Vratislav – Breslau – Wrocław – Jarmark Bożonarodzeniowy

Bylo-li to přímo boží vnuknutí nebo jen náhoda je otázkou. Každopádně když jsme se někdy koncem léta domluvili, že si s několika kamarády uděláme výlet do adventní Vratislavi, ještě málokdo tušil, že se strefíme do doby, kdy budou podobné taškařice v našich končinách vládními opatřeními zapovězené. Možná, že jsem mimoděk poněkud prosili toho, jehož narozeniny se tímto způsobem oslavují (ač povětšinou ateisté).

Každopádně v Polsku se všechny ty epidemiologické omezení řeší méně restriktivně, ačkoliv zřejmě očkování u našich sousedů není o moc úspěšnější a počty oficiálních obětí jsou při různých přepočtech o moc nižší.

Každopádně adventní trhy nikdo v Polsku nezakázal, takže když se přiblížil termín naší kratší výpravy, nemuseli jsme se o osud výletu obávat.

Jestli to byla náhoda, či opět boží zásah, pár dnů před našim výletem v České televizi proběhl jeden z dílů Bedekru, kde nás Martin Písařík celkem dopodrobna poučil, co všechno musíme na předvánočním jarmarku ochutnat a kam se ve Wrocławi vydat. Sice jsme neochutnali všechno, i všechny památky nenavštívili, ale i tak jsme odjížděli celkem spokojeně.

Na cestu se vydáváme v pátečním odpoledni, prstě až když jsme většinou všichni po „šichtě“. Do Wrocławi to naštěstí není od nás zas tak daleko a i předchozí sněhová nadílka díky předchozímu oteplení dosti ubyla, tudíž silnice jsou víceméně holé, něco málo zůstalo tak kolem vrcholu Hambalku, jedem totiž přes Králíky a Mladkovské sedlo. Po 16. hodině se už rychle stmívá, takže se nemůžeme nijak zvlášť kochat, maximálně tak světly v povzdálí u Slaměnky nad Dolní Moravou, kde se zdá, že je osvětlená i horní sjezdovka na Slamníku, blíže k východočeskému městečku se z lesa vyloupne o poznání hezčí silueta poutního areálu na Hedeči. Centrum Králík jen míjíme a už to není daleko na hraniční přechod do Boboszówa. Večerní průjezd Mezilesím naznačuje že v prvním větším sídle se toho moc nezměnilo a dál už polská prvotřídka č. 33 vede v obchvatech mimo větší sídla, takže Kladské Bystřice si skoro nevšimneme, až u Kladska (neboli Kłodzka) je k vidění více světel, hlavně při míjení panelákové zástavby a nákupní zóny.

Zde vyměníme původní silnici za temní osmičku (E67). Menší vzrušení ještě tak přinese osvětlená bazilika v Bardu (neboli Vartě), kde se silnice spolu s Nysou Kłodzkou probíjí posledními výběžky horských masivů, přesněji Kladských hor, což je výškově jen taková vrchovina s kopci kolem 500–600 m, ale protože pak už se pomalu krajina mění v rozlehlou plochou oblast takový masivů už dál moc není. Zmíněná silnice č. 8 vede v podstatě až předměstím Wrocławi, kde musíme odbočit k centru čtvrtého největšího města současného Polska.

Záměrně píšu současného, protože historický vývoje měl v tomto případě celkem pestrý průběh. Pokud by legendy nelhaly, tak město mohl založit polobájný kníže Vratislav, otec sv. Václava a Boleslava (Ukrutného). Poloha v místech, kde Odra vytváří několik ostrovů byla asi natolik výhodná, že řeka vytvářela přirozenou ochranu zdejší vznikající osadě. Dlouhá léta spíše staletí se Vratislav ocitala pod nadvládou českých a polských knížat, až po nástupu Lucemburků na český trůn se celé Slezsko na víc než 400 let stalo integrální součástí české koruny. Po té, co rod Habsburků defakto vymřel po meči se na čerstvě nastoupivší královnu Marii Terezii a její země jako supi vrhli okolní panovníci a jak se říkalo, Fridrich II., lidově zvaný Velký Fricek si odloupl skoro celé Slezsko s Kladskem, takže nám zůstalo jen to Horní. Zhruba dvě století pak náleželo k Prusku, potažmo Německu. Po prohrané válce značná část území připadla do nových hranic Polska, takže od té doby je slovanská řeč opět ve Vratislavi, teď už Wrocławi ozývá nejčastěji.

Adventní trhy tu mají staletou tradici a můžeme směle prohlásit, že v našich končinách i mimo restrikce nemají konkurenci. Mysleje tedy výzdobou, opulentností, atrakcemi apod. Ačkoliv tedy trhy musely navázat na tradici jiné jazykové skupiny, podařilo se jejich kontinuitu v podstatě udržet. Vzpomeňme, že v dobách předlistopadových se v našich končinách takovým taškařicím moc nehovělo, takže mnohdy se tradice předvánočních trhů u nás musela znovuvytvářet.

Ve Wrocłavi je však Jarmark Bożonarodzeniowy důležitou součástí i celé městské ekonomiky a je vůbec otázkou, zdali by vůbec někdo nějaké kompenzace tamním trhovcům poskytl.

Do města jsem dojeli tedy již navečer, naštěstí parkoviště od našeho hotelu není zvlášť vzdálené, takže po kratší svačině se vydáváme do víru velkoměsta. Halvní centrum jarmarku se koná kolem radnice na náměstí s prostým názvem Rynek a vedlejším Solnym Placem. K tomu přináleží stánková alej na Świdnické ulici. Samotný trh je tak něco mezi poutí a lunaparkem, protože mimo stánky s ozdobami, cetkami, oblečením a občerstvením se hlavně děti mohou vyblbnout na horské dráze, kolotoči nebo létajících saních.

Od centra, tedy radnice jsme se zas tak nevzdálili, spíše ze zvědavosti jsme nakoukli do přeplněné pivovarské restaurace Spiż, kterou v Bedekru celkem mohutně doporučovali. Takže procházkou po náměstí jsem jen mimoděk objevili u kostela sv. Alžběty dvojici domů, Jeníčka a Mařenku. Ovšem nevynechali jsme vzorky několika místních punčů, kterým se odborně říká grzaniec. V podstatě je to samozřejmě svařené víno s nějakou příchutí (jahoda, malina, švestka). Nápoje se podávají obvykle v modrých hrníčcích botičkového vzezření (letos). Cena je v podstatě jednotná 15 zł. Záloha za hrnek stejná (můžete si nechat jako suvenýr). Jinak forma hrníčku zůstává stejná, mění se po ročnících vybarvení.

Mimo toho všeho si ale návštěvník může zpestřit pobyt i hledáním trpaslíků – krasnalů. Těmi je vyzdobené skoro celé centrum a navazuje na tradici svérázného protestu místních studentů ještě v období panování jedné strany (v Polsku to byla nějaká dělnická). Mládež se v době výročí VŘSR oblékla do trpasličích masek a jala se demonstrovat proti kapitalismu. Že šlo asi o srandu, pochopili všichni, ale ta ironie byla si patrná.

Zpáteční cestu jsme absolvovali stále po Świdnické ulici, která je vlastně takovým z hlavních místních bulvárů, což podtrhuje několik kostelů (a že jich ve Wrocławi je), budova Opery nebo pomník Beleslava Chrabrého. Nároží s ulicí Jozefa Piłsudzkého pak dekoruje pomník Anonymního přechodu, který si ale detailně prohlídneme až ráno.

Náš hotel stojí takřka naproti nádraží, které poněkud připomíná anglickou gotiku (Windsor). Jak jsem večer došli, tak k centru míříme i po ránu. Pomník anonymního přechodu má dvě strany, před ulicí se postavy boří do země (chodníku), na opačné straně vystupují.

Míjíme tedy opět Operu, blízké kostely (Božího Těla, sv. Doroty, Stanislava a Václava). V podstatě všechno to jsou dosti monumentální stavby s převahou cihlového materiálu. Říká se tomu Slezská gotika.

Většina stánků se otevírá až po desáté hodině, takže i raní Rynek je celkem volněji zaplněný. Abychom ale jen nemířili jen za tělesnými požitky, obracíme se od Rynku k blízkému kostelu Máří Magdaleny. Není to kostel ledajaký, ale katedrální tedy sídelní místních biskupů. Prapůvod má zhruba ve 13. století, ale současná podoba je z období vrcholné gotiky ze 16. století. V té době to byl ale kostel luteránský. V současné době je ale kostel ve správě katolické církve, většina Poláků se k této církvi i hlásí. Mimo interiéru se dá vystoupat (za 15 zł) jednou ze dvou věží k vyhlídce na mostek Pokutnic (nebo Čarodějnic). Celé město je v podstatě placaté, takže byť je vyhlídka omezená přítomností dvou krajních věží, je panorama dosti široké. Samozřejmě se soustředíme hlavně na městské centrum, které je ale značně proložené modernější zástavbou. Však tu šla fronta a rudoarmějci zas tak památky nešetřili. Čili až na vyjímky jsou všechna pamětihodnosti dost nové…

Přeci jen výstup dal celkem zabrat, takže hledáme kam zapadnout. A po ránu (no skoro půl jedenácté) zkusíme Spiż. Ta je naštěstí skoro prázdná, ochutnáváme místní jasne (světlé pivo), k půllitru de dává i přídavek ve formě chleba se škvarkama, takže je to i svačina.

Však nás taky čeká vzdálenější přesun k Odře, přesněji k ostrovům (některým již zasypaným), míjíme filozofickou fakultu, železným mostem po nábřeží k Tumskému mostu, který vede na zdejší „Hradčany“. Martin Písařík sice upomínal na dvojkostel Svatého Kříže a sv. Bartoloměje, ten je ale zavřený, takže musí postačit údajně největší pomník sv. Jana Nepomuckého, ale Katedrální ulici vévodí dvojvěží arcibiskupské katedrály sv. Jana Křtitele. Dojem sice kazí (kromě davu turistů) lešení kolem hlavního portálu, ale vlastně zpříjeměním je výtah na severní věž, který je o 5 zł lacinější než výstup na čarodějnickou lávku. Ochoz je ve výšce 60 m a v celkovém rozhledu brání je štíhlá střecha vedlejší věže (obě mají 100 m).

Vracíme se kolem další velkolepé stavby Nejsvětější Marie Panny na Písku přes rameno Odry s průchodem Tržnice z roku 1908. Exteriér si ještě zachovává „tradiční“ cihlový vzhled, ale interiér přiznává moderní železobetonovou konstrukci, ne nepodobnou brněnskému pavilonu A. Procházku po Pískové ulici nám zpestřuje chytaná demonstrace na Novotržním náměstí, kde se můžeme dozvědět něco o maškarním bálu, nebo pandemické šou.

Už se pomalu posouvá odpoledne, takže hlad zaháníme v restauraci u Zlaté Marie (naproti Máří Magdaleny). Polská nebo Slezská kuchyně se přeci jen tolik nepodobá našim bramborový a knedlíkovým přílohám, ale všechny uspokojila (se děvčaty jsme měli králíka s pohankou). Po pozdním obědě se už začíná smrákat, na Rynku už bují zábava, my ale tentokrát míříme kolem Jeníčka a Mařenky ke galerijní uličce u bývalých jatek, s pomníčkem popravených zvířátek, která skončila pod kudlami řezníků. Teď už se tu nezabíjí, ale v bývalých krámcích je několik prdejen uměleckých a podobných předmětů. Kratší zastávka na punč na Solném trhu a ještě nás čeká jedna zajímavost v podobě venkovní galerie opotřebovaných neonových reklam. Podle rozjívené mládeže je to takové menší centrum místního undergroundu nebo alternativní kultury. Sice jsme měli v plánu i jiné pamětihodnosti, ale přeci jen doba poněkud pokročila, takže muzea apod. Už jsou víceméně uzavřená, nebo by bylo potřeba se objednat…

Na nějaké dvě hodiny se tak vracíme do hotelu, abychom si trošku odpočali před večerním punčem.

Na nedělní ráno už kromě snídaně (v ceně noclehu) zbývalo jen balení a takřka odjezd. Děvčata chtěla sice provést nějaké nákupy v Galerii u Dominikánů, ale tentokrát z nějakého vládního pokynu je nedělní prodej zakázán (Stříbrná a Zlatá ale bude). Otevřeny jsou jen potraviny nebo Macdonald. Takže po bleskovém nákupu polského zavináče může zajít do vedlejšího kostela (no klidně chrámu) sv. Vojtěcha, než začne mše. Wrocław se s námi loučil (nebo la?) mírně pošmourná, ale nad ránem padalo i něco, co vzdáleně připomínalo sníh, takže dojem byl tak nějak umocněnější.