Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 50. den: CHKO Střední Pojihlaví – skoro 10 km dlouhý okruh: Biskoupky – PP Pustý mlýn a spousta vyhlídek – PR a zřícenina hradu Templštejn – Biskoupky

Do rána v autě klesla teplota na 15 stupňů. To bylo osm hodin. Spalo se tak nádherně, že jsem se otočila a najednou bylo půl desáté. I Ota ještě spal. To už na auto svítilo sluníčko a začalo ho prohřívat. Rychle vstáváme. Sluníčko sice svítí, ale fouká poměrně studený a nárazový vítr. Ve stínu je chladno, na sluníčku za větrem vedro.

Pivo a obsah lednice je naštěstí pod autem stále ve stínu a pěkně vychlazené. Uklízíme to na patřičná místa a doufáme, že to tak nějaký čas vydrží. Záleží na tom, kde budeme přes den parkovat.

Po snídani odjíždíme dál na západ - do Biskoupek. Po včerejším nenáročném dnu máme naplánovaný výlet. Čeká nás cca 10 km dlouhý okruh po obou březích Jihlavy v přírodním parku Střední Pojihlaví, spousta vyhlídek a zřícenina hradu Templštejn.

Auto necháváme na parkovišti v centru - v blízkosti zastávky autobusu, ale také budovy obecního úřadu. Ten má sídlo v rodném domě českého básníka a spisovatele Vítězslava Nezvala, který má na domě pamětní desku. Procházíme obcí a po neznačené cestě scházíme k řece. Na okraji obce míjíme zajímavě udělanou dřevěnou lavičku.

Vcházíme do prostoru přírodní památky Pustý mlýn, která se rozkládá podél levého břehu Jihlavy. Zde se vyskytuje vzácná fauna i flora. Ale také občas skaliska.

Blížíme se k řece, studiem mapy zjišťuji, že by tu měla být lávka, po které se chceme vrátit. Nevidíme však ani lávku, ani cestu k ní. Asi to budeme mít o pár km delší. Teď nad tím však nepřemýšlíme. Jdeme podle chat vpravo a řeky vlevo. Už dlouho jsme takhle čistou řeku neviděli. Najednou zahlédneme před sebou ve vodě čápa černého. Je však daleko. Kupodivu na nás počkal, jenže toho jsme si všimli, až když se najednou vznesl. Zareagovala jsem rychle, tedy myslela jsem si to, ale on byl rychlejší. Z foceného směru mi uletěl. Nevadí, už to, že jsme černého čápa viděli 2x během tří dnů, je skoro zázrak. Ale vyfotit se nechce nechat.

Vím, že musíme od řeky odbočit vzhůru, ale cestičku mezi chatami jsme skoro přehlédli. Kousek se vracíme a stoupáme vzhůru úzkou cestičkou, najednou jsme u skály a stoupáme dál po kamenité cestě mezi stromy. Na trase mají být vyhlídky, ale obávám se, že toho moc neuvidíme, jsou tu poměrně vysoké stromy. Najednou vlevo odbočuje cestička na skálu. Tak tomu říkám nádhera. Je vidět řeka, skály. Za chvíli je druhá vyhlídka, třetí. Úhel pohledu na řeku je zase jiný, skály se mění. Je to fakt krása. Jen odbočku k té poslední vyhlídce jsme nějak přehlédli. Ale to už klesáme zpátky k řece a k chatám.

Po neznačené cestě podle řeky přicházíme k lávce přes Jihlavu. Kdybychom pokračovali asi 400 m rovně, došli bychom do kempu, kde je restaurace. Ale teď se tam nechystáme.

Přecházíme po lávce na rozcestí Pod Templštýnem (zajímavé je, že rozcestí je nazváno Pod Templštýnem, ale hrad je Templštejn) – tam je nějaká osada, na mapě není vyznačená. Pronajímají tady chatky a je tu malé občerstvení. Pivo mají jen v plechu, Ota dává Svijany. Mně stačí moštěnická minerálka.

Z rozcestí nás čeká prudké stoupání po žluté na hrad, zpočátku po skalách. Vlevo je kaňon, kde bublá potůček. To už jsme v přírodní rezervaci Templštejn, kde jsou prudké kamenité svahy s duby a habry i suťové lesy.

Konečně jsme na hradě Templštejn. Byl postaven mezi léty 1281 - 1298 řádem Templářských rytířů na skalním ostrohu nad údolím řeky Jihlavy. Tehdy byl menší, než naznačuje dnešní zřícenina, neměl věž a obranu tvořila mohutná hradba. Již r. 1312 byl řád zrušen a majetek propadl králi Janu Lucemburskému. Následně hrad měnil majitele i podobu. Dokonce byly postaveny dva paláce. Ještě v polovině 16. století probíhají na hradě drobné úpravy, byl dokonce nalezen kámen s letopočtem 1552. Brzy potom hrad vyhořel a zůstal opuštěn. V 17. století se zde usadily loupeživé tlupy. Koncem 19. století ho objevili výletníci a trampové a rádi se sem vraceli. Zachovaly se zbytky paláce, části původních hradeb, brána, studna a ruina později založené štítové zdi.

R. 2011 zříceninu koupil Ing. David Hamza. Chtěl ji zakonzervovat a na okraji vybudovat malý dřevěný srub a z přírodního materiálu postavit most spojující hradby s palácem. To zvládnul do konce r. 2014, nainstaloval nové informační tabule a dokonce vybudoval dřevěné schodiště s vyhlídkou na údolí řeky Jihlavy. Od r. 2014 mu s opravami pomáhají dobrovolníci např. z hnutí Brontosaurus a CK Kudrna. Od r. 2014 zde probíhá i archeologický výzkum.

Je to zajímavý areál a je znát, že se tady o něj pečuje. O tom svědčí i dřevěné žebříky z přírodního materiálu – dost možná ze zde zrušených náletových dřevin. Je pravda, že se po nich jde o něco hůř a pomaleji, ale zvládnout se to rozhodně nechá. Jako nápad to hodnotím kladně. Jedním tímto žebříkem se vystoupá na mohutnou štítovou zeď, která byla postavená r. 1470 a sloužila jako obrana hradu před dělostřeleckým útokem. Byla 5 m široká, vysoká 3 – 10 metrů v závislosti na terénu. Na vrcholu je vybudována vyhlídka s lavičkou, odkud je vidět do dalekého okolí, ale také na zbytky té nejstarší části hradu. Ten je přístupný po upraveném kamenném schodišti.

V areálu je několik informačních tabulí, které seznamují s tím, jak to zde dřív vypadalo, aby se návštěvník mohl vžít do doby, kdy byl hrad nejvíc využíván.

Původně jsem se chtěla jít ještě podívat alespoň na jednu z vyhlídek, které jsou na skalách z druhé strany hradu. Jenže lenost zvítězila nad zvědavostí. Dokud vedla cesta po rovině, tak jsme šla, ale když jsem viděla to prudké klesání, vzdala jsem to. Stoupat zpátky se mi rozhodně nechce. Kdyby šel se mnou Ota, tak bychom možná jeden druhého podpořili, ale on si raději na hradě četl skutečně zajímavé informace.

Vracíme se stejnou cestou zpátky k řece. U tůňky na kraji kaňonu dáváme svačinu. U lávky Ota chvíli váhá, pak se rozhodl. Jdeme spláchnout oběd za řeku do restaurace u kempu. Tedy Ota, vyrazil rychleji, že ho dojdu. Ale jsem dřevák, nenašla jsem ani hospodu, ani Otu. Bylo to tím, že vlevo byly reklamy na birella, colu a nevím co ještě. Myslela jsem, že tam je hospoda, ale Otu jsem tam neviděla. Navíc to bylo na prudkém slunci. Netušila jsem, že ona restaurace je úplně na druhém konci tohoto kempu - za zatáčkou. Kousek jsem tím směrem vyrazila – po sluníčku a to se mi nelíbilo. Navíc jsem ani pivo v tomhle vedru nechtěla. Zůstala jsem sedět ve stínu kousek od brány tak, aby mne tady Ota nemohl zapomenout.

Společně se vracíme k lávce, jdeme na druhou stranu a po červené podle řeky a podle chat se vracíme. Naproti za řekou vidíme nádherné skály, kudy jsme dopoledne procházeli a kde byly ty vyhlídky. Nasvícené krásné skály jsou i na našem břehu. Moc se nám tu líbí.

Přicházíme na rozcestí U Pustého mlýna, kde je hospůdka Kolečkárna. Tady se už nezastavujeme, hlavně proto, že už vidíme tu lávku, kterou jsme ráno neviděli. Pro nás to znamená, že za chvíli budeme u auta.

Lávka je to zajímavá, není to přímo lanová lávka, ale přesto varují, že se nesmíme houpat, že lávka už 2x spadla. To je pěkná představa. Nehoupáme se a lávka to naštěstí vydržela a nespadla. K autu jdeme okolo kaple sv. Petra a Pavla z r. 1840.

Jak auto vidíme, jásáme. Zaparkovali jsme ho pod stromem a auto bylo celý den ve stínu, tj. v teplotě do 24 stupňů. Aspoň nám tam vše zůstalo vychlazené.

Když jsme viděli, jak čistá je Jihlava, rozhodli jsme se v ní vykoupat. Projíždíme Biskoupkami a sjíždíme k řece. Nejdřív vidíme, že je u řeky nějaké divoké neoznačené tábořiště. Ale vody je tam po kotníky, tady to na koupaní není. Kokám do mapy a vidím, že o kus dál je jez, snad to tam bude lepší.

Sice si představuji jez trochu jinak, ale to nevadí. Kdysi tam asi byl, vidíme jeho betonovou část, ale v řece jsou teď jen velké kameny a voda se mezi nimi hrne. Na umytí to bude určitě skvělé. Trochu byl problém se k těm kamenům dostat, ale i to jsme zvládli. Jsme tu sami, plavky ani nepotřebujeme. Kdo je má pořád sušit. Na plavání to tu není, ale v prudkém proudu si leháme do řeky. Našli jsme si místo, kde to máme jako pohodlnou sedací vanu a necháváme vodu přes nás téct. Asi tím, že řeka není hluboká a je už delší dobu teplo, je voda i v řece až neskutečně teplá, že jsme tam leželi docela dlouho. To bylo moc příjemné. Vylezli jsme jako noví lidé.

Tím končíme s dnešním programem a jedeme někam, kde bychom mohli spát. Tady to nejde, v tábořišti u řeky je moc rušno. Vracíme se na naši trasu dle itineráře, ale už ji zkracujeme. V týdnu chceme být už doma. Snad se sem ještě někdy podíváme. Jedeme do Mohelna. Tam někde kousek od hráze vodní nádrže Mohelno je vyhlídka a parkoviště. Mám to uvedené jako typ na nocleh, který skutečně vyšel. Sice tu parkují ještě 3 auta, ale to nám nevadí.

Vařím tady teplou večeři, zase opožděnou, ale jsme spokojení. Výlet se vydařil, jsme vykoupaní, za chvíli budeme i najedení. Večeři zapíjíme pivem a jdeme se podívat na vyhlídku.

Další 1,5 litrovou petku piva načínat už nechci, ale ohříváme načatý svařák. Kupodivu přežil i ty tropická horka. Dnes se rychle ochlazuje, tak se to hodí. V 8 hodin je 19 stupňů a vyhrožují, že by teplota mohla klesnout na 10. Navíc jsme u vody, může to být pravda. Ale lepší chladno než ta vedra. Ale na zítra už zase hlásí 30 stupňů. No, uvidíme, jak bude. Každopádně si to tady chceme trochu projít.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 50. den: CHKO Střední Pojihlaví – skoro 10 km dlouhý okruh: Biskoupky – PP Pustý mlýn a spousta vyhlídek – PR a zřícenina hradu Templštejn – Biskoupky na mapě