Návrat do sedla Burda a k prameni Rimavy.

Při dovolené na přelomu srpna a září letošního roku jsem mezi mé plány opět po letech, tedy konkrétně po 6 letech, zařadil návštěvu sedla Burda a pramenu tak trochu neprávem opomíjené řeky Rimava. V roce 2012 jsem zde byl poprvé, takže nastal čas, podívat se, co se v této krásné oblasti Muráňské planiny změnilo.  

Ráno, 30.srpna 2018, vybaven vším důležitým na cestu,  jsem vyrazil od svých příbuzných v Tisovci vstříc poměrně náročnému dobrodružství. Cesta do sedla Burda má nějakých 10 kilometrů ve stálém stoupání. S tím jsem si ale hlavu nelámal. Těšil jsem se na tento výlet dlouho, takže jsem si ho nechtěl nechat ničím zkazit, ani hrozící bouřkou, kterou meteorologové na tento den hrozili v odpoledních hodinách.

Cesta ze začátku nebyla nějak záživná, ale ani složitá. Už předem jsem si dal za cíl, že nesmím udělat tu samou chybu, jako při prvním neúspěšném pokusu navštívit sedlo Burda. Na hlavním rozcestí nad Tisovcem jsem tehdy udělal velkou chybu a místo doleva jsem šel doprava, takže z výletu do sedla Burda nebylo nic. Alespoň jsem poznal neplánovaně jednu místní horu, jménem Voniaca, kam jsem následně došel. Všechno zlé je k něčemu dobré, jak praví jedno přísloví. Ale to jsem odbočil, zpět k výletu do sedla Burda a pramenu Rimavy.

Po neurčitém čase, za stálého stoupání, se přede mnou začaly rozprostírat první výhledy a to směrem k místu zvaném Roveň. Pohledy by to byly krásné a to i pod sebe dolů k Rimavě, která mě většinu cesty do sedla Burda věrně doprovázela. Jenže jsem se opět setkal a to ve velkém měřítku, s těžbou dřeva, která v této oblasti a nejen zde, má hrozné parametry. Ti, co těží zejména smrky, napadené kůrovcem, se chovají k přírodě s absolutní neohleduplností a dle toho to tak i vypadá- zničené cesty, podtržené a někdy rovnou stržené svahy. Pohled na toto dílo zkázy je pro milovníka přírody a krajiny utrpením. Pohyb po zničených cestách od těžkých strojů je také ,,zážitkem“. Shrnuli to, cesta v délce přibližně dvou kilometrů byla pro mě utrpením. Oddychl jsem si, až když jsem se ocitl kousek pod Rovení.

V tomto poměrně rozsáhlém prostoru s loukami a malými domečky jsem se už cítil lépe. Žel i zde na mě po těch šesti letech dolehly smíšené pocity. Před těmi šesti léty, kdy jsem zde byl poprvé, byly z těchto luk pastviny a zdejší ovčín sloužil opravdu ovcím. Tomu je dnes žel všemu konec. Na loukách, kde se dříve pásly ovce, jsem už narazil jen na balíky sena a ovčín byl přebudován na obytnou část a částečně na uskladňování balíků se senem. Dnes, žel, se už asi nenajde nikdo, kdo by pásl ovce na těchto horských pastvinách. Doba je taková, mladé to neláká a starší generace, pro kterou tato činnost byla samozřejmostí, pomalu vymírá. Tomu nasvědčuje polorozpadlá chaloupka, na kterou jsem pod Rovení narazil. Při pohledu dovnitř jsem usoudil, že to asi nebude tak dlouho, co tu ještě někdo bydlíval. V těchto místech na člověka padne takový tísnivý pocit. Raději jsem toto místo se vzpomínkou na neznámé obyvatele této chaloupky opustil a pokračoval dále k sedlu Burda.

Od západu se to začalo nějak kabonit, což mě donutilo každou chvíli sledovat tento směr, ale naštěstí se z toho za celou dobu výletu nic vážného nevyklubalo.  Netrvalo dlouho a ocitl jsem se přímo na rozcestí Roveň.

Tohle místo se pořádně změnilo za dobu mé nepřítomnosti. Až jsem měl problémy trefit správný směr na Burdu i přes směrovky na rozcestníku. Rozcestí se dnes skládá z mnoha cest a ta správná byla ne zrovna moc dobře viditelně označená. Takže jsem chvíli pátral, ale nakonec jsem ji našel. Z rozcestí na Roveni začíná docela dost prudké stoupání lesem, takže to dá zabrat. Cesta lesem se dá považovat za takovou spojku k hlavní cestě, vedoucí na horu do sedla Burda. Po hlavní cestě už to tak náročné není. Jak šel tedy čas i s našlapanými kilometry, ocitl jsem se úspěšně v sedle Burda, nacházející se v nadmořské výšce 1008 m.

Po rozhlédnutí kolem jsem se opět ocitl, jako ve zlém snu. Vyplundrované planiny, svahy, kde dříve býval les, mě málem položily do kolen- věřte, únava v tom neměla sebemenší vinu. To, co se mi honilo hlavou, je nepopsatelné. Raději jsem se vypravil k chatě, která se v sedle Burda nachází. Místo se srubem se také výrazně změnilo. Před šesti léty tu stál krásný dřevěný srub, který ovšem díky hlouposti, snad závisti někoho choromyslného lehl popelem. To, že to byl účel, se prokázalo, ale dodnes se viníka toho hnusného činu nejspíš ještě nepodařilo najít. Na místě tohoto srubu vyrostla nová chata, už částečně kamenná se střechou z pálených tašek. Ten dřevěný srub tu seděl lépe, ale i tato nová stavba sem dobře zapadla.

Když jsem dorazil na toto místo, spatřil jsem provozovatele chaty, jak něco krájí, či čistí, přišel jsem tedy blíže a při pozdravu jsem zůstal v němém úžasu. Činnost, kterou pán vyvíjel, bylo čištění hub a ne ledajakých. Tak obrovské hřiby jsou doposud neviděl- a pak že nerostou.

Dal jsem se s pánem do řeči a při ní jsem se dozvěděl, že teprve začínají růst.Dále jsem se pána zeptal, či tu mají něco na občerstvení- nabídl mi bylinkový čas, což byla dobrá varianta na osvěžení. Z jakých bylinek se čaj skládal, jsem měl jen tušení, škoda, že jsem se nezeptal. Při čekání na čaj jsem probral prospekty, kterých tu měli velké množství. Některé mě inspirovaly k budoucím návštěvám dalších neobjevených míst na středním Slovensku.

Po přibližně půlhodince strávené v sedle Burda jsem pokračoval dále vstříc dalšímu místu, které jsem před šesti léty navštívil. Jedná se o pramen řeky Rimavy. Už od chaty se mi po levé ruce rozprostíraly pěkné výhledy do kraje. Za chvíli jsem se ale ocitl v lese, kterým jsem došel až na rozcestí Kučelach, nacházející se v nadmořské výšce 1140 m. z tohoto rozcestí vede vpravo cesta, značená místní zelenou značkou, k již zmíněnému prameni Rimavy. Dle poměrně zarostlé cesty jsem usoudil, že se nejedná o zrovna hojně navštěvované místo, což je ale vzhledem k přírodě, dobře.

Po přibližně čtvrt hodince jsem se ocitl u směrovky ukazující, kudy se vydat k prameni. Z cesty totiž odbočuje už jen strmá pěšinka nahoru, do svahu. Konečně jsem se ocitl na samotném začátku mé oblíbené řeky, která v nadmořské výšce 1260 metrů začíná svou pouť Slovenskem. I když voda byla ledová, osvěžil jsem se- není nad čistou pramenitou vodu. Opláchl jsem si také obličej, s vidinou, že mi dají konečně pokoj mušky, které se mě ujaly už od Kučelachu. Bylo to lepší, ale ještě nějakou chvíli trvalo, než pochopily, že o jejich společnost nestojím.

 Okolí pramene Rimavy se nějak výrazně nezměnilo, i přístřešek s informačními panely mi přišel stejný. Při pohledu k obloze jsem přeci jenom usoudil, že by bylo ideální, vyrazit dolů do sedla Zbojská, kam jsem měl dále namířeno a kde jsem hodlal ukončit své pěší putování touto krásnou, žel těžbou zdevastovanou krajinou.

 Dolů to byl docela slušný sešup. Opět se mi potvrdilo to, co je všeobecně známo, že sestup bývá náročnější, než výšlap. Už jsem se těšil, až budu dole. Ta cesta stejně nebyla moc záživná, kolem dokola vyrubané stromy, zničené cesty….ale co bych se opakoval, je to zbytečné.

Konečně jsem se ocitl v sedle Zbojská. V tom mě ale přes uši praštil zvuk pískajícího vlaku. Že by to byl vlak, kterým jsem měl jet dolů do Tisovce? Byl to on, ovšem z jízdního řádu, žel jak se později ukázalo, bez uskutečněných změn, měl jet další, no a on nejel. Tak jsem se přesunul na autobusovou zastávku, kde jsem zjistil, že má jet za nějaký čas autobus. Jenže to, co jsem v čase jeho příjezdu zažil, by snad nevymyslel sebelepší scénárista- pan řidič autobusu absolutně ignoroval moje mávání na znamení, že chci jet a profrčel kolem mě bez žádného přibrzdění. Myslel jsem v ten moment, že mě tzv. odvezou, ale ne do Tisovce, víte asi moc dobře, kam?

 Když jsem vzpamatoval z prvního šoku, rezignovaně jsem se pustil po silnici dolů k Tisovci, z nadějí, že se mi podaří někoho stopnout. Snad zázrakem, netrvalo to moc dlouho, se mi podařilo přibližně 500 metrů od zastávky stopnout jednoho řidiče, který jel dolů do Tisovce a byl mě ochotný svézt. Jaká to úleva. Když jsem se s ním dal do řeči, osvětlil mi všechny ty změny v hromadné dopravě, včetně toho, že vlak, kterým jsem měl jet dolů, zrušili. To už mě ale netrápilo, hlavní je, že mě mladý muž dovezl dolů do Tisovce, kde mně vysadil na rozcestí Sládkovičovi a Hviezdoslavovi ulice. Odtud jsem to měl už jen přibližně 500 metrů ke svým příbuzným, do konečné mého dobrodružného výletu .

 Výlet to byl poměrně náročný, ale to je právě to, co mě baví. Možná si řeknou někteří, co je na tom záživného, ničit se chozením po horách, ale ti, co mě chápou a mají obdobné pocity, vědí, oč mi jde. Jako například při tomto výletu- podíval jsem po šesti letech na místa, která se mi líbí, žel dnes jsou zejména bezohlednou těžbou dřeva přeměněna, ale i tak, přes to vše špatné, se dá najít i to pozitivní- klid a spokojenost, že se výlet vydařil, i když byl zejména ke konci neplánovaně zpestřen krkolomnou veřejnou dopravou.

 Pokud je člověk alespoň trochu optimista, není to s ním ještě tak zlé, to si sám říkám a díky tomu se můžu dál těšit na další výlety nejen po Slovensku, třeba podobné tomu, který jsem vám v tomto článku odvyprávěl.