Šíráz, město básníků

Šíráz kdysi býval jedním znejvýznamnějších měst středověkého islámského světa a za dynastie Zand se na krátkou dobu vletech 1753 - 1794 stal i hlavním městem rozlehlé Persie. Dodnes sice značně ztratil zněkdejší politické důležitosti, zůstává však stále klidným a poetickým místem se zelenými zahradami, modrými mešitami a příjemným klimatem po celý rok. Metropole jihoíránské provincie Fárs je také výchozím bodem pro návštěvu nedalekých ruin Persepole.

Šíráz se již po staletí považuje za hlavní íránské Dar-ol-Elm neboli sídlo učení sprestižní univerzitou. Tisíce studentů pocházejících ze všech koutů Íránu většinou žijí vlevných mosáferkhuné, ubytovnách poskytujících ubytování i ostatním cestujícím Íráncům. Cizince vtěchto zařízeních zpravidla nepřijímají a posílají je do dražších hotelů. Tak činí i správce ubytovny Pirúz, do níž jsem po svém příjezdu zabloudil. Dav vysokoškoláků odpočívajících na dvoře se mě však zastává a po dlouhém přemlouvání dostávám postel vtřílůžkovém pokoji za desetinu ceny, kterou bych zaplatil vsousedním hotelu. Za špinavým oknem probleskují cihlové zdi impozantní pevnosti Arg-é Karim Khání. Íránci jsou známí svou chorobnou zvědavostí a cizince skoro na každém kroku bombardují otázkami typu Where are you from?, What‘s your name?, Do you like Iran? apod. Proto jsem rád, že mám jen dva spolubydlící, kteří neumí slovo anglicky, takže si mohu užít klidu a ticha. Netrvá však dlouho a do místnosti se hrne asi patnáct mladíků. Všichni samozřejmě chtějí vědět, odkud jsem, jak se mi líbí vÍránu a desítky dalších věcí. O soukromí mohu jen snít.

Jazdan, student politologie spřekvapivě dobrou angličtinou, mě zve na prohlídku ranního Šírázu. Vyrážíme hned, směrem ke starému centru města. Vulicích vrcholí dopravní špička; lidé dobíhají zelenobílé městské autobusy, které jsou, jako snad všechno vÍránu, rozděleny na mužskou a ženskou část, nebo zastavují sběrné taxíky a cpou se dovnitř sdalšími pěti cestujícími. Daleko klidnějším dojmem působí pouliční čajníci. Na svých vozících mají rozloženy skleničky, sušenky a dva propanbutanové vařiče ohřívající dvě hliníkové konvičky - jednu smlékem, druhou sčajem. Nasekané kostky cukru se místo do skleničky vkládají mezi zuby a čaj se pak přes ně ‚filtruje‘. Opodál u malé pekárny stojí lidé frontu na chléb - zprava ženy, zleva muži. Mohutný stroj vyplivuje pečené obdélníkové placky připomínající spíše tapety a pekař je po stozích váží. Kilogram stojí 220 riálů - asi 2 Kč. Zákazníci pak teplé placky rozkládají na podlouhlý rošt a čekají, až vychladnou.

Bazar Vakíl je hlavním šírázským tržištěm postaveným středověkým vládcem Karímem Khánem, který se neúspěšně snažil vytvořit změsta obrovské obchodní centrum. Malé krámky nalepené jeden na druhý jsou pospojovány chodbami sklenutými kamennými stropy, které uvnitř vzimě udržují teplo a vlétě chlad. Prodavači pomalu otevírají své obchody a vystavují před nimi své zboží - koření, olivy, nádobí, látky, šperky a samozřejmě koberce. Chudší trhovci rozkládají svou nabídku přímo na kamenné dlažbě. Mezi nimi vynikají barevnými šaty především ženy Kaškajů, kočovníků žijících roztroušeně po celé provincii Fárs. Ostatní ženy jsou tradičně zahaleny do čádoru, černého hábitu sahajícího od hlavy kpatě. Muži se zpravidla oblékají po evropsku do kalhot a košile, někteří vruce žmoulají taspi - muslimský růženec.

Perlami Šírázu jsou především jeho mešity a mauzolea. Masdžed-é Šohadá - Mešita mučedníků postavená v 13. století je s rozlohou 11 000 m² největší vÍránu. Chybí jí však okázalá výzdoba většiny perských mešit. Takovou je hlavně Atighova páteční mešita z 9. století - jedna znejstarších šírázských staveb a nejnavštěvovanější místo - hrobka Šáha Čerága. Od roku 835 jsou vní uloženy ostatky perského vládce Sayyeda Míra Ahmada. Ve 14. století byla nad hrobem postavena svatyně scibulovitou kupolí pokrytou vzory zmodrých dlaždic. Od té doby je budova jedním zhlavních potních míst šíitských muslimů. Ještě působivější je interiér stavby; zdi jsou vykládány drobnými zrcátky a barevnými sklíčky, takže vše dohromady působí jako gigantický trojrozměrný krasohled. Uprostřed stojí panovníkova hrobka, před níž se věřící modlí a líbají její stříbrné mříže. Nikdo odsud neodejde zády otočený kposvátnému středu.

Šíráz vperské literatuře nejvíce proslavili dva středověcí básníci - Háfez a Sa‘dí. Především Šamsuddín Muhammad Háfez (Háfez znamená Ten, který zná Korán zpaměti) byl básníkem, jehož obliba překročila hranice Persie. Háfezova mystická a milostná poezie nechybí snad vžádné íránské rodině. Je paradoxem, že Íránci nejvíce zbožňují básníka píšícího o vínu a volné lásce - věcech, které jsou dnes autoritářskou vládou striktně zakázány:

Vstaň, krčmáři, nalévej, den začíná,

a pospěš, čas se řítí jako lavina;

dřív než se proradný svět změní vtrosky,

ať je - dík růžovému vínu - i ze mne ruina!

Třpytí se východ slunce vplné číši,

ne, neužije slasti, kdo kránu usíná.

Jen splným pohárem přijď ke mně na návštěvu,

ctnost neznám, moje duše nechce být nevinná