudovanou pod mírným svahem osázeným dřevinami, který přechází jižním směrem v pole. Studánka je uzavřena kovovou mříží.

Želečská studánka V hájku je registrována od 10. 3. 2012 v Národním registru pramenů a studánek pod záznamovým číslem 5464. O studánku se stará obec Želeč. Chcete-li zjistit výskyt studánek ve vašem okolí nebo poskytnout informace o poloze vám známé studánky, doporučuji odkaz na : www.estudánky.eu

   Pokud chceme odkrýt alespoň část pravdy o půvabech Ondřejovska, musíme zvolit procházku po jeho hřebeni. Naše - ( neznačená ) - procházka má místo startu ve výrazném sedle, kterým prochází zelená a žlutá tur.značená trasa a rozděluje východní a o 2 m vyšší východní vrchol s Přírodní rezervací od toho mnohem delšího - skoro neznámého - hřebene západního. V sedélku je na stromě umístěn svatý obrázek a od něj vybíhá po hřebenu směrem na západ výrazný kamenitý chodníček. Už po prvních desítkách ujítých metrů budeme překvapeni, jak je vrcholový hřbítek uzoučký a jak ostře od něj spadají k jihu a severu jeho svahy ! ( Tento téměř 1.5 km dlouhý vrcholový hřeben je totiž orientován přesně od západu na východ ). Dalším překvapením bude okolní, místy pralesovitý les. Chodníček tudy kličkuje nejen mezi buky a duby, ale i mezi kmeny jasanů, habrů, jeřábů a jilmů. Místy řídší porost starých velikánů dovolí průhled mezi stromy na rusavskou krajinu.

   Už krátce po vykročení po chodníčku procházíme po vrcholku skalního výchozu, který je prvním "korálkem" na předlouhé šňůrce ondřejovského vrcholového skalního růžence. Jednotlivé stěny netvoří souvislý pás, ale jsou od sebe odděleny lesnatým kamenitým terénem. Všechny tyto skalní výchozy mají svá čela obrácena k jihu. Pokud si budeme chtít prohlédnout hezky zblízka - ( asi 6 m vysokou ) - stěnu nejvyššího mrazového srubu, asi nás překvapí její vzhled. V prvních ondřejovských skalních výchozech západního vrcholku totiž výrazně převažují slínovce, vápnité jílovce a prachovce nad mnohem kvalitnějším materiálem z flyšových vrstev a tak tato velmi nevzhledná skalní stěna připomíná zbylou stěnu domu, která zůstala stát po zásahu demoliční čety a má proto spíše odpudivý zevnějšek.

  Dál směrem k západu je to naštěstí přesně naopak, ve "zdivu" skalních stěn začíná přibývat kvalitního pískovce a slepence a podoba skalních výchozů začíná mít mnohem líbivější líc.

   Míjíme mělké sedélko s lavičkou a zavěšenou dřevěnou tabulkou, oznamující nám, že se nacházíme v recesisticky pojatém místě, nazvaném "Baďurovým průsmykem". Nedaleko za ním nás pak čeká velmi hezká vyhlídka na bájný kopec s typickou kopulí poutního chrámu a točícími se lopatkami větrné elektrárny, po němž dostala okolní překrásná vrchovina své jméno.

   Dále se nám terén začíná mírně zvedat a my procházíme okolo nejhezčích skalních útvarů v této části Ondřejovska. Tvoří je oddělené bloky jen asi 3.5 m vysokých skalek, ale jejich jižní stěny nabízejí pohled na vcelku působivou přírodní skalní galerii : stěny, místy z nad sebou vyskládaných slepencových lavic, kde díky odnosu měkčího pískovce vznikla skalní žebra ... a stěny jiné, členěné římsami a skalními výklenky - nabízejí vašemu oku i náznaky voštin a nějakou tu dutinku ... tak to už je, panečku, docela jiná podívaná !!! ( Tady bych se chtěl zmínit, že nejvyšší takto formovaná skála v oblasti leží jen pár set metrů ze svahu severním směrem. Členité a stupňovitě až 12 m vysoké skalisko leží poblíž lesní cesty a nazývá se Františkův kámen ).

   Od skalek terén mírně vystoupá k vlastnímu západnímu vrcholu Ondřejovska ( 632 m), kóta samotná je bohužel bez výhledu. Směrem k jihu mu brání stěna vzrostlého jehličnatého lesa, na sever pak stromy mnohem staršího lesa smíšeného. Že tomu tak nebylo vždy, dokazuje nález "patníku", na němž je dobře rozpoznatelná výhledová růžice. Tento kámen je svědectvím toho, že kdysi v minulosti byl západní vrchol velmi oblíbeným výletním a rozhledovým cílem - bohužel v jaké přesné době tak tomu bylo, nevím, neboť jsem - já hlupák jedna stará - zapomněl na "patníku" popátrat po vyrytém datu jeho umístění ...

   Odškodněni za vrcholový výhled budeme jen o pár desítek metrů dál, kdy vrcholový hřeben prudce klesá k západu po horním okraji velké nové mýtiny. Toto místo ale umožňuje rozhled jen jižním směrem. Za pasekou chodník vkročí do hustého smrkového lesa a v sousedství mnoha skalek a balvanů na okraji lesa se mění na lesní cestu, která čím dál prudčeji klesá z hřebene až k rozcestí . Po lesní cestě vlevo od nás prochází již zmiňovaná modře a zeleně značená tur.trasa pod strmým úbočím Ondřejovska a nedaleko odtud míjí starou kamennou studánku ...

   ( Já jsem pro sestup ale zvolil trochu jinou trasu, neboť jsem na Mapách.cz našel souběžné umístění ikonek, označujících skalní výchozy jen o několik desítek metrů severněji : když jsem se prodral přes hustou a téměř nepropustnou mlazinu, skutečně jsem tu narazil na skalnatý hřeben. Stará pěšina po něm klesá přes několik překrásných travnatých palouků s balvany a okolo mnoha skalek až na lesní cestu. Po ní jsem směrem vlevo zanedlouho přišel na již zmíněné rozcestí a ke značkám turistických tras ).

    Pokud absolvujete popsanou procházku, budete mít na konci cesty po hřebenu Ondřejovska za sebou "v nohách" téměř 2.5 km hodně členitým a kamenitým terénem, budou vás asi trošku bolet nožky ... ale možná mi dáte za pravdu v tom - že tato procházka "půvabnými" partiemi Ondřejovska pro vás byla vskutku mimořádným zážitkem ...)

Samotná Valdštejnská lodžie, neboli zámek Libosad s čestným dvorem, je původně raně barokním komplexem, vybudovaným Albrechtem z Valdštejna v letech 1630–1634. Lodžii, jejíž podoba vychází z konceptu italské vily, navrhl významný italský architekt Niccolo Sebregondi. Plánovaný valdštejnský areál však nebyl nikdy definitivně dokončen. Důmyslný krajinný plán měl původně dokonce spojovat bývalý kartuziánský klášter ve Valdicích, letohrádek Libosad, jičínský kostel sv. Jakuba a vrch Veliš. Na plánech se podílel i další Valdštejnův architekt, Andrea Spezza

Objekt s mansardovou střechou a dvouramenným schodištěm byl klasicistně upraven po roce 1768. Tyto úpravy zajistil František Norbert Trautmannsdorf a někoho možná zaujme informace, že v přízemních místnostech letohrádku byl zřízen hostinec (ten zde fungoval až do roku  1850 a  po jeho uzavření už budova jen chátrala). Z roku 1813 pak pochází kašírovaná klenba arkád a tedy i současná podoba lodžie. Relativně zpustlý čestný dvůr tvoří trojkřídlý přízemní objekt, který sloužil zřejmě jako obydlí služebnictva, konírny, sklady a kuchyně.

Původní velkolepá podoba zahrady se nedochovala. Zmizely altány  i bazény s vodotrysky, zachována naopak – alespoň částečně – zůstala grotta s pustevnou. Současný vzhled parku pochází až z přelomu  18. a  19. století. Podobu Libosadu  ovlivnil i počátek II. poloviny 19. století, kdy jej – velmi necitlivě – rozdělilo zřízení železniční trati. Zadní část bývalé valdštejnské zahrady je tedy dnes už jen běžným lužním lesem.

V současné době je celý komplex vyhlášen národní kulturní památkou a je považován za první raně barokní nebo pozdně manýristickou krajinnou kompozici tohoto rozsahu v Čechách. Park je dnes veřejnosti - v denních hodinách - bezplatně přístupný a v jeho blízkosti se nachází železniční stanice Jičín zastávka.

Je to součást Adamovské vrchoviny, která je zase podcelkem vrchoviny Drahanské. Kopec je porostlý nádhernou bučinou, takže kdo si chce vyčistit hlavu, tak vřele doporučuji. No a o barvách buků na podzim snad ani psát nemusím.

Na kopci je vrcholová kniha, kde můžete udělat záznam, že jste zde byli a zúčastnit se hry Brněnská výškovnice.

Přestože se o tomhle kopci moc neví, určitě stojí za to se na něj podívat.  

O vybudování veřejného parku v prostorách bývalého hřbitova bylo definitivně rozhodnuto v roce 1897 (tato informace mě vždy fascinovala vzhledem k tomu, že začátek založení tohoto parku je datován do roku 1896, ale prostě se na ní shodují všechny informační prameny, tak jsem nechtěl moc polemizovat s odbornými kapacitami). Jako u mnoha dalších prostor veřejné zeleně v Šumperku i zde stál u vzniku parku Engelbert Zdenek a šumperský okrašlovací spolek.

Park se ovšem původně jmenoval Hřbitovní a na Schillerův park byl přejmenován až roku  1905, a  to při příležitosti 100. výročí úmrtí básníka Friedricha Schillera. V parku byl toho roku také slavnostně odhalen Schillerův pomník, dílo architekta Maxe Benirschkeho. Tento pomník byl odstraněn v průběhu padesátých let (jeho zbytky až o třicet let později) minulého století, básníkova busta se však zachovala a je uschována v depozitářích Vlastivědného Muzea v Šumperku. Kopie busty byla v roce 2001 slavnostně odhalena na šumperském „Točáku“.

Poslední rekonstrukce parku proběhla již dávno, tedy v roce  1978, a  je zajímavé, že se všude vždy psalo, že „obsahová náplň Jiráskových sadů je zaměřena na zábavní a sportovněrekreační program dospělých a herní aktivitu dětí“. Tuto velkolepou myšlenku jsem také nikdy nepochopil. Jedná se o – vysloveně – průchozí relaxační park, kde – na rozdíl od jiných šumperských parků - snad nikdy nic k oné herní aktivitě nebylo. Ale se soudruhy se diskutovat moc nemohlo a dnes snese papír také všechno. Další parkové úpravy byly zahájeny až v roce 2012.

Souhlasit lze naopak s myšlenkou, že asi polovina z celkového množtví stromů v parku má sadovnickou hodnotu a je zde také největší zastoupení nejkvalitnějších dřevin ve srovnání s ostatními šumperskými parky.  Nejmohutnějšími dřevinami v parku jsou jírovce, jeden z nich je - se svým obvodem kmene  420 cm– vůbec nejmohutnějším stromem Jiráskových sadů. Nachází se zde také vzácné dřeviny, jako je jinan dvoulaločný (zejména příznivcům Rychlých šípů známý spíše jako ginkgo), jerlín japonský nebo líska turecká.

A co můžeme v Jiráskových sadech vidět ještě? Například barokní sousoší Nejsvětější Trojice  z roku 1704, které nedávno nahradilo jinou barokní sochu, zničenou - při bouři poškozeným - stromem. Proto také byla vykácena stará alej ke kostelíku sv. Barbory a nahrazena mladými stromky. Dále – již zmíněný - památkově chráněný kostel sv. Barbory, patronky zajatých a vězněných, ochránkyně před smrtí bez posledního pomazání. Jedná se o zajímavou jednolodní barokní stavbou z roku 1753, s bohatou freskovou výzdobou. Kostelík byl postaven zřejmě podle plánů zednického mistra Antona Schulze a jeho interiér „vymaloval“ v roce 1755 uničovský malíř Ignác Oderlický. Na výzdobě se však podíleli i místní doboví umělci. Kostel sv. Barbory byl nákladně restaurován po požáru v roce 1900.

V – téměř ideálním - středu parku se nachází také nefunkční kamenná fontána a  zajímavý „romantický altán“, který je někdejší meteorologickou stanicí (tzv. meteorologický domeček) z roku 1912. Tato stavba je zdobena reliéfy s tématikou znamení zvěrokruhu a dnes slouží převážně jako krmítko ptactva, bohužel zejména odporně tlustých - a všudypřítomných - holubů. A když budete mít štěstí, dají se v parku pozorovat při různých akrobatických hrátkách celá "hejna" veverek.