Rozsáhlý komplex Předních Ondřejovských skal, nacházejících se asi 0.5 km severně od PR, jsem už turistické veřejnosti na těchto stránkách představil v mini seriálu jednotlivých článků více než dostatečně. Všechny zájemce nyní zvu na návštěvu další rozlehlé skalní oblasti na Ondřejovsku - neboť jak už vám napověděl samotný název "Přední skály", někde v této oblasti musí existovat i jejich "Zadní" protějšek ...

   Zadní skály tvoří přerušovaný pás skalních výchozů, dosahujících délky asi 600 m a je orientován od západu severovýchodním směrem. Vystupují z dlouhé ploché terasy pod prudkými svahy vrcholového hřebene Západního Ondřejovska ( 632 m), která je rozčleněna na množství skalnatých návrší. Od skalních výchozů na hraně terasy spadá k blízkému údolí rusavské Ráztoky extrémně prudký sráz. Od zmiňovaného vrcholu Ondřejovska je dělí vzdušná vzdálenost asi 500 m. Zdálo by se, že se jedná o skály zcela nepřístupné, ale není tomu tak. Až k místu, odkud začíná nad své okolí výrazně stoupat vrcholový hřeben západního Ondřejovska, se dostaneme po zeleně a modře značené turistické trase, vedoucí od rozcestí U dubu nad Lukovečkem k rozcestí Pod Ondřejovskem. Od rozcestí U dubu trasa šplhá lesní cestou přes kratší hřeben na spočinek pod hlavním vrcholem Ondřejovska. Nachází se tu rozcestí - značená cesta odbočuje vpravo, my se vydáme po neznačené lesní cestě vlevo. Zprvu vede po vrstevnici těsně pod srázným ondřejovským úbočím, z něhož místy nad cestou vystupují zajímavé skalky. Následuje další rozcestí, my se nyní musíme držet cesty, která se mírně odklání od hřebene kopce a po naší levici míjí dvě návrší. Jako orientační bod nám poslouží typická konstrukce mysliveckého posedu na druhém z nich. Další kupa vlevo už je skalnatá a když se k zajímavým skalkám přijdeme podívat blíž, stojíme u nejzápadnějšího skalního útvaru Zadních skal - "Kaskády".

   Toto návrší je ve svahu pod skalními výchozy částečně odlesněno a ze spodního okraje paseky se nám odkrývá kouzelný pohled na velmi originální skalní seskupení, které právě z tohoto odstupu připomíná zkamenělou "Kaskádu". Při detailním průzkumu brzy zjistíme, že se nejedná o celistvou skálu, ale tento útvar vznikl chaosovitým rozpadem skalního hřebene. Jednotlivé - selektivním zvětráváním pískovců - zatím jen nahrubo opracované skalní bloky a ohromné balvany, poskládané na sebe, působí neodolatelně syrově, (a přírodně). Prozatím tu chybí  "načinčanost" skalních stěn od geomorfologických tvarů, které známe odjinud, ale než jednou dojde k destrukci celé "Kaskády", možná to Příroda ještě dožene. Celková výše stupňovitého skalního shluku dosahuje od úpatí po temeno převýšení asi 7 m. Za těmito většími bloky spadá od vrcholu návrší balvanitý proud, který tvoří skalnímu útvaru působivý "chvost" a prodlužuje jeho délku o několik desítek metrů.

   Od úpatí "Kaskády"vidíme pokračování skalního pásu Zadních skal na návrší napravo od nás. Od nás je ale oddělen hlubokým zářezem roklinky, kterou protéká půvabná horská bystřina ...

   ( Vzdálenost tohoto skalního útvaru od rozcestí cest pod hřebenem západního Ondřejovska činí asi 1 km.)

   Když vystoupáme do svahu a po hřebeni přijdeme až k ní, asi budeme velmi překvapeni skvostným přírodním výtvorem. Skály, tvořené pískovcem a slepencem lukovských vrstev račanské flyšové jednotky, v podstatě tvoří jediná skalní hradba. Spadá prudce ze svahu do údolí, nedosahuje větší délky než 25 m a její čelní stěna na konci návrší má výšku sotva 6 m. Na tom by asi nebylo nic až tak pozoruhodného, kdyby tato skalní hradba nebyla díky selektivnímu zvětrávání vypreparována do podoby, připomínající dokonalé sochařské dílo.

   Skalní hradbička prochází pozvolným rozpadem a je po celé své délce rozčísnuta velkou svislou puklinou, která ji rozděluje na - ( zatím ještě spojené ) - hradby dvě. Puklina dosahuje svou šířkou při skalním úpatí parametrů menší jeskyně s otevřeným stropem. Ostatní vertikální pukliny hradbu člení na větší počet pomalu se oddělujících skalních věží. Na spodním konci skal se tak už stalo a nalezneme tu jeden osamělý skalní pilíř s doprovodnými balvany. Skalní stěny jsou členěny drobnými převisky, římsami a lištami, Typickou síť voštin a skalní dutiny bychom ve zdejším odolném "stavebním materiálu" hledali marně, všechno nám ale dostatečně vynahradí pitoreskní tvar tohoto uměleckého přírodního sousoší. Pohled na ně je umocněn přímo úměrným odstupem z částečně nezalesněného svahu a do hledáčku objektivu nakukujícímu jehličím okolních krásných borovic.

   I když bude pro nejednoho z vás existence těchto půvabných skal překvapením, nacházejí se kupodivu správně zakresleny i na mapě KČT. Velmi dobře je samozřejmě také znají domorodci, od nichž skály dostaly své pojmenování. Možná i vás zarazí fakt, že největší koncentraci "Čertových skal" nalezneme vždy právě tam, kde žilo nejvíce bohabojné katolické obyvatelstvo. Možnou příčinu tohoto jevu shledávám ve velmi kvalitní práci farářů a kazatelů, kteří dštili z kazatelen kostelů na vystrašené poddané "síru a plameny pekelné" tak sugestivně, že tito chudáci pak viděli v noci raracha pomalu i pod  svou postelí ...

    V případě tohoto skalního útvaru se ale není čemu divit ! Ač pohan jak Brno a bez vlivu jakékoliv "povzbuzující" tekutiny - i já, když jsem navštívil Čertovy skály u Fryštáku poprvé, ve zvláštním úhlu osvětlení jsem tady namísto čelního skaliska viděl ... hlavu SATANA !!

Od rozcestníku pod Pekárnou stoupáme prudce do kopce po žluté turistické značce směr Hostěnické propadání - Hostěnice. Odbočku k Pekárně míjíme hned napravo po asi 100 m. Celý žlíbek je zalesněný. Samotný Kamenný žlíbek je asi 1200 m dlouhý, začíná na asi 300 m nadmořské výšky a končí asi 200 m před Hostěnickým propadáním ve výšce asi 360 m. n. m. V propadání mizí Hostěnický potok, který se zde propadá do jeskynního systému Ochozské jeskyně, aby se dole spojil s vodami Říčky. 

Když už jste Kamenným žlíbkem vystoupali nahoru, dostáváte se na příjemnou lesní asfaltku, která vás dovede doleva do obce Hostěnice ( asi 1 km ), kde se můžete stavit na občerstvení U Stupárků, kde vaří, anebo se můžete vydat doprava, kde asi po 2 km dojdete k Mokerské myslivně. Od ní se spustíte asi 1 km po neznačené silničce k ranči U Jelena a jste zpátky v údolí Říčky. 

   Jak už jsem uvedl, nepřekvapilo mne tolik nalezení "nové" skály, ale její podoba. "Františkův kámen" na první pohled připomíná "bílou vránu" mezi ostatními přehojnými Ondřejovskými skalními seskupeními. Zatímco ostatní skalní výchozy v této oblasti jsou "chudé" na výraznější povrchové tvary, vzniklé selektivním zvětráváním a namísto nich jsou přikrášleny toliko zbylým stromovím a křovinami původního karpatského pralesa, vypadá tato skála, jako by sem byla přenesena odjinud.

   Pod nejvýše umístěnou lesní cestou, kopírující úbočí strmého vrcholového hřebene západního Ondřejovska, směrem k poutníkovi trčí asi 4 m vysoké, výrazné čelo zajímavého skaliska, které by se na první pohled dalo označit jako tor. Při bližším průzkumu bychom zjistili, že při pohledu z boku má skála profil pravoúhlého trojúhelníka, přičemž jeho přepona dosahuje od úpatí skály stupňovitě výše asi 12 m. Od úpatí skaliska, spadajícího ze strmého srázu, se nám také otevře pohled na jeho podivnou severní stěnu, která připomíná - (v reálu ) - učebnicovou ukázku řezu na sebe naskládaných skalních lavic. Do třech zbylých světových stran - ( a všemu živému na odiv) - se "Františkův kámen" pyšně vypíná nádherně vymodelovanými skalními stěnami. Zdejší hrubozrnný pískovec a daleko jemnější zrno slepence vystupuje díky zvětrávání a odnosu podél vrstev ze stěn v podobě úzkých skalních lavic, připomínajících z dáli žebroví hladového potulného středověkého mnicha. Stěny jsou dále zvýrazněny skalními výklenky, římsami a podélnou síti drobných skalních dutin a jejich mělčích náznaků.

   Toto zvláštní skalisko opravdu vypadá na těchto místech tak trochu nepatřičně, ale musíme si uvědomit, že právě ono - a ne okolní bůhví kolikátá generace stromů - tu stojí už věky věků. Pokud navštívíme také půvabný vrcholový hřeben Ondřejovska nad našimi hlavami, nebude už pro nás výskyt této unikátní skály takovým překvapením, neboť na jižní hraně hřebene najdeme vystupující nízké skalní výchozy,tvořené obdobnými vrstvami skalních lavic.

   ( Dosud bezejmennou skálu jsem pokřtil jménem "Františkův kámen" a stalo se tak nejen na počest těch "svatých" nositelů tohoto jména, ale i na počest všech nás ostatních Františků " nestydů ", mezi něž se samozřejmě řadí i "objevitel" skály a autor tohoto příspěvku ...)

   Ke skále pochopitelně nevede žádná značená stezka a síť lesních cest je natolik nepřehledná, že cestu ke "kameni" nemá cenu popisovat ... ale kdo chce a umí hledat ... ten ho najde !!

Po centrální účelové komunikaci procházející středem Dunajovického luhu vede místní cyklotrasa směřující z Drnolce do Jevišovky.

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí/B1-2, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy

Ovšem to pravé pro turisty asi nejzajímavější najdeme dále podél zmíněné červené trasy směrem k rybníku Sychrov. V tomto úseku je totiž podloží tvořeno vyvřelými materiály, které se poněkud liší od tradičních jesenických rul a horniny vystupující na povrch dávají tomuto kraji přece jen mírně odlišný ráz. Partie náhorní paroviny jsou totiž poměrně hustě posety různými balvany a skalkami, které jinak v Zábřežské vrchovině vidíme málokdy. Trošku to připomíná balvany jaké najdeme např. v Javořické části Českomoravské vrchoviny či přímo České Kanady. I tam je podloží tvořeno různými diority a žulami a tady je to podobné. Pohlédneme-li do geologické mapy, skutečně zjistíme, že by se zde měl vyskytovat granodiorit či křemenný diorit (tonalit). Jsou to horniny podobné klasickému granitu (žule), lišící se zastoupením železa. Geologicky se nacházíme v soustavě Českého masivu, krystalinika a prevariského paleozoika. Oblast je to lužická (západosudetská), regionu magmatitů lužické oblasti, jednotky magmatitů Orlických hor a Králického Sněžníku.

Největší skalky nedosahují nijak závratných výšek, tak do 3m, ovšem je jich tu celkem spousta. Balvany jsou pak všech možných velikostí. Na nějakém webu jsem se dočetl, že je sem donesl ledovec ze Skandinávie. To je samozřejmě nesmysl, ovšem na vzniku balvanů i skalek se čtvrtohorní  zalednění či mrazové jevy podílely, ovšem stačilo víceméně to místní. Skalky a balvany jsou roztroušeny v širokém pásu podél cesty až k zmíněnému rybníku Sychrov, další najdeme i ve svahu Pustiny a  a jejích západních svahů, které prudce padají do údolíčka, které vytváří potok, který teče z rybníka dolů k říčce Březné. Podle pověstí jsou skalky samozřejmě pekelným dílem a rejdištěm čarodějnic. Zřejmě je tady rozházel ten čert, co potom zmizel na té Čertí skalce pod vrchem Lázy u Hambálku.

Geologické okolí je tvořeno slínovci s konkrecemi vápenců, což je případ dané skalky. Okolí patří do soustavy Českého masivu s pokryvnými útvary a magmatity, oblast křídy, regionu české křídové pánve. Jednotka orlicko-žďárského vývoje.

Jak jsem již uvedl, Holý vrch není rozhodně žádná velehora, vypíná se nějakých 50 metrů nad hladinou řeky Ploučnice, která ho obtéká z pravé strany a potokem Sporkou, tekoucí po levé straně. Tyto toky se také nedaleko stékají v bažinaté oblasti v okolí Dubických rybníků.

Sám název Holý vrch napovídá, že kopec býval vždy nezarostlý, v podstatě se jedná o čedičovou vyvřelinu. Pustý ale vrch nebyl, od počátku 18.století stávala na vrcholové plošině prostá poustevna pro dva poustevníky, kteří měli za úkol pomáhat při mších v Mariánském kostele. Při morové epidemií v roce 1712 se zde musel usadit barvíř Patz se svou dvanáctičlenou rodinou a strávil zde čtyřicetidenní karanténu, než mohl i s rodinou vstoupit do bran České Lípy. Jako poděkováni za záchranu nechal barvíř na Holém vrchu postavit kamennou kapli zasvěcené Všem svatým. Za nedlouho byla okolo přístupové cesty vybudovaná i Křížová cesta,- kalvárie. Výnosem císaře Josefa ale byla poustevna zrušená a za nedlouho ztratila svůj význam i kaple, byla uzavřená a počala chátrat.

O Holý vrch opět počal stoupat zájem až v druhé polovině 19.století, kdy českolipský Okrašlovací spolek dostal od města úkol učinit z tohoto opuštěného místa centrum zábavy pro měšťany České Lípy. Na svazích vrchu a v okolí bylo vysázeno na 100 000 stromů a okrasných dřevin. V roce 1885 bylo rozhodnuto radou města, vybudovat na vrcholku výletní restauraci v alpském švýcarském stylu. Restaurace byla v provozu až přes obě světové války, svůj dlouholetý provoz ukončila až v padesátých letech minulého století. Opuštěný objekt rychle chátral a zarůstal, ještě v roce 1968 byl na krátkou dobu učiněn pokus vzkřísit jeho slávu, když byl svěřen do péče místnímu mysliveckému svazu. Ale po okupaci bratrskými armádami byl objekt opět a definitivně uzavřen a krátce na to byl i pro jistotu "vyhořen". Zbylé kameny byly z větší části použité na stavbu garáží pod Holým vrchem.

Vrch znovu ožil až v poslední době, byly zrekonstruovány přístupové cesty, u nich se objevili nové lavičky a informační tabule, začalo se i hovořit o znovu vybudování výletní restaurace. Vrch sice neskýtá k vůli zalesnění téměř žádný výhled do kraje, ale přesto vždy byl, a zda se že opět bude, zájmem česklipských občanů i milovníků turismu a zajímavých míst.

   Asi by bylo zbytečné popisovat, že jsem k němu zamířil tempem ohaře, který "chytil stopu" a dosyta se pokochal pěknou skalní stěnou a výhledem z jeho vrcholku. Tehdy jsem byl ještě stálým obyvatelem překrásného městečka Brumova - Bylnice u Vlárského průsmyku a tak jsem po průzkumu skály pokračoval v další cestě s tím, že už toto místo asi nikdy neuvidím. Stalo se ale po letech, že jsem se na Ondřejovsko dostal při 2 - denním čundru se synem Martinem. Kromě jiných zajímavostí jsem mu chtěl ukázat i "Slunečný kámen", bohužel jsme přišli ze strany, kde jsem to neznal a podle mapy z roku "Raz dva tři ..." jsem ten obří "šutr" prostě nenašel ...

   V další etapě mého života jsem se přestěhoval do Zlína a spolu s manželkou Janou jsme začali brázdit křížem krážem pěšmo kraj "Hostýnek", který se mi díky kráse krajiny a množství zajímavých skalních útvarů stal rovnocennou náhražkou za Pulčínsko a Lačnovsko. Při jedné průzkumné výpravě, kdy jsem si do hor odskočil sám, jsem "Slunečný kámen" znovu našel ... Od té doby - kdykoliv jdu jednou za čas kolem - tak se tu velmi rád zastavím, neboť se toto "kamenisko", ležící stranou od civilizace, turistických a jiných cest - tento miniostrůvek klidu s maličkou enklávkou horského pralesa - stal tak trochu mojí srdeční zaležitostí.

    Jaké bylo moje zděšení při mé poslední návštěvě tohoto téměř posvátného místa, když jsem tu ze starého karpatského lesa nalezl už jen torzo a poslední lesní velikáni se váleli na horní straně nové paseky téměř pod skaliskem !! ( Je to smutné, velmi smutné, jaký je v tomto státě paradoxní vztah vůči přírodě : to, co není chráněno, se bezohledně kácí a znovu zalesňuje - u těch "nahoře", co to mají na povel - chybí zřejmě jakýkoliv náznak estetického cítění pro krásná přírodní zákoutí - a nejdůležitější ze všeho je jen zisk. Na straně druhé se zase z nádherných ostrůvků zachované přírody, před nimiž nalezneme ceduli s označením přírodní rezervace, stávají po kdysi sovětském vzoru "zapovědniky" ( místa, kam je běžnému smrtelníku vstup mimo cestu zakázán ) a navíc si naši ochranáři libují v tom, jak se tu všechno nechá do mrtě zarůst náletovými dřevinami a jiným plevelem !!)

    Vraťme se ale zpět k nešťastnému "Slunečnímu kameni". Ať už se stane s jeho okolím cokoliv, skalisko samotné tu zůstane k potěše tuláků stát i nadále. Hradba "Slunečného kamene" klesá od vrcholku bezejmenného plochého zalesněného návrší severně od PP Ondřejovsko. Zatímco z vrcholu skal jsou dosud vidět oba hlavní vrcholy dlouhého hřebene Ondřejovska, samotná skála už není odnikud vidět, neboť jižní paseka byla zalesněna a smrky za těch 20 let na ni už dávno překryly jakýkoliv pohled. Směrem na  jih najdeme pod úpatím skalní hradby také velký balvanový proud, který je ale v současnosti zarosten náletovými dřevinami. Skalní hradba, členěná svislými puklinami na množství samostatných rozervaných bloků, svými nejvíce 7 m výšky zatím ještě z této strany převyšuje vrcholky mladého porostu, směrem k severu jsou skalní stěny nižší. Nová mýtiny otevřela výhled k severu na dominantní vrch Pardus nad dědinou Rusavou s překrásným okolím.

   Povrchové jevy ve slepencích a pískovcích "Slunečního kamene" jsou daleko bohatší, než u ostatních skalních výchozů Předních skal. Na jednotlivých vrcholcích skalních bloků, do oblých tvarů ohlazených všemožnými formami zvětrávání, jsou k vidění nejenom pseudoškrapy, ale nalezneme zde i několik skalních mís menších rozměrů. Na temeni toho nejrozeklanějšího skaliska pak dokonce zánikem spojených skalních míst vzniklo skalní křeslo. Jeho podoba je ale nezřetelná, neboť skalisko nese stopy po zásahu lidské ruky - pravděpodobně tu kdysi dávno byly do skály zrobeny záseky na zapuštění zábradlí a naši "neuvědomělí" předkové se tu chodili kochat překrásnou vyhlídkou. Oni nejenomže byli "neuvědomělí", ale oni se taky navíc uměli chovat k přírodě ještě tak, že se v podstatě ani chránit nic nemuselo ... a o jejich citu pro krásno se raději ani zmiňovat nebudu, neboť bychom se museli všichni stydět. ( Dneska je například velmi populární vychvalovat a propagovat stavbu nových rozhleden, ale kdyby se jen na polovině těch míst, kde stojí, namísto stavby drahých "věží" - / které jsou často jen krycí zástěrkou pro všemožné telekom. sítě a mobilní operátory/ - jen na vrcholku kopce vykácel nechráněný les, ušetřilo by se miliónů a miliónů ...)

   Jižní nejvyšší stěny "Slunečného kamene" - o celkové délce 50 m - jsou rozděleny na dílčí skalní bloky. Na nich můžeme kromě převisů dobře pozorovat i pěkné drobnější tvary, jako jsou voštiny a jejich náznaky, místy vidíme množství skalních dutin a jedna stěna se dokonce může pochlubit galerií skalních vrás,kterýžto jev není na pískovcích zrovna příliš častý. Upozorňuju, že jsou tato místa kvůli mladémo porostu nyní téměř neprostupná. Okolo hlavního bezejmenného vrcholku nad "Kamenem" se nachází rozsáhlé skalní předpolí, tvořené drobnými skalkami a balvanitou sutí. Na některých z nich jsou k vidění skalní rarity v podobě mřížek - tady se čtenářům velmi omlouvám : v článku "Ondřejovsko - přední skály - střed" jsem je lokalizoval na toto místo, ale ony ve skutečnosti patří ke "Slunečnému kameni". Poměrně rozsáhlé předpolí pak na plochém temeni vrchu najednou končí a až po 200 m skály pokračují u tábořišť T.O.Orlean...

   Toto skalisko a místo samotné samozřejmě zůstane i nadále tím mým oblíbeným. ale s příští návštěvou si dám na čas, až do doby, kdy zmizí pokácené stromy a místo se po lesní těžbě změní do přijatelnější přírodní podoby ...

Pro přesnost je nutné uvést, že rybník není tak úplně bývalý, protože nikdy nebyl oficiálně zrušen. Voda se v něm v jarních měsících při tání sněhu objevuje, ale po zbytek roku je rybník zcela prázdný a po dně se dá prakticky projít suchou nohou. Před řádkou let došlo k postupnému snižování vodní hladiny kvůli prosakování hlavní hráze rybníku. Navíc Rebušín doplatil na vysychání zdroje, který do rybníku přivádí vodu. V minulých letech bylo provedeno několik pokusů k záchraně a obnovení rybníku včetně zhutnění dna, injektáže betonu a sanace hráze. Tyto pokusy bohužel nebyly úspěšné a místo rybníku se tak můžeme větší část roku kochat jen zarostlou loukou s křovinami.

Podle pamětníků se v rybníku dalo koupat zhruba do roku 1996. Od té doby docházelo ke snižování kvality i stavu vody a za své vzaly i urbanistické plány vybudovat u Rebušína sportovně-rekreační plochy. Minulou slávu tohoto vodního díla tak obvykle připomíná jen koruna rybniční hráze a vodní příkopy pod hrází. Údajně ale probíhá nové jednání mezi vedením Tetčic a rosickým Rybářským svazem o dalších možnostech obnovy rybníku. Takže je možné, že se nakonec Rebušína dočkáme v celé původní kráse.

Na břehu bývalého rybníku se rovněž nachází Rybářská bašta, momentálně ve vlastnictví obce. Očekávalo se, že zánik rybníku povede k uzavření této hospody, současný nájemce se ale snaží udržet zákazníky pořádáním různých víkendových akcí. Obvykle je proto podnik otevřen jen v odpoledních hodinách v pátek, sobotu a neděli, kdy k bývalému rybníku chodí na procházku místní z Tetčič a Rosic. Občasné návštěvníky zajišťuje i blízkost žluté turistické značky, která vede z Tetčic přes Kývalku do Žebětína.