Lahaur, perla Pákistánu

Ten, kdo neviděl Láhaur, se ani nenarodil. Tak alespoň praví starobylé paňdžábské pořekadlo, dokládající význam města, které proslulo především historickými památkami mocné dynastie Mughalů. Zatímco Islámábád je oficiálním hlavním městem Pákistánu a Karáčí jeho hlavním obchodním centrem, Láhaur, ležící mezi těmito dvěma, se stal metropolí pákistánské kultury, umění a vzdělání.

Poloha na významné obchodní cestě, spojující indický subkontinent se střední Asií, zajistila městu krvavou historii vpádů a plundrování dobyvateli, kteří chtěli strategické místo ovládnout. Dějiny města před nástupem islámu jsou zahaleny tajemstvím a dohady o jeho vzniku. Jedna pověst říká, že Láhaur byl pojmenován po Láhovi, synovi Rámy Čandry, hrdiny hinduistického eposu Rámajána. Pravděpodobnější se zdá být domněnka, podle níž jméno města pochází ze starého Láh-avár, což znamená „pevnost silná jako železo".

Poprvé se o městě vroce 150 zmiňuje Ptolemaios ve své Geografii, i když jej zde nazývá Laboklou. Čínský cestovatel Hsuan Tsang, který tudy projížděl okolo roku 630, ve svých zápiscích popsal Láhaur jako malé město nevalného významu. Začátkem druhého tisíciletí se za prvního muslimského vládce Mahmuda zGhazní stává Láhaur hlavním městem Paňdžábu a zůstává jím už téměř tisíc let. Od té doby je také považován za nejvýznamnější muslimské město celého indického subkontinentu.

Do 16. století se obyvatelé vzrůstajícího velkoměsta třásli strachem před mongolskými kmeny ze severu a muslimskými dynastiemi, které Paňdžábu střídavě vládly. Pořádek a prosperitu Láhauru navrátil roku 1524 Bábur, panovník nastupující mocné dynastie Mughalů, která po více než dvě staletí ovládala většinu indického subkontinentu. Za vlády Mughalů doznal Láhaur svého největšího rozkvětu. Báburův nástupce Akbar si zde vroce 1584 zřídil hlavní město své rozlehlé říše, postavil obrovskou pevnost a obehnal město masivními hradbami zčervených cihel střinácti branami. Za jeho vlády také město získalo statut hlavního centra vzdělání a umění. Další Mughalští vládci, Džahangir a Šháhdžahán (proslulý mj. stavbou slavného Tádž Mahalu vÁgře) tady nechali postavit další nádherné paláce a zahrady.

Skoncem mughalské vlády vIndii vpolovině 18. století začala paňdžábská města pozvolna upadat. Moc nad Láhaurem převzali Sikhové, kteří se pramálo starali o vzhled dobyté metropole. Mnoho krásných staveb, zpravidla islámských, začalo chátrat, některým noví vládci ke zkáze dopomohli.

Vroce 1846 město dobyli Britové. Od počátku své koloniální nadvlády pokračovali vtradici mughalských stavitelů a ve městě brzy vyrostlo plno elegantních budov vtzv. mughalsko-gotickém slohu, kombinujícím evropskou architekturu sislámskou. Ty dnes slouží především vládním úřadům.

Právě vLáhauru Muslimská liga vroce 1940 poprvé vznesla požadavek na vytvoření nezávislého muslimského státu. Roku 1947 vznikl Pákistán. Na památku této události byl postaven Minar-i-Pakistan, 60 m vysoký pomník zbetonu, tvarem vzdáleně připomínající Eiffelovu věž. Monument stojící vrušném parku Ikbal se brzy stal symbolem nového moderního Pákistánu.

Stará čtvrť Lahauru je bludištěm ztemnělých úzkých uliček smalými krámky drobných obchodníků a vysokých domů soprýskanými zdmi. Začátek čtvrti poznáte podle jedné ztřinácti bran, znichž je dnes většina značně poničena. Staré město je také sídlem tradičních láhaurských řemeslníků - řezbářů, kovářů, zámečníků a klenotníků. Od rána do večera je zjejich dílniček slyšet bušení kladívek a hlasitý zpěv. Často potkáte plně naložené oslí či koňské povozy, razící si cestu přelidněnými bazary. Každý návštěvník si tady musí připadat jako včasech Mughala Akbara.

Nedaleko odtud se nachází i nejstarší historické památky. Asi nejvýznamnější stavbou, na niž je hrdý každý Pákistánec, je Láhaurská pevnost, postavená Akbarem vroce 1566. Každý vládce kní nechal přistavět další části, a tak se postupně rozrostla vobrovský komplex skvostných paláců, věží, nádvoří a zahrad. Dovnitř se vstupuje západní Alamgirskou branou, postavenou Aurangzebem roku 1674. Tato brána kdysi bývala soukromým vchodem do králových rezidencí. Je dost velká na to, aby jí mohlo vedle sebe projít několik slonů sčleny vladařovy rodiny. Nedaleko nechal Šáhdžahán vroce 1644 postavit malou Moti Masdžid neboli Perlovou mešitu, která sloužila pouze kmodlitbám žen jeho rodiny.

Jedna znejrozsáhlejších budov pevnosti, audienční síň Divan-e-Am, je otevřeným pavilónem se čtyřiceti mramorovými sloupy, postavenou rovněž Šáhdžahánovými architekty roku 1631. Akbar si kní nechal přistavět balkón zčerveného pískovce, odkud každý den mluvil k lidu a sledoval slavnostní procesí. Balkón zdobí reliéfy zobrazující hinduistické motivy, které zdůrazňovaly Akbarovu náboženskou toleranci. Archeologové se domnívají, že právě pod touto síní se nacházejí nejstarší zbytky původního osídlení Láhauru.

Džahangir kpevnosti nechal přistavět hamám - soukromé lázně smramorovou podlahou a květinovými freskami pokrývajícími zdi, nádvoří smramorovou fontánou a Komnatu snů, která je dnes muzeem sobrovským modelem Tádž Mahalu ze slonoviny, Akbarovou kronikou, mughalskými mincemi a malovanými miniaturami. Říká se, že Džahangir nechal zhradeb pevnosti spustit dlouhý řetěz. Každý, kdo se nemohl dovolat spravedlnosti u soudců, mohl za řetěz zatáhnout a vpanovníkově komnatě tím rozezněl zvon. Džahangir pak osobně ukřivděného vyslechl.

Na hlavním nádvoří sfontánou později Šáhdžahán postavil Šiš Mahal (palác zrcadel), odkud mohly jeho ženy sledovat okolí, ale zvenčí je přitom díky důmyslným oknům nikdo neviděl. Stěny i stropy pokrývají statisíce drobných zrcadélek, vysázených řemeslníky tradičního paňdžábského umění šišgari, kteří dovedli vytvořit roztodivné obrazce ze zrcadel, skla i střepů. Pevnost značně poničili Sikhové a Britové, kteří neměli žádný vztah kjejí historii. Dnes je většina jejích částí znovu zrekonstruována.

Na západ od pevnosti stojí další klenot mughalské architektury - mešita Badšahi. Po vzoru mešity Al Walid vMekce ji vroce 1674 postavil Aurangzebův soukojenec Fidai Khan. Impozantní stavba zmramoru a červeného pískovce, tradičního materiálu proslulých mughalských děl, pojme až 60 000 věřících a řadí se tak mezi největší mešity světa. Stavba spolkla skoro milion rupií, což v 17. století představovalo závratnou sumu, na niž muselo svými příjmy přispět i město Multán. Vmístnostech nad hlavní vstupní branou jsou prý ukryty vlasy proroka Mohammeda a jiné relikvie jeho dcery Fatimy a bratrance Aliho. Mešita proslula za hranicemi Pákistánu také skandálem spojeným snávštěvou Princezny zWalesu vroce 1991. Zástupci ortodoxních pákistánských muslimů kritizovali správce mešity za to, že vpustil do mešity bezvěrce vpříliš krátké sukni a navíc jí věnoval kopii Koránu.

Šáhdžahán za svého života nechal vybudovat tři rozlehlé Šalimarské zahrady - vDillí (dnes už neexistuje), kašmírském Šrinagaru a Láhauru. Právě láhaurské zahrady patří knejrozlehlejším a nejvypracovanějším. Byly vystavěny na východním předměstí města vroce 1642 a původně měly sloužit pouze královské rodině. Šáhdžahán je však brzy zpřístupnil i veřejnosti. Způvodní výzdoby a mramorových částí altánků se toho příliš nezachovalo. I tak celý komplex působí vznešeně a elegantně. Zahradou se po celé její délce 611 m (podle přísných matematických pravidel mughalských architektů) táhne vodní kanál svíce než 400 fontánami. Po obou jeho stranách se rozléhají zatravněné parky svodními nádržemi, květinovými záhony, kamennými chodníčky a spoustou ovocných stromů. Šalimar znamená ´dům radosti´. Tím zahrada byla pro mughalské vladaře a jejich lid a zůstává jím i pro obyvatele dnešního Láhauru, kteří sem chodí odpočívat a bavit se, kdykoli jim to čas dovolí.