Lysá nad Labem – Defilé barokních měsíců

Polabské město, spíše městečko Lysá nad Labem je všeobecně známá díky výstavám věnovaným převážně činnostem spjatým s obděláváním půdy, tedy zemědělstvím, zelinářstvím, květinářstvím, chovatelstvím různé zvěře apod. Nakonec leží v úrodném pásu českého polabí. Vše spjaté se zemědělskou činností tu má nakonec tradici, kterou zde oslavoval již jeden zdejší slavný feudál. Zdejší zámek byl hlavní sídlem Františka Antonína Šporka, známého ctitele umění, ale i vědy, přírody a života vůbec. Ve všeobecné známosti je hrabě Špork spojován s areálem hospitalu v Kuksu na horním toku Labe, ale v Lysé nad Labem po něm zůstala téměř neméně působivá památka. Přesněji řečeno po umělcích, kteří ve Šporkových službách působili.

Nejznámějším z nich je asi bezesporu Matyáš Bernard Braun, jeden z předních předsatvitelů českého barokního sochařství. Braunovo dílo není samozřejmě známé jen z působnosti u hraběte Šporka (má sochy i na Karlově mostě), ale jedinečný soubor právě u Kuksu mu zřejmě přinesly nehynoucí slávu.

Jako i jiní sochaři své doby Braun soustředil ve své dílně řadu žáků a spolupracovníků, kteří se spolupodíleli na jeho dílech. Braunova dílna tak zkrášlila okolí zámku, ale i některá místa přímo ve městě (konkrétně u zdejšího kostela).

Než se ale dostaneme k samotným sochám, je třeba alespoň letmo nastínit jak se hrabě Špork stal tak významným mecenášem. Vzestup rodiny Šporků můžeme nazvat přímo raketový. Jan Špork, spíše Johann Sporck je rodem sedlák z Westfálska narozený v roce 1595, dějiné události ho vrhly do víru 30tileté války, nejprve jako příslušníka bavorského vojska, později sloužil ve vojsku císařském. Dotáhl do do generálské hodnosti u kavalérie a protože se činil i ve shromažďování válečné kořisti (s tím souviselo i laciné nakupování různých panství), roku 1647 se stal svobodným pánem. Panství v Lysé dostal místo vyplacení 30 000 zlatých…

František Špork (Franz Sporck) se narodil v roce 1662 a ač byl jeho rodnou řečí němčina, hovořil i česky. Dosáhl slušného vzdělání u Jezuitů v Kutné Hoře a v Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Kavalírskou cestu podnikl v Itálii, kde zřejmě našel i lásku k umění.

Lysou Špork vlastnil vlastně nadvakrát, po četných neshodách prodal panství v roce 1722 Černínům, ale v roce 1733 ji kupuje zpět a vlastně začíná konečné zvelebení zdejšího parku, původně okrasné zahrady. Park je dnes rozdělen na francouzskou část s pravidelně udržovanou strukturou a volně krajinářskou část anglického parku. Právě v geometricky udržované části parku se můžeme setkat s kolekcí barokních soch. Víceméně ji můžeme rozdělit do dvou částí, jedna je umístěna v parkových loubích, druhá část pak na terasách přímo u zámku.

Tématicky jednotná je část věnovaná průběhu roku, tedy personifikaci jednotlivých měsíců. Tato část soch je s největší pravděpodobností dílem jednoho umělce, na rozdíl od soch na terasách. Dvanáct měsíců původně zdobily prostranství před vstupem do zámku, do francouzské zahrady byl přemístěny až v 19. století za tehdejší majitelky kněžny Rohanové. Zvolené místo je v ose parku, sochy jsou umístěny v pořadí od začátku roku do poloviny roku, kde se obrací zpět k začátku, takže leden s prosincem jsou tak proti sobě. Původní koncepci zřejmě navrhl František Špork ve spolupráci s Matášem Braunem. Dílo už ale vyhotovil někdo jiný, s největší pravděpodobností jde o sochaře Františka Adámka z Benátek na Jizerou (Braun už v té době trpěl těžkými chorobami). Sochy byly vytvořeny v roce 1735, za materiál posloužil jemnozrnný pískovec zřejmě z Brandýsa nad Labem.

Do té doby měly jednotlivé měsíce v alegorických ztvárněních již ustálenou podobu, zde ale již podle návrhů mecenáše jsou podoby poněkud jiné (i podle zájmů F. Šporka).

Leden je tak ztvárněn jako statný stařec v kožichu. Levou rukou se loučí se starým rokem, v pravé ruce drží zrcadlo, které vyjeví budoucí.

Jako únor vidíme mladou ženu se sudem piva či konvicí vína. Patrný německý nápis na podstavci upozorňuje na fakt, že měsíc je obdobím masopustu a karnevalů.

Březen je opět muž, tentokrát voják (na paměť Marse, boha války), ale spíš se zdá že nespěchá do bitky, ale spíš na lov.

Duben je zase dívka (většinou se střídají se muži a ženy), takřka nahá, paží objímá citrusovník, zde jasná spojitost s jarem. No a k tomu má rýč.

Květen je opět mladá žena, ve společnosti kozla, takto symbol plodnosti. Červen je znovu žena, která stříhá beránka, zde symbol trpělivosti.

Červenec pokračuje v ženské linii, postava se opírá o máselnici a u nohou má košík s květinami.

I srpen personifikuje ženská postava se svazkem obilí, úroda je představena velmi názorně.

Září je po ženském defilé zase muž, poněkud starší, zachmuřená tvář značí starost, jaká bude další úroda. Protože se blíží zima má ovčí kabát.

Říjen je starý nahý muž, na boku má roh hojnosti, z kterého vypadává ovoce (hrušky, jablka, víno).

Listopad je ztvárněn jako myslivec, vracející se z lovu, ulovil zajíce, provází ho lovečtí psi.

Prosinec je opět starší muž. Mezi nohama má pokladnici, což má naznačovat nabytý majetek během roku. Muž se vrací z lovu na kance, který je poněkud hybridem s rybí ploutví a telecíma nohama. Jde o alegorii shromažďování zásob na zimu.

František Adámek se narodil 1.5.1713 v Benátkách nad Jizerou, kde i 2.2.1779 zemřel. Vyučil se patrně u Jana Dlouhého, v Braunově dílně pracoval na začátku své kariéry ve 22 letech. Později se věnoval hlavně církevním zakázkám v Polabí a dolním Pojizeří. Nicméně ovlivnění jeho tvorby slavným sochařem z něj učinilo jednoho z nejzajímavějších sochařů své doby mimo hlavní centra českých zemí.