Kokořínsko podruhé, 2. část (přes hradní zříceninu, bezhlavé svaté a temné skály přímo do Pekla)

Krátká dovolená skončila a nastal standardní víkend. I během něj nám měla velká města nahradit příjemná městečka, klasické rozhledny hradní věže a jesenickou žulu pískovcové skály. „Novinkou“ měly být židovské památky, poutní místo i prodejní galerie, zatímco na zajímavé skalní reliéfy i krásné výhledy jsme si už tak nějak „přivykli“. A neunikli jsme tentokrát ani tomu dešti, který ve finále nijak zvlášť nevadil.

Plánovaný program dne jsem na poslední chvíli změnil, ale nakonec se to ukázalo být dobrým rozhodnutím. Díky tomu nám sobota 5. září začala cestou ke zřícenině hradu Helfernburk u Úštěka. V té chvíli jsme se již pohybovali v okrese Litoměřice a tedy v kraji Ústeckém. Helfenburk neboli Hrádek vznikl v I. polovině 14. století a jednalo se o hrad bezesporu významný. Vždyť mezi jeho majiteli se mj. vystřídali pražští arcibiskupové Jan Očko z Vlašimi a Jan z Jenštejna, Berkové z Dubé, Smiřičtí nebo Rožmberkové. Zřícenina gotického hradu se pyšní zejména vzácně zachovanou vnější hradbou a o víkendu je zde zpřístupněn i výstup na věž, která nabízí kvalitní výhledy.

Ty nám ovšem nabídla i naše další zastávka, kterou se stalo poutní místo Kalvárie nad obcí Ostré. Areál s několika sochami (občas bezhlavými) a kaplí Božího hrobu založili jezuité na počátku 18. století. Pod podobou tohoto místa je zřejmě podepsán významný barokní stavitel Octavio Broggio. Ve fotografování mi zde ovšem „trošku“ vadili lidé, kteří nahoru stále vynášeli různé ledničky a jiné chladící agregáty. Aby ne, když zde měla již za pár hodin proběhnout akce, při které měly - za dobrovolné vstupné a v rámci akce Na schodech – vystoupit hvězdy typu Mouchy (Jan P. Muchow) a slovenských Živých kvetů. Tady by se mi rozhodně líbilo …

My se však přesunuli do třítisícového městečka Úštěk, které nás svou rozsáhlou a pestrou nabídkou nečekaně překvapilo (a to jsem měl předem celkem nastudováno, jen s tímto górodkem jsem původně až tak moc nepočítal). Zatímco moji souputníci vyrazili zasednout k zákuskům a kafíčku, já se vydal za zdejšími hlavními atrakcemi. Moc času mi ale nedali, takže jsem se pohyboval v podstatě jen kolem protáhlého Mírového náměstí a z něj vycházející ulice 1. máje.

Monumentální, pozdně barokní, kostel sv. Petra a Pavla byl hermeticky uzavřen, takže jsem jeho zdobný interiér se Škrétovým oltářním obrazem, bohužel, neviděl. S exteriérovými pohledy jsem se musel spokojit i u Broggiovy budovy děkanství z roku 1722, středověkých štítových domů s podloubím, zbytků západní brány, Pikartské věže (součást městského opevnění z I. třetiny 15. století, ve které dnes sídlí Muzeum čertů), Ptačích domků italských dělníků z 19. století nebo někdejšího hradu ze 14. století, který se později stal pivovarem. Krásný židovský hřbitov, fungující od přelomu 15. a 16. století až do roku 1938 jsem neviděl vůbec, protože bych to časově nestihl. A tak jsem se musel spokojit s interiéry Galerie U brány (velmi příjemné místo nabízející mj. obrazy Mistra Čecha – jsou tam i ta obdivující zvířátka, ale mně se, celkem pochopitelně, nejvíce líbilo Ringovo dílko s názvem „Sparta – Slavia 0:6 jako vždycky“; bonusem pak byla výstava obrazů Marka Brodského a Petry Černocké) a synagogy (po zaplacení vstupného je k vidění expozice o židovském školství v rabínském domě a interiér synagogy z roku 1794, jejíž spodní část tvoří rabínův byt s jednotřídkou). Během prohlídky jsem byl, bohužel, odvolán, ale to základní jsem jakž takž stihnul.

Naše další „kroky“ mířily k Liběchovu, ale cestou jsme ještě dvakrát krátce neplánovaně zastavili. Poprvé se tak stalo ve vesnici Malešov, kde se nachází původně románský kostel sv. Jiří. A je smutné, že stavba označována za jednu z nejstarších a nejcennějších v celém regionu je v tak zdevastovaném stavu. Kostel je obehnán plotem, který sem byl evidentně umístěn proto, aby chránil životy a zdraví těch, kteří by se jinak pokoušeli alespoň nahlédnout. Kostel byl několikrát přestavován v průběhu 14. až 18. století a chátrá snad již od konce II. světové války.            

Malešov je dnes již částí městečka Hoštka (okres Litoměřice), které se stalo zastávkou druhou. Důvodem byl – na náměstí Svobody umístěný – barokní sloup Nejsvětější Trojice z roku 1737. Kvalitní dílo je připisováno sochařům a kameníkům působícím v Litoměřicích a Roudnici. V době této zastávky už ale, bohužel, celkem silně pršelo.

Za stálého deště jsme dojeli do Liběchova. Na to, že se jedná o jedno z nejmenších městeček u nás, je tady pamětihodností celkem požehnaně. Ty ale tentokrát nebyly hlavním plánem. Chtěli jsme totiž vyrazit na turistický Okruh V. Levého (modrá TZ) a podívat se na Václavovy slavné skalní reliéfy. Část výpravy zastávala názor, že v teple, které panovalo, je zbytečné se potit v bundě nebo pláštěnce a je lepší vyrazit na lehko, někteří její členové byli spíše pro návrat do suchých prostor našeho přechodného domova … a osvěžit se až tam. Díky tomu, že jsem všem slíbil zkrácení okruhu, zvítězil demokraticky můj názor. V momentech, kdy obloha zcela zčernala a hrom bil téměř nad našimi hlavami, jsem i já chvilku zapochyboval, jestli to byla skutečně výhra.  

Nejprve jsme se ovšem ještě krátce podívali do areálu zdejšího zámku. Zabouchnutí dveří těsně před nosem a následný silný pláč nějakého většího dítěte nám naznačil, že dovnitř určitě ne (svého času zde sídlily asijské sbírky Náprstkova muzea). Zámek rozhodně nevypadá na to, že by do něj jeho soukromý majitel investoval, a např. takový sklenář by se zde mohl živit poměrně dlouho. Což je ovšem škoda, protože se vlastně jedná o někdejší tvrz, která byla v 16. století přestavěna na renesanční zámek. A ten pak v 18. století upravil slavný František Maxmilián Kaňka barokně.

I v dešti jsme si alespoň krátce prohlédli zámeckou zahradu i park a potom jsme se již vydali na cestu. Déšť chvílemi sílil a vydržel až za Levého kapli sv. Máří Magdalény z roku 1845. U Harfenice, která je považována za jednu ze tří nejvýznamnějších Levého prací, už ale zase svítilo slunce. Pískovcový blok Harfenice zdobí reliéf ženy, která mu dala jméno, a několika velkých lidských hlav. Nechybí ani jeskyně.

Kousek za Harfenicí se ještě nachází Sfinga a Had, ke kterým jsme si také zašli. Vše jsme zakončili přestupem na žlutou TZ a návštěvou loupežnické jeskyně Mordloch i zajímavého skalního útvaru Sedm chlebů. Tady opět krátce zapršelo a obloha potemněla, takže jsme vyrazili zpět. Po stejné trase a v rámci možností zrychleným krokem. Díky tomu jsme do Liběchova došli suchou nohou a užili si večer s pečeným kolenem, spoustou tekutých dobrot a veselé hudby. Ještě před tím nás ale tak trošku rozesmutnil apokalyptický pohled na národní horu Říp, krčící se za komíny gigantické mělnické elektrárny.

Neděle 6. září byla sice ve znamení odjezdu a cesty domů, ale jeden bod programu jsme si neodpustili. Volba padla na Zahrádky, tedy vísku proslavenou mj. Mirečkem z Básníků, který se tady učil česky. A Univerzita Karlova vlastní bývalý Valdštejnův zámek i dnes. Od zámku jsme se vydali rovnou „k branám pekelným“. Zdejší Peklo je naučnou stezkou (vstup pouze pro pěší, nesmí ani kočárky) i národní přírodní památkou a jedná se vlastně o cestu mezi (či spíše pod) skálami v kaňonu Robečského potoka. Atraktivní stezka je však v současné době z důvodu sesuvu půdy se skalními bloky částečně uzavřena, ale i ten kousek, který jsme viděli, stál za to. Bonusem byla skalní obydlí a hlavně 23 m vysoký vlakový viadukt (příhradový most) z roku 1898.    

Úplný závěr naší výpravy připadl obědu v Hospůdce u Zámku (turistické vizitky zde ale přes internetové proklamace neprodávají) a cestě domů, kterou v první části ozdobily zejména krásné výhledy na to, co zbylo ze skalního hradu Jestřebí a veleslavného Bezdězu. Na fotopauzy se už nezastavovalo, bo jsme měli zpoždění.

I tak jsme toho viděli za těch pár desítek hodin docela dost (a samozřejmě ještě mnohem více neviděli), ale je fakt, že tady by nebylo sebemenším problémem udělat program na několik týdnů. V rámci našeho prodlouženého víkendu jsme částečně projeli a prošli tři kraje (Středočeský, Liberecký, Ústecký), ke kterým ještě musíme čtyři čistě průjezdní přidat (Olomoucký, Pardubický, Královéhradecký a Hlavní město Prahu). A je jasné, že Kokořínsko s Mělnickem a Českolipskem jsou rozhodně lokality, do kterých stojí za to se vracet …