Za korunovačními klenoty a nejen to

Máme nového prezidenta! To by nebylo až tak zvláštní, ale vzhledem k této události, jak již tak bývá v rámci posledních prezidentských voleb zvykem, se vystavují vzácné korunovační klenoty. Taková Británie je na tom „líp“. Nejenže se může chlubit stále žijícími členy královské rodiny, ale jejich insignie nejsou přísně střeženy v tajemné komnatě zamčené na sedm západů (odkudpak asi tato hláška pramení), ale jsou k dispozici pro potěchu oka na hradě Tower v Londýně de facto kdykoliv.

České korunovační klenoty jsou tedy neustále střeženy v trezoru v tzv. korunní komoře. Jak trezor, tak komora je opatřena sedmi Zámky. Dveře a trezor lze otevřít jen tehdy, sejde-li se sedm držitelů klíčů: prezident republiky, předseda vlády, arcibiskup pražský, předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, probošt Metropolitní kapituly u sv. Víta a primátor hl. města Prahy. Tato příležitost tak bývá zpravidla po volbě nového prezidenta republiky.

Jelikož jsem tuto příležitost již dvakrát propásla, rozhodla jsem se, že potřetí udělám možné i nemožné, abych je konečně spatřila. No řekněte, není ostuda vidět anglické korunovační klenoty, ale české nikoli? Jakmile jsem se tedy z televize dozvěděla, že se výstava chystá, zajistila jsem si veškeré informace.

Výstava pro rok 2013 se měla uskutečnit ve dnech 10.-19. května od 9:00 do 18:00 hodin. Pro svůj výlet jsem si vybrala jakožto pracující člověk den volna – neděli 12.5.2013. Z mého nového bydliště na Sázavě u Davle (Praha – Západ) jsem se vypravila vláčkem již v 6:22, protože další spoj jel až v devět, a to už bych dorazila pozdě. Vzhledem k tomu, že „vyhrožovali“ 4-5 hodinovým čekáním ve frontě, tak jsem se obrnila trpělivostí a vybavila knížkou, která mi měla dělat společnost i ve vlaku. Víčka si však nedala říct, a tak jsem dospávala, co jsem v noci nedospala. Po krátkém ranním nákupu v Praze na Hlavním nádraží jsem vyrazila metrem na Malostranskou a poté pěšmo na hrad.

Do fronty na Starých zámeckých schodech jsem dorazila v 7:50. Krátce po osmé nás vpustili do Jižních zahrad. Celá fronta se sunula, až jsem skončila u fontánky, která se nachází zhruba v polovině mezi vchodem z Opyše a Býčím schodištěm. Pak jsme všichni poslušně čekali na devátou hodinu, kdy se otevírají prostory Vladislavského sálu s korunovačními klenoty. Podél cest bylo několik stánků s občerstvením za poměrně levné ceny, což bylo milé. Využila jsem tak asi po dvouhodinovém čekání jednu z „osvěžovniček“ a dala si klobásku v rohlíku. Když jsme se dotrmáceli až k Býčímu schodišti, tak už bylo veseleji. Býčí schodiště je dílem architekta Josipa Plečnika. Schodiště do hradního komplexu docela zapadá, ale nedalekou pyramidku, která je rovněž jeho dílem, bych spíše přestěhovala někam do Egypta. Josip Plečnik zasáhl do architektury Pražského Hradu poměrně výrazně, ovšem některé jeho zásahy mi nepřijdou příliš vhodné. Některé jeho moderní prvky se mísí se starou hradní architekturou asi jako ingredience v dortu pejska a kočičky .

Po Býčím schodišti jsme vystoupali na III. hradní nádvoří. Kolemjdoucí turisté byli zvědaví, na co že je to fronta. No na banány naštěstí už ne. Ale několik hodin čekání je od návštěvy odradilo. V tu dobu jsem už osobně čekala tři hodiny. Po vstupu do Starého královského paláce nás čekala kontrola v bezpečnostním rámu. Kupodivu mé kovové knoflíky nezapípaly. Také příruční zavazadlo jsme si museli nechat projet scannerem. Nezabavili nám však nic, jak hrozili: ani deštníky, ani lahve s vodou. A ačkoli v letáčcích stálo, že se nakonec nebude smět fotit vůbec, tak se mohlo naštěstí bez blesku. Po Vladislavském sále jsme si ještě udělali půlkolečko dokola, než jsme se konečně dostali k vitríně. Na klenoty však bylo vidět i z dálky. Co k nim říci? No nádhera. Člověk nemůže věřit, že jsou několik století staré. Já osobně jsem se hlavně šla podívat na korunu Karla IV. Ano tu, co je opředená bájnými pověstmi a nesmí si ji nikdo neoprávněný vzít na hlavu, jinak je s ním ámen. Ještě, že byla za sklem, jinak bych jistojistě podlehla pokušení. Byla absolutně úžasná. Před vitrínou nám dali zhruba minutu kochání: po třech hodinách čekání v Jižních zahradách a další cca půlhodině ve frontě ve Vladislavském sále! No i tak to stálo za to!

Z výstavy jsem se dostala tak až v půl jedenácté. Bezva říkám si, stihnu autobus. Seběhla jsem Staré zámecké schody, cesta už byla tentokrát lemovaná zpěváky, prodavači obrázků a různými podivnými figurkami. Nasedla na tramvaj, pak na Andělu přestoupila na další, a když jsem dojížděla na Smíchovské nádraží, tak vidím, jak mi můj autobusek mává blinkrem na rozloučenou. Hmmmm. Co naplat, další jel až za hodinu, tak jsem se rozhodla vyplnit příjemně čas. A jak? Zůčastnit se Pražského maratonu! Tedy dle sponzora zůčastnit se správně Volkswagen Maratonu Praha.

Ano zúčastnit se: ovšem pasivně . Anděl patřil mezi vytyčené trasy, kterou zrovna běhálisti protínali. Asi toho už měli chudáci hodně za sebou. Obdivovala jsem však sedmdesátileté pány a dámy, kteří s grácií sobě vlastní běželi snad bez únavy, zatímco jiní mladší se již vrátili k chůzi. Byla legrace pozorovat, jak se „chodící běžci“, když zmerčili, kolik je na rušném Andělu sleduje lidí, dali opět do běhu. Počasí se jim vydařilo. Bylo krásně teplo. Po zdokumentování pár zajímavých jedinců jsem se vydala na Smíchovské nádraží tentokrát pěšmo a následně nastoupila na autobus směr „Domů“.

A aby toho nebylo málo, tak v Davli cestou domů podél řeky potkám rybáře, jak se lopotí s prutem. Říkám mu ze srandy: „Nechcete pomoct?“ A on: „No a jak! Já se tady s tím lopotím už půl hodiny. A nemůžu tu rybu vytáhout.“ No a on to byl sumec, něco přes metr! Tak jsem ho nabrala podběrákem, co měl na kapry. Ani se do něj nevešel. Vůbec se mu do něj nechtělo. A ani se mu nedivím. No, ale nakonec se mi zadařilo a hurá s ním na břeh. Rybář skákal radostí. A já měla do třetice pěkný zážitek.