Do Mariánek a za jeho krásami...

Obhlídka Mariánek…

Dostala jsem od dcery k narozeninám pobyt v hotelu SPA Wellnes Harmonie v Mariánských Lázních. Přiznám se, že se mi ani moc jet nechtělo. Neboť v jedněch lázních bydlím, a do druhých jsem měla jet. Navíc jsem do Mariánek dříve jezdívala za tetou…, ale to bylo již strašně dávno, takže vzpomínky byly matné…Čím víc se přibližovalo datum odjezdu, tím víc se mi nechtělo.

Ale byl tady den „D“, a tak jsem sbalila saky paky a vyrazila na cestu. Počasí bylo úplně suprové, tedy na mě až moc horko, což zase na výlety není tak dobré. Teče z Vás pot jak z vodovodu a výšlapy za poznáním památek a jiných zajímavých věcí tím ubírají na kvalitě. Ale s tím jsem hnout nemohla. Nakonec člověk je neustále tvor nespokojený! Ať je zima, nebo déšť, nebo mlha, anebo zase vedro, zkrátka se nám to v té dané chvíli nelíbí.

Vydala jsem se tedy na cestu z Teplic, dojela do Chebu a přestoupila na Mariánky. Před nádražím v Mariánkách jsem si zavolala taxíka, jehož číslo jsem dostala telefonicky od recepční z hotelu Harmonie. Hotel Harmonie je dost vzdálený od nádraží, je na opačném konci Mariánek. S kufrem, i když na kolečkách, bych se tam těžko vlekla, neboť je ještě na kopci. Po dojezdu k hotelu jsem málem spolkla jazyk, když jsem uslyšela částku k zaplacení – 190 Kč, tolik jsem neplatila ani za jízdenku z Teplic do Mariánek.

No nic, po pár schůdcích jsem vstoupila do hotelu k recepci, kde jsem dostala instrukce, kde je můj pokoj s jeho klíčem. Pokoj jsem měla v 1. patře, s předsíňkou, skříněmi na šaty, luxusně vybavený, se širokou postelí, nočními stolky, skříňkami, zrcadlem, velkou televizí a minibarem. Taktéž sociální vybavení bylo perfektní- sprcha, WC, umyvadlo, fen na vlasy, zkrátka hotel byl čtyřhvězdičkový, tak co k tomu dodat…

Osprchovala jsem se po té dlouhé cestě a vydala se na obhlídku…

Od hotelu vedla z každé jeho strany silnice. Vydala jsem se po jedné z nich a hned jsem viděla kousek od našeho hotelu - hotel s názvem „Princ“, který se nabízel k prodeji. Taky jak jsem tak šlapala dolů z kopce, míjel mě vláček, na který jsem si hned udělala zálusk, že ho musím po dobu mého pobytu vyzkoušet. Po levé straně jsem viděla ukazatel ke geologickému parku, do kterého jsem se bohužel během mého pobytu nestihla podívat a také další tabuli, že se zde nachází „Přírodní rezervace Žižkův vrch“ s upozorněním na jeho faunu a floru.

Pokračovala jsem dál, za chvíli se již začaly objevovat lázeňské domy a byla jsem u kolonády…Začínala Křížovým pramenem, který sice není nejstarším známým pramenem, ale dosáhl světové proslulosti. V r. 1749 tu postavil Damián Schulz vysoký kříž, a od té doby se mu začalo říkat Křížový pramen. Kříž tu sice již nestojí, ale zato malý kříž zdobí jeho kopuli.

Pokračovala jsem dál po Kolonádě, lidí bylo všude plno, protože bylo krásné pravé lázeňské počasí na zotavenou. Rozhlížela jsem se všude dokola, bylo tu nádherně…Došla jsem k soše v nadživotní velikosti opata Reitenberga z kláštera Teplá, který se přičinil o založení lázní. Vznikly počátkem 19. století, o jejichž vznik se zasloužili premonstráti z nedalekého kláštera Teplá, v čele už s výše jmenovaným opatem. Bylo to bažinaté a velmi těžko nepřístupné údolí, které se muselo napřed odvodnit a upravit a poté se začaly stavět lázeňské domy, pavilony pramenů a nakonec Kolonády.

Většina budov pochází z 2. poloviny 19. století a pomalu, jak šel čas, se stávaly lázně světoznámými. Začali je navštěvovat významní umělci a dokonce se zde setkal anglický král Eduard VII. s rakousko-uherským císařem Franzem Josefem I., jehož sochy stojí v rozlehlém parku na Hlavní třídě, při svojí tzv. „debatě“.

Abych nezapomněla taktéž připomenout „zpívající fontánu“, která se nachází na Kolonádě. Jak jsem tak procházela Kolonádou, sedla jsem si na chvíli na lavičku a zaposlouchala se do krásné melodie, kterou zrovna v tu dobu vyluzovala fontána ze Smetanovy „Vltavy“. Opravdu úžasný zážitek. Ještě se mě povedlo jiný den, poslechnout si od Beethovena „C Moll osudovou“. Musím dodat, že to byl úžasný zážitek nejen pro duši, ale i oči měly požitek z krásných míst všude okolo…V Mariánských Lázních by si měl člověk vychutnat vše to, co mu nabízejí, nic neopomenout, i když někdy nejde v době, kterou tam trávíte stihnout všechno. Ale snažila jsem se vidět a zažít toho co nejvíce…

Vrátím se ještě k pramenům…

Nejvýznamnější je tu Křížový pramen, Ferdinandův pramen, Ambrožův pramen, Lesní pramen – ten jsme měli natáhnutý až do hotelu Harmonie. Mohli jsme si jej přímo načepovat z kohoutku. Ten byl nejblíže našemu hotelu. Dále Karolinin pramen, Rudolfův pramen a Balbínův pramen. Jinak je tu ještě spousta dalších významných pramenů, jako Alexandřin, Medvědí, Prelátův atd…

V rohu u kostela Nanebevzetí Panny Marie jsem vešla na Goethovo náměstí, kde se nacházela velká budova Muzea, prošla jsem celé náměstí, prohlédla, a vrátila se nazpět přes Karolininu kolonádu. Cestou jsem narazila na koňské spřežení, které zvalo na projížďku po Mariánkách. Odolala jsem, musela, nestihla bych si ještě vyposlechnout hudbu, kterou jsem slyšela znít z Korolininy Kolonády. Tam jsem si načepovala Rudolfův pramen, který byl vynikající, co do chutě lepší, než náš lesní pramen. A usedla v ní chvíli na lavičku, neboť tam hrála kouzelná melodie z „hrací bedny“, kterou doprovázel nějaký mistr hudebník na klarinet. Hrál výňatek z „Nabuca“. Úžasné…A hrál další a další známé melodie, dušička se jen tetelila…Neseděla a neposlouchala jsem tam jenom já, ale i další hosté a po každém jeho sólu jsme mu zatleskali. Bylo za co…Ani se mi odtud nechtělo odcházet, tak mě ta hudba celá prodchla…

Ale bohužel, musela jsem se zvednout, neboť mě čekala zpáteční dlouhá cesta k našemu hotelu, tentokrát do kopce. S povzdechem jsem se zvedla, mistra klarinetistu jsem pochválila, ohodnotila peněžní částkou do krabičky, a vydala se pomalu k mému hotelu.

Šla jsem okolo budovy, kde měl bustu Miroslav Horníček na počest svého pobytu v tomto domě. Busta byla dost vysoko, nepodařilo se mně ji dobře zaměřit objektivem. Pokračovala jsem dál mírným vzestupem a po pravé straně jsem v lese uviděla mezi stromovím, něco se bělat. A ona to byla malá kaple…O kus dál k ní vedla stezka, tak jsem k ní vystoupila. Nesla název „Laskova kaple“. Nechal ji postavit ředitel zdejšího divadla v r. 1909 k uctění památky své zemřelé matky.

Stále jsem pokračovala po silnici, neboť je to hezký kousek cesty od lázeňské Kolonády k hotelu Harmonie, až jsem narazila v lese na Lanovou dráhu ve stromoví pro děti, kterou provozoval naproti stojící Penzion. Bylo zde dost hlučno, spousta dětí i s rodiči, taky jedno auto na silnici zaparkované vedle druhého. Zkrátka to bylo něco pro dětské sportovní vyžití… Pro malé děti stál zase vedle penzionu nafukovací hrad s Mikimauzem.

Po tomto hlučném mementu jsem již pokračovala v tichosti k mému hotelu.

Cestu mně ještě narušil náhlý incident, kdy jsem se vyloženě lekla, neboť přede mnou se náhle zjevil slepýš, který vyskočil z trávy na silnici a vlněním těla ještě chvíli na ní pokračoval. Ušla jsem jen asi 3 metry a viděla druhého, který byl bohužel přejetý. Asi to byl možná páreček. No, jestli ano, tak z nich jeden ovdověl, nebo ovdověla?

V pohodě jsem došla již do hotelu, osprchovala se a za chvíli šla k večeři.

Další zážitky z mého pobytu příště…