Úvod předchozí věty bych měl raději blíže vysvětlit. Je pravda, že v Šumperku vždy rudí vládli pevnou rukou. V dobách, kdy soudruh Mamula v Ostravě zavedl pracovní subbotnik každý kvartál, jeho šumperský spolustraník Švéda ho nařídil každý měsíc … a nebezpečí imperialismu bylo opět o něco menší. Přesto lid šumperský nebyl tak otupělý, aby na Kotli v takovém počtu slavil při popíjení vodky a za zvuků garmóšky vítězství Rudé armády (tím ovšem nijak nezpochybňuji dějinný význam ukončení 2. světové války). Na Šumperský kotel se prostě vždy chodilo na motokros a – později hlavně – sidekarkros, který zde vždy počátkem května odstartoval Mistrovství republiky. Návštěvy kolem pětadvaceti tisíc diváků byly samozřejmostí, stejně jako velká vítězství domácích borců.

Šumperský kotel byl jednou z nejkrásnějších a nejnáročnějších tratí v celé tehdejší ČSSR a pohled do bubnu – dnes již zcela zarostlého – terénního zlomu, který byl tehdy nazýván Skála, dodnes zvedne tep nebo naopak po zádech probíhá známé ochlazení. Však se také jednalo o místo nejsledovanější, kde koncentrace diváků běžně převyšovala dnešní průměrnou návštěvnost prvoligových fotbalových zápasů ve stotisícovém městě. Pro fanoušky motosportu ze zbytku republiky bylo smůlou, že sestřih nebo – nedejbože – přímý přenos z této trati v televizi nikdy shlédnout nemohli (alespoň, co já pamatuji), protože hrozilo nebezpečí, že by mohli zahlédnout část kasáren, kde sovětší vojáci zrovna nacvičovali pochod za zpěvu bojových písní. A tím by mohly být životy všech občanů zemí Varšavské smlouvy navždy zpečetěny.

Kotel měl být dokonce místem koncertu australské heavyrockové skupiny AC/DC, ale tomu asi nikdy nikdo neuvěřil. Že zde mělo původně stát skokanské centrum olympijského vítěze a šumperského občana Aleše Valenty, je ovšem neoddiskutovatelným faktem. Šumperská radnice se v té chvíli změnila v zesnulého chrobáka, držícího navíc bobříka mlčení, a bylo po projektu. Ve Štítech mají z nemoudrosti šumperských radních dodnes velkou radost a světovou špičku v akrobatickém lyžování (akrobatické skoky na lyžích do vody) už tam mohli vidět nesčetněkrát.

Šumperský kotel se nachází na okraji města a jistě není náhodou, že téměř sousedí s areálem Sanatorky, o kterém jsem již na Turistice psal a o kterém šumperští konšelé také raději „nevědí. Dlouho slibovaný krásný lesopark pro všechny je zatím (už téměř dvě desetiletí) stále v nedohlednu a oblíbený šumperský „lesní“ podnik Koliba, kam snad chodili i kluci s klukama a holky s holkama, už také bude za chvíli vypadat spíše jako Stalingrad nebo Drážďany na konci – doufejme, že skutečně poslední – světové války.  A tak jedinou iniciativou, kterou zde může pozorný návštěvník zaznamenat je několik nových stromků se známým kanadským listem (ne na vlajce, ale na větvoví) a totálně zrezivělé sloupy elektrického vedení. Trochu málo na dvacet let keců a velkolepých plánů ... 

Přitom je nezpochybnitelné, že by Kotel mohl být opravdu krásným relaxačním místem nejen pro obyvatele Šumperka. Klidné prostředí místa, ležícího mezi Šibeničním vrchem a zahrádkářskou kolonií Na Vyhlídce je lákavé a lehce dosažitelné. Jenom k tomu musíte přidat ono všudypřítomné slůvko ALE.

Rád bych ještě – v souvislosti s desítkami úžasných závodů na Kotli – zmínil alespoň pár jmen, spojených s AMK Šumperk a Temenice a rozdávajících v 70. a 80. letech (atraktivní terénní sidekarkros se zde začal jezdit hned po okupaci v roce 1968) minulého století radost a pocit hrdosti téměř celému městu. Hvězdnými závodníky, okupujícími pravidelně stupně nejvyšší (nebo alespoň skoronejvyšší) byli například Miroslav Hroch se spolujezdcem Hlockým nebo  bratři Jaroslav a Miroslav Zatloukalové. Další dvojicí, která se vždy bila o titul mistra ČSSR, byli Jiří Vybíral a Bohumil Šmoltas (nesympatičtí Peták s Kamenárem – tuším, že – z AMK Ouběnice ale občas bývali o kousíček … řekněme šťastnější, takže „jen“ dvojnásobní vícemistři republiky, ale hlavně dvojnásobní vítězové mezinárodního sidekarkrosu na Přerovské rokli v letech  1977 a  1978). Poté již přichází éra mistrů republiky z let  1978 a  1979, dvojice „osiřelého“ Jaroslava Zatloukala, doplněného Milanem Gažíkem, který ještě o mnoho a mnoho let později – ve svých téměř osmapadesáti letech – získal na českém šampionátu post vícemistra.

Ale Kotel nebyl vždy jen místem závodů sajdkár. Závodilo se zde i na sólo motocyklech, a to již ve II. polovině padesátých let minulého století. Od počátku zde vysoce atraktivní dráha lákala motoristy k velkým výkonům a desetitisícové návštěvy k nadšenému aplauzu, zejména při dlouhých skocích ze „Skály“. Ze šumperských jezdců byli nejúspěšnější Václav Bojko, který vítězil téměř ve všech závodech, Oldřich Hloch (Kotel vyhrál třikrát za sebou a závodil až do 88 let) a Jaroslav Riedl. Později se objevila jména jako  Miroslav Hroch, Václav Syrovátka nebo Milan Riedl. Z důvodu atraktivity závodiště  a dobré organizace se zde konaly i kontrolní a přípravné závody české motokrosové reprezentace za mezinárodní účasti, například i mistrů světa Kavinova a Mojsejeva ze SSSR. Z českých jezdců se v Šumperku „ukázali“ i takoví velikáni motokrosového sportu, jakými určitě byli Jaroslav Falta, Antonín Baborovský, Jiří Churavý nebo Zdeněk Velký. Závodiště na Šumperském kotli bylo zrušeno po roce 1990.

Netvrdím, že bych zrovna já upřednosťoval vůni benzínu před zajímavou přírodní lokalitou, ale těch krásných závodů je prostě škoda, stejně jako je škoda absence Valentova areálu. Na nově vybudovanou motokrosovou trať Rapotínská stráň si prostě místní nikdy nezvykli a zájem o tento sport – víceméně – zmizel.

Měl bych však dodat ještě pár slov na závěr. Přesto, že jsem dnešní podobu tohoto místa nostalgicky zkritizoval – a mnozí z místních mocipánů by se mnou jistě nesouhlasili – jeho návštěvu bych všem klidně doporučil. Jednak zelená prý uklidňuje (nevím, byl jsem dva roky a pár dní na vojně) a jednak se dá přes Kotel projít k oblíbené výletní restauraci Na Nových domkách nebo k rozcestníku Tulinka, odkud můžete po značených cestách dojít například k zajímavým skalním útvarům Kokeš a Městské skály.

Palouk má přibližný tvar trojúhelníka o délce strany asi 150 m. Pozoruhodné na tomto místě je to, že zde bylo v rámci Masarykova lesa - Lesnického Slavína vysázeno několik netradičních okrasných dřevin, dnes již velkých stromů. Jedná se o kryptomerii japonskou, borovici žlutou, cypřišek Lawsonův, jedli ojíněnou, ale zejména o dominantní dub bahenní. Ten zastiňuje malou prohlubeň, na jaře plnou vody, podlé které dostal palouk jméno. Na západní straně se nachází pomníček lesníků Havelky a Zieglera, spoluautorů knihy o lese.  

Střed palouku protíná zpevněná lesní cesta Bílovice - Útěchov, jsou zde asi 4 lavičky. Na východní straně se otevírá pohled do údolí Svitavy a na stranu k obci Babice nad Svitavou. 

Na místě probíhá každoroční folklorní rituál Vítání jara, kterého se pravidelně účastní dětský folklorní soubor Bystrouška z Bílovic a pěvecký sbor dospělých z Brna. 

Místo určitě stojí za vidění, občerstvit se můžete na kraji Bílovic v Chaloupce  U Komína nebo v Útěchově Za Sedmero, není však od věci si vzít všechno s sebou a U Luže si udělat třeba piknik.

Morava na tomto místě není žádný veletok, spíše bystrá podhorská říčka. Udávaná délka Moravy je 353 km, jsme tady vlastně necelých 20km od pramene, který najdeme na jižním temeni Králického Sněžníku.

Jubilejní kilometr se nachází na katastru Vojtíškova, místo tedy spravuje obec Malá Morava, jak nakonec i hlásá malá tabulka. Odtud má řeka ještě celou slávu před sebou. Zde její údolí odděluje pohoří Králického Sněžníku od Hanušovické vrchoviny, kterou nakonec dál protéká, pak ji čeká Mohelnická brázda, za Třesínským prahem Hornomoravský úval, pod Otrokovicemi kde se k řece přimykají zprava  Chřiby, zleva Vizovické vrchy pak následuje Dolnomoravský úval. Na jihu Morava tvoří hranici se Slovenskem, pod Lanžhotem kde je hraniční řekou Slovenska a Rakouska pak Moravu vlevo lemují Malé Karpaty a vpravo Moravské pole (to je v Rakousku) až pod Děvínem splyne s Dunajem. Vlastně tady někde na jihu Morava získala své jméno. To znamená mokřinu, či bažinu. Původ názvu Moravy je prastarý, údajně ještě předkeltský, od řeky pak jméno dostala celá země, jejíž vodní osu řeka tvoří.

Po centrální účelové komunikaci procházející středem Dunajovického luhu vede místní cyklotrasa směřující z Drnolce do Jevišovky.

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí/B1-2, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy

Pro přesnost je nutné uvést, že rybník není tak úplně bývalý, protože nikdy nebyl oficiálně zrušen. Voda se v něm v jarních měsících při tání sněhu objevuje, ale po zbytek roku je rybník zcela prázdný a po dně se dá prakticky projít suchou nohou. Před řádkou let došlo k postupnému snižování vodní hladiny kvůli prosakování hlavní hráze rybníku. Navíc Rebušín doplatil na vysychání zdroje, který do rybníku přivádí vodu. V minulých letech bylo provedeno několik pokusů k záchraně a obnovení rybníku včetně zhutnění dna, injektáže betonu a sanace hráze. Tyto pokusy bohužel nebyly úspěšné a místo rybníku se tak můžeme větší část roku kochat jen zarostlou loukou s křovinami.

Podle pamětníků se v rybníku dalo koupat zhruba do roku 1996. Od té doby docházelo ke snižování kvality i stavu vody a za své vzaly i urbanistické plány vybudovat u Rebušína sportovně-rekreační plochy. Minulou slávu tohoto vodního díla tak obvykle připomíná jen koruna rybniční hráze a vodní příkopy pod hrází. Údajně ale probíhá nové jednání mezi vedením Tetčic a rosickým Rybářským svazem o dalších možnostech obnovy rybníku. Takže je možné, že se nakonec Rebušína dočkáme v celé původní kráse.

Na břehu bývalého rybníku se rovněž nachází Rybářská bašta, momentálně ve vlastnictví obce. Očekávalo se, že zánik rybníku povede k uzavření této hospody, současný nájemce se ale snaží udržet zákazníky pořádáním různých víkendových akcí. Obvykle je proto podnik otevřen jen v odpoledních hodinách v pátek, sobotu a neděli, kdy k bývalému rybníku chodí na procházku místní z Tetčič a Rosic. Občasné návštěvníky zajišťuje i blízkost žluté turistické značky, která vede z Tetčic přes Kývalku do Žebětína.

Vodopád v Karlově Studánce dosahuje výšky 20 m a patří k nejznámějším a nejdostupnějším vodopádům u nás. Byl vytvořen odklonem Bílé Opavy do umělého náhonu jako atrakce pro lázeňské hosty.

http://www.czecot.cz/turisticky-objekt/11538_karlova-studanka-umely-vodopad