Na Lačnovsko za jedním kartografickým omylem

Celý rok jsem zlobil - přesto se ale Ježíšek zachoval velkoryse a prostřednictvím manželky Jany mi nadělil spoustu hezkých dárků. Kromě jiného jsem dostal také 3 zbrusu nové turistické mapy od Shocartu s neobvyklým měřítkem 1 : 40 000 a na oboustranné mapě Zlínsko - Hostýnské a Vizovické vrchy jsem v blízkosti Lačnovských skal nalezl ikonku, zobrazující veliký skalní útvar, mne dosud neznámý ! Od tohoto okamžiku mne postihlo takové nutkání - a začli se mnou šít snad všichni čerti - prostě jsem věděl, že se tam musím i přes nepříznivé počasí hned po vánocích vypravit !! Když jsem brouzdal po netu a zvětšil si mapu oblasti s leteckým snímkem, dokonce jsem tam toto skalní uskupení zřetelně uviděl a přivodil si tím několik bezesných nocí ...

Konečně čtvrteční ráno. Jana ráno odchází do práce a já se okolo 8.hodiny s kočkou Cherry budím do překrásného rána. Možná mne měly varovat ranní červánky, ale mysl zatemněná představou nového "objevu" tomu nevěnovala pozornost a tak bleskově : vyhledat na Idosu nejbližší spoj do Pozděchova a zpět, oholit se - přece se nepředstavím novým skalním kráskám v roli Krakonoše, cestou k "trajflu" zakoupit pečivo a pití na cestu a zavolat ženě, že její milovaný blázen utekl z domova ... Je krátce po půl desáté a já v neobvykle dlouhé frontě čekám na příjezd busu. Přede mnou stojí skupinka studentů s bágly, každý v ruce kelímek s pivem a "popravují" svou mysl po včerejší pitce - no jasně : na Štěpána není pána !! Podle jejich řeči zjišťuju, že mají stejný cíl cesty jako já - Pozděchov. Horším faktem je, že obloha nad námi nějak podezřele rychle ztemněla a sotva se bus rozjíždí, venku začíná slušně lít ! No to je ale super - pláštěnka a deštník jsou zrovna ty jediné dvě věci, které jsem doma z batohu vyhodil, abych ho měl co nejlehčí !! Študáci sedí za mnou a vypráví si o jakémsi pochodu na Vartovnu. Byla to prý veliká akce s velikým počtem dálkoplazů a ti nejrychlejší prý za Vartovnou stačili předělat fáborky a tak polovina účastníků pochodovala namísto do blízkého Pozděchova až na Vsetín ! Řidič busu má naladěnu stanici, která hraje jeden hit za druhým a jedna studentka za mnou se ke každému potichu přidá svým hlasem a musím říct, že na to, že je to vyložená inteligentka s brýlemi, tak má opravdu talent !

Vystupujeme do deštěm zahaleného centra obce. Hrnu se pod střechu bus zastávky a lovím z batohu vanilkové šátečky, neboť mi žaludek přímo řve hlady - v tom ranním rozrušení jsem totiž zapomněl posnídat. Zároveň tam ale vlezou i ti študáci. Jeden vytahuje ploskačku s rumem a nabízí ostatním - mně nic - a tak popadnu druhou buchtu do ruky, nasadím si na palici čepici a přes ni ještě kapuci od bílé mikiny a vyrážím deštěm k turistickému rozcestí, nacházející se asi 1 km daleko v horní části obce. Přes clonu deště kolem sebe vidím tak akorát "prd" a protože mám zatím docela slušnou akceleraci, stojím za chvilku u tur.rozcestníku. Jedna značka pokračuje k hřebeni Vizovických vrchů vzhůru zbytkem dědiny, já ale volím modrou vlevo přes 2 km vzdálené Trubiska, neboť je to tudy k Lačnovským skalám nejblíž ...

Za posledním stavením vede polní cesta do údolíčka k okraji lesa s malým rybníčkem. Nejenomže prší, ale navíc je tato cesta pokryta ledovicí a moje staré kanady postrádají brzdné destičky. Člověk musí dát veliký pozor, aby tady nezahynul při pádu o zem bídnou smrtí !! Od jezírka cesta stoupá lesem a tady už je to naštěstí bez ledu a na člověka tolik neprší. Z návrší se otvírá poslední pohled na dědinu Pozděchov a okolo v lese stromy se zajímavými kořeny a tak rychle z batohu vylovit také kňourající foťák ! Lesem přecházím přes horní konce dvou údolíček. Za tím druhým je cesta pokryta nejen vrstvou ledu, ale i bláta, takže je aspoň z čeho si vybrat, po čem člověk pošlape. Míjím velkou zákrutu s pomníčkem sv.Huberta a informačním panelem a pak už sestup do hluboké doliny Trubisek - k opravenému výletnímu areálu s loveckým zámečkem a stylovou dřevěnicí Mysliveckého sdružení Pozděchov.

Všechny lesní cesty a plac u turistického rozcestníku jsou pokryty takovou vrstvou ledu, že při pohybu bez bruslí tady jde skoro o život. Jen co se vydám po žluté k okraji lesa, vykoukne tam na mne veliký pes. Naštěstí se u netvora za chvilku objeví i jeho pán a nasadí mu vodítko. Příští úsek je po zpevněné cestě až k dalšímu rozcestí výše v údolí docela dobře schůdný, pak lesní cesta strmě stoupá až na vrchol hřebene do jakéhosi sedla. Tady už je sněhu dost, je zledovatělý, ale ne natolik, aby udržel mou - vánočními svátky "upravenou" - váhu a tak si až k rozcestí Láz připadám jak zdrhající partyzán. Bořím se a lesem se ozývá jen moje "tap ťap" až ke zmiňovanému rozcestí. Tady k mé nesmírné radosti přestalo pršet ... a začala sněhová chumelenice !! Je zrovna poledne, na hromadu klád pokládám batoh a s posledním "šátečkem" v jedné ruce a mobilem v druhé volám manželce, abych se pochlubil, jak je tady krásně ... Žena mi odvětí, že jsem vůl a že to mám vzdát a vrátit se ! Do mne ale jako když píchne - no teď se budu vzdávat, když jsem v tom nečasu dolézl až k půl km vzdáleným Horním Lačnovským skalám !! No to určitě - já su Valach z Brumova - a ten sa nikdy nevzdá, ledaže by upadl do zajetí ...

Sněhová chumelenice naštěstí brzy přestává a tak po lesní cestě s vyjetou kolejí a vedoucí po hlavním hřebenu k dalšímu blízkému rozcestí značených cest. Na Horní skály se dnes podívat nepůjdu - byli jsme tu s Janou na jaře - a tak dolů lesem k těm Dolním. Asi v polovině zestupu je vpravo na skalním hřebeni čerstvě vyrubán porost a umožňuje tak pohled na malebné skalky hned u cesty a na ponurý skalnatý hřeben nad nimi. Pod jeho úbočí vede krátký chodníček a za lepšího počasí by umožňoval moc hezký výhled na Valašskokloboucko a hřebeny Bílých Karpat.

Naproti čím dál tím více zarostlým Dolním Lačnovským skalám je umístěn panel NS Vařákovy paseky. "Pomlsám" informace a pak - déšť nedéšť - průzkum tohoto krásného a velikého skalního útvaru. Nebyl jsem na něm už léta a v takovémto počasí jsem zde poprvé. Pod 70 m dlouhou a nesmírně členitou skalní stěnou vede až na nejvyšší místo horolezecký chodníček, ten ale napřed prudce stoupá do svahu od potůčku a nebýt tu kmenů mladých smrků a několika schůdků, tak by se člověk v okolním zledovatělém terénu nejspíš zapleštil !! Tato západní stěna je členěna mnoha puklinami na samostatné bloky - proděravělé četnými kulovitými dutinami a protkané voštinami, římsami a převisy. Nádherná, 15 m vysoká skalní věž, vystupující na jejím konci nad údolíčkem, vypadá v tom pochmurném počasí skoro jako pekelný přízrak ! Když namířím fotoaparát proti obloze, abych si ji co nejlépe vyfotil, pomstí se mi Lucifer tím, že mi do objektivu ukápne velká vodní kapka !! A já debil bezmyšlenkovitě vytáhnu kapesník a udělám si na objektivu takový flek, že se mi hrůzou zježí vlasy až vzadu na hlavě !! Pak si naštěstí vzpomenu, že nosím v batohu chuchvalec vaty a to je moje záchrana ... Zadem se šplhám svahem až na horní konec skal a pod vrchol mohutného skalního útesu a rozhlížím se po okolí. Z okolních lesů se vypařuje voda, v dáli jsou vidět Bílé Karpaty - hřeben Královce a masív Hložce.

Po nesmírně opatrném sestupu zpět k info tabuli se s nádhernými pískovcovými útvary loučím. Když ale slezu pod soutokem potůčků - z nichž jeden je Seninkou, na křižovatku lesních cest - přece jen neodolám a jdu se podívat kousek nahoru na lesáckou točnu, odkud býval dříve na celý skalní útes moc hezký výhled. To už je dneska ale dávnou minulostí - výhled také zarostl ! Zároveň si tu znovu zbytkem vaty přečistím zamžený objektiv a naštěstí to vypadá líp ... Následuje anabáze dolů údolím v délce několka set metrů po lesní cestě s hlubokým sněhem k dalšímu soutoku potoků. Do hluboce sevřeného údolíčka vpravo odbočuje taktéž zasněžená lesní cesta. Procházím pod strmým svahem, kde nad cestou vzhůru lesem vybíhá ukrytý pás krásných Prostředních skal a jako lemra se plazím ve sněhu dál údolím a vyhýbám se velkým zamrzlým kalužím na té lesní cestě necestě. Kromě mne není v okolní přírodě ani živáčka, ani ptáčka zpěváčka, ale přesto tudy přede mnou dneska kráčel ještě jeden živý tvor a nebyl to teda žádný prcek : stopy od medvěda to zrovna nejsou, otisky pocházejí od nějaké velké kočkovité šelmy - že by to byl opravdu rys ?!? Kousek před ostrohem a soutokem potůčků, nad nímž se mají nacházet neznámé skály z mapy, je terén už tak neschůdný, že raději přejdu přes rokli potoka na druhou stranu do lesa. Pak sestup k vodnímu soutoku a průstup ostrožnou, která je naprosto zarostlá mladým smrčím. Kličkuju se skloněnou hlavou mezi mokrými smrčky a prodírám se vlhkými houštinami. Moje bílá mikina a nové šusťáky se zbarvují mokrými blátivými pruhy a dokončují zrychlenou proměnu člověka na prase divoké !

Když se probiju k úpatí skalnatého hřebínku a několika skalkám, tak slyším úplně nahlas tlukot svého srdce a dokonce i jeho ozvěnu v okolním lese !! Mám dost a jsem strašlivě zklamán : tak toto jsou ty nové skály, kvůli kterým jsem jako ten princ Velen z pohádky o "Večernici" podstoupil takové útrapy ?!? Jenomže on si alespoň zasloužil krásnou princeznu a já místo spanilé krásky našel díky vydavatelskému šlendriánství jen několik metrů vysoký pás skalek a skalního hřebene, navíc zarostlého téměř neproniknutelnou džunglí !! ( Namísto Prostředních Lačnovských skal totiž "někdo" umístil ikonku veliké skály na tato místa. Chyba je samozřejmě i na mojí straně, neboť jsem si při studiu satelitního snímku také mohl všimnout, že zdejší skalky nepřevyšují kmeny dospělých stromů, ale jen nízkých mladých smrčků ...) Šplhám se za pomoci stromečků na nejvyšší místo skalního hřebene a po jednom "držkopádu" - naštěstí do sněhu - se můžu pokochat omezeným výhledem na okolí, neboť zlomyslný a zvědavý Oskar na chvilku vykoukl ze zamračené oblohy, aby se podíval, co se to tady plahočí za blázna ! Po chvilce oddychu pokračuju ke dvěma posledním výraznějším skalkám, houština se konečně trochu rozestupuje - stoupání už žádné - a po stopě jakéhosi chodníku vycházím na lesní cestu od Lačnova. Ta pokračuje velikým obloukem okolo plochého temene Vrátnice s Horními lačnovskými skálami až na rozcestí se žlutou odboučkou k nim a já tak dokončuji své "kolečko"...

Kousek po hřebeni lesní cestou vlevo a pak vyjetou kolejí vpravo si zkracuji úsek do sedla se žlutou značkou a pak urychlený sestup dolů k Trubiskám. Zde se konečně na mne trochu usměje štěstí a po zbytek výletu jsem doprovázen v pozdním odpoledni paprsky slunce. Ty mi umožní jakž takž nafotit nejen opravený oddychový areál s dřevěným loveckým zámečkem a mysliveckou chatou, ale při průchodu dolů údolím také pěkně zrekonstruované rybníky pod Trubiskami. Dále se silnička vine mezi pěknými lesnatými stráněmi okolo letního dětského tábora k samotě a pile. Pod ní poslední zákruty, vypuštěný rybník neratov je přírodní rezervací a jen asi 100 m pod ním je hlavní silnice a zastávka busu. Za 6 minut mi to jede zpět, naštěstí se pomalu stmívá a tak si řidička busu nevšimne jak strašně a prasácky vypadá můj oděv a nevědomky prodá lístek zástupci živočišné říše ...