Přes Klapuši a po povodňových zábranách

Vládní protiepidemiologická nařízení a zákazy spoustě obyvatelům komplikuje jejich život a v březnu se k tomu přidalo i omezení v podobě omezení pohybu na okolí vlastního bydliště. Přiznejme, že největší chybou bylo zřejmě ustanovení na katastr dané obce, logičtější by bylo spíše určit nějaký vzdálenostní okruh mimo vlastní katastr, dejme tomu nějakých 5–10 km, ačkoliv těm větším sídlům by to přineslo až netušené výhody proti těm, vskutku miniaturním obcím.

U nás v Šumperku naštěstí tu velikost katastru máme celkem snesitelnou a výhodou je, že v blízkém okolí máme i nějaké ty kopce a lesy, kam můžeme nerušeně vypadnout. Však jsem taky každý víkend uzávěry někam zabrousili.

První březnová sobota byla věnována opožděnému novoročnímu výstupu na Háj, další sobota byla poněkud sychravější, takže mimo návštěvy méně známého kopce se zaniklou kapličkou se to omezilo na kratší vycházku kolem přehrady u Tulinky s dokončením opékání špekáčku v lomu Ostředek a zpět, což není nijak zvláštní trasa hodna popisu. Ale třetí březnová sobota, opět poněkud mrazivější a slunečnější poskytla příležitost navštívit méně známá a méně navštěvované končiny v blízkosti naší sídelní oblasti.

Hned na začátku prozradím, že jsme samozřejmě vládní ustanovení porušili už tím, že ranním busem vyjíždíme do zastávky Hrabenov – rozcestí k hájovně (jinak Vápenice) což už názvem naznačuje, že jsme vystoupili ve vedlejší obci, byť asi jen pár desítek metrů za katastrální hranicí.

První metry směřují po poněkud zdemolované lesní asfaltce směrem k vrchu Lovák, zhruba za závorou je asfaltka opatřena daleko lepším povrchem, což jako pěším je celkem jedno, snad jen kdyby mělo být v lese blátivo. Žlutí značka ale odbočuje směrem k sedlu pod Lovákem, zatímco naše skupinapokračuje už dál po neznačených cestách, pěšinách i necestách.

První stovky metrů jsou věnovány výstupu do vyšší polohy, není to ale nic dramatického, od Vápenice jde o převýšení o nějakých 70–80 m s mírným poklesem ke křižovatce lesních cest s bodem záchrany SU086 (ty body záchrany jsou celkem zajímavou orientační pomůckou, hlavně tam kam nevedou turistické značky). Nápis v mapě poblíž této křižovatky Na Blatech naznačuje určité zavodnění terénu, naštěstí noc byla mrazivá a i den je celkem chladný, takže proboření do nějaké bažiny není akutní. Tady se vydáváme z části to necestou, úmyslem je omrknout blízký vrchol nebo kótu Klapuše (548) kde jsou k vidění nějaké skály, přesněji skalní výchozy, které skvěle popsal jistý turista ze Zlína. Vlastně i Frantovy články mě vyprovokovaly podívat se do těchto končin (doma není nikdo prorokem). Na kole jsem si už loni udělal pár průzkumných cest, hlavně kolem blízkého Skleného vrchu, takže teď už máme představu i o té Klapuši. Na detailnější výzkum se ale raději vydám někdy v menší skupině, když je nás víc (neuvádím záměně počet), ne všechny zajímají nějaké šutry. Každopádně to málo co jsme s kolegou prošli stojí za zmínku i nějaké foto.

Zbytek, tedy většina výpravy, nás čeká na pokračování lesní cesty, která vlastně sleduje původní směr naší trasy, tak to jen střihneme po zbylém sněhovém poli a pokračujeme v pouti.

Ačkoliv i lesy kolem Šumperka postihl nálet lýkožrouta smrkového, na celkových porostech se neprojevilo natolik, abychom měli po cestě nějaké daleké výhledy. Jen z občasných průseků a svážnic tak odhadujeme kopce protější strany údolí Moravy, což jsou svahy Písařovské vrchoviny a její části, tedy Jeřábské hornatiny – to vše je ale podoblast většího celku, Hanušovické vrchoviny. Inu, jak je ten zeměpis košatý.

Lesní cesta postupně obtáčí pobočné vrcholy Lováku s kótami 575 a 577 m. To už se blížíme zpět k povolené oblasti pohybu, ale ještě před tím jedna z výletnic objevuje tajemnou lesní chatu. Protože u boudy je i ohniště, je to ideální místo k rozdělání ohníčku a vytvoření teplé svačinky v podobě špekáčku, kabanosu či klobásy. Po občerstvení pokračujeme k další zatáčce, kde následuje mírná odbočka k okraji lesa. Připojuje se na chvíli počáteční žlutá TZ od Bohdíkova, která nás dovede Pod Lovák. Vlastně už jsme zpět ve městě, tedy u chatové osady na horním konci Temenice. Pokračujeme dolů kolem zahrádek, ale ne příliš, protože se potřebujeme dostat na silnici, lépe řečeno i nad ní. Tam kde končí plot je totiž odbočka vzhůru, která je ale opatřena zákazovou značkou, zakazující nejen vjezd, ale i průchod. Zřejmě cesta tu někomu prochází pozemkem a dotyčný si nepřeje, aby mu tam někdo lozil. Nicméně kromě štěkajícího hlídače na nás nikdo nevyrazil, tak jsme zakázaným prostorem prošli bez úhony. Protože louka nad cestou je celkem schůdná a pevná, bereme to po ní mezi krtinci. Mimoděk se rozptylujeme v prostoru, takže správně dodržujeme i předepsané rozestupy. Za výhledovou zatáčkou pokračujeme do údolíčka. V mapě je naznačená i cesta, jde ovšem spíše jen o koleje po traktoru, znatelnější cesta je až ve stromovém porostu, který částečně kryje soustavu několika rybníčků, spíše nádrží, které tu byly vybudovány v 90. letech minulého století jako ochrana proti lokálním povodním, které naše okolí postihly o desetiletí před tím. I po zimě jsou nádrže značně ukryté ve zbytku porostu a rákosin, ve vegetačním období tu bývá pěkná džungle. Podle mapy jsou nádrže čtyři a skutečně se nám je daří objevit všechny, byť některé jsou značně kryté padlými stromy i rákosím. Za soutokem s dalším potůčkem se k naší polní cesty připojuje panelová betonka. U cesty je pár laviček, tak otvíráme další zásoby (plechovku piva) a trošku si dopřáváme jarního sluníčka.

Panelka pokračuje k blízkému statku, kterým se naštěstí dá volně procházet, takže přecházíme na východní stranu zemědělské firmy, kde odbočuje další zpevněná cesta k blízké bratrušovské střelnici, nicméně je to jakoby zacházka, tak si to střihneme zase přes pole pod elektrickým vedením dál k cestě směrem k zemědělce (ulice Zemědělská), oranisko je místy zavodněné, tak opatrně, pro neznalce a přespolní raději doporučuji použít bezpečnou cestu po psaníčku…

Dál po břehu Bratrušovského potoka k provizornímu přechodu u Gagarinově ulici, kde mají někteří členové výpravy svá bydliště.