Divoký západ Thajska

Panasijská dálnice - tzv. Asia Route 1 - se táhne ze Singapuru až do tureckého Instanbulu. Mohla by se stát výhodnou komunikací celého asijského kontinentu, kdyby na ní Barma neuzavřela své hranice. Zdánlivě mrtvý hraniční přechod mezi Thajskem a Barmou však pulzuje životem; barmští političtí i ekonomičtí uprchlíci, pašeráci i drobní obchodnici denně proudí přes řeku Moei, rozdělující obě země, na thajskou stranu. Za lepším životem nebo výhodným obchodem.

Do Mae Sot přijíždím brzy ráno za silného monzunového lijáku. Nejprve mi město na hranici připomíná stovky jiných zapadákovů v severním Thajsku, až na několik nápisů v čínštině a barmštině, kterými se honosí mnoho zdejších obchůdků. Se svítáním se ale mokré ulice zalidňují přepestrou směsici národností. Indičtí Sikhové v barevných turbanech - majitelé obchodů s látkami, čínští klenotníci, barmští muslimové, ženy z horských kmenů Hmong a Karen a k tomu relativně nepočetná populace Thajců .

V roce 1991 barmská vláda zakázala již zaběhlé obchodování mezi Mae Sot a barmským hraničním přechodem Myawaddy, aby alespoň částečně zabránila přílivu thajských výrobků a snížila tak obrovský obchodní deficit své země. Od té doby zde vzkvétá černý obchod. Z Barmy se do Thajska pašují hlavně zbraně, týkové dřevo, drahokamy a samozřejmě drogy (Barma je po Afghánistánu největším producentem heroinu). Vedle tohoto artiklu se na hraničním trhu za Mae Sot legálně prodává barmské zboží jako sušené ryby, koření, bambusové výhonky, tkaniny nebo nefrit. Potraviny se zde neváží na kilogramy, jak je jinak v Thajsku zvykem, ale na pany, jednotku hmotnosti užívanou v Barmě ( jeden pan představuje cca 0.5 kg) .

Barmské přistěhovalce do provincie Mae Sot thajští pohraničníci tolerují a převážná většina Barmánců ani nevlastní cestovní pas. Za hranice provincie se však dostane jen málokdo z nich; každé vozidlo na výjezdových silnicích přísně kontrolují thajští vojáci a bez pasu a řádného povolení nikdo neproklouzne. Proto se v pohraničí vytvořila tak početná komunita Barmánců, z nichž se většina usadila ve městě a vyznává islám.

Buddhisté se soustřeďují v okolních vesnicích a etniční Karenové, žijící v uprchlických táborech na východním břehu řeky Moei, jsou hlavně křesťanského vyznání. Tyto tábory stojí vokolí Mae Sot už 15 let, thajská vláda do nich však cizince nepouští, zřejmě aby utajila nuzné podmínky, vnichž uprchlíci údajně přežívají. Karenové dotáborů za hranicemi utíkají především před boji mezi barmskou armádou a rebely ze separatistické organizace Karenská národní fronta. Zpravidla se soustřeďují ve dvou největších, téměř městech Mawker (7000 uprchlíků) a Huaykalok (3000 utečenců).

Sympatického Barmánce Aliho jsem potkal v maesotské mešitě, kam jako řádný muslim denně dochází k modlitbám. Hrdě se představuje jako obchodník s rubíny, které mu do Myawaddy vozí bratr ze severobarmského Mandalaye. Ali se tam jako mnoho jemu podobných obchodníčků přepraví přívozem přes řeku, vyzvedne si kameny a večer je znovu zpátky v Mae Sot. Na povolení k podnikání nemá nárok a do pašeráckých gangů se zapojovat nechce, a tak chodí s rubíny na místní trh a tam je diskrétně nabízí kolemjdoucím . "Obchody moc nejdou, " prozrazuje Ali, „ale pořád je tohle lepší než život v Barmě."

Každý duben se v Mae Sot koná jakýsi veletrh drahokamů, kdy se ve městě schází nejvíce obchodníků se třpytivými kamínky a sehnat se dá téměř vše, především proslulý barmský jadeit. Při té příležitosti se na předměstí pořádají tradiční zápasy vmuai thai, thajském boxu ,mezi Thajci a Barmánci. Na rozdíl od běžných zápasů se boxeři bijí vkulatém ringu a hra končí až K.O. jednoho znich.