Českokrumlovsko a Lipensko, 1. část – mezi Zlatou Korunou a Lipnem

Tak jsme se zase jednou vypravili do jižních Čech, což je pro nás severomoravské – vzhledem k vzdálenosti mezi oběma regiony - chvíle poměrně vzácná, ale o to příjemnější a radostně očekávaná. Už jen představa množství památek ve stylu gotiky k návštěvě rožmberských držav přímo neodolatelně láká. Plán cesty i program během pobytu jsem přitom začal tvořit jen díky tomu, že můj švagr obdržel k životnímu jubileu zážitkový certifikát, tedy jakýsi papírek, který ho opravňoval k sedmihodinovému využití plachetnice na Lipenské přehradě. A přišel s dobrým nápadem, že pojedeme ve čtyřech. Koneckonců si už ani nepamatuji, kdy jsem měl naposledy dovolenou v červenci.

Následně jsme si rozdělili úkoly k zabezpečení zdárného chodu akce. Slávek zajistil autodopravu (a některé alkoholické nápoje), já další program výpravy, tzn. kulturní vyžití na různých památkách, jiné alkoholické nápoje a zejména ubytování. Z mnoha nabídek jsem nakonec zvolil Větřní a byla to ve finále velmi dobrá volba. Někoho by možná mohlo zajímat, jaké úkoly že to plnily naše manželky. Tak např. ta moje každé ráno pěkně snědla celou snídani, kterou jsem jí nachystal, a k tomu se starala o peníze, abych si náhodou nekoupil nějakou tu zbytečnou nepotřebnost.

Celá výprava byla poměrně úspěšná, mrzela mě jen neovlivnitelná skutečnost, že v této době, bohužel, probíhá v Praze velká výstava o Rožmbercích, takže některé atraktivní artefakty, jako různé oltáře a sochy, jsme viděli jen na fotografiích nebo neviděli vůbec. Počasí bylo tradičně jihočeské, ale ve finále určitě lepší než na loňském cykločundru a navíc se postupně - až na drobné výjimky - pořád zlepšovalo. Když jsme však v úterý ráno vyrazili, jeli jsme do tmavošeda. Během cesty jsem měl naplánovány tři zastávky, jednu jsme pak ještě neplánovaně přidali.

Začali jsme v Kuklově zříceninou nedostavěného pavlánského gotického klášterního areálu s kostelem sv. Ondřeje z konce 15. stol. a potom jsme se na chvilku zastavili v Brlohu u kostelíka sv. Šimona a Judy. Cedulky u silnice nám naznačily, že se poblíž nachází obec Holašovice, kterou jsem v mapě trasy neměl, a tudíž pro tento den ani neplánoval. Ale nikdo z nás tuto památku (vesnická rezervace selského baroka, zařazená mezi klenoty Unesco) ještě nenavštívil, tak jsme vyrazili (teď už mi u nás chybí jen interiér té brněnské vilky). Škoda, že nebylo hezčí počasí, ale i tak se nám tam líbilo (i když nevím, jestli je to skutečně taková světová rarita, protože podobných vísek najdeme v jižních Čechách dost a dost).

Pak už se ale přesunujeme ke klášteru Zlatá Koruna a ten jsem naopak v plánu rozhodně měl. I když původně jsem to bral jako takový malý předkrm před Vyšším Brodem, ale nakonec nás tento klášter nadchnul. Mě také proto, že kromě jedné místnosti (kopie zakládajících listin) a kostela se mohlo všude svobodně fotit. A také jsem si to patřičně užíval. Bezva průvodkyně, žádné uřvané děti a štěně Toníček, coby nejmilejší (nebo možná jediný se mnou srovnatelný) člen výpravy, byly bonusy navíc. Jedná se o klášterní komplex z r. 1263 po radikální stavební přestavbě v 18. stol. Ale té gotiky tam stejně zůstalo dosti. Do Větřní dojíždíme kolem 18. hodiny a hned si také neplánovaně prohlédneme známé cikánské ghetto v blízkosti ještě slavnější papírny. My ovšem bydlíme v opačné, zcela klidné části obce. Tam se přivítáme s velmi příjemnými ubytovateli a dáme se do karet, vínka a výborné pravé slivovice, kterou dovezl Slávek ...

Druhý den ráno se nejprve zastavíme ve Slavkově, kde se nachází gotická tvrz a kostel sv. Bartoloměje se zbytky kaple z r. 1311. Pak se vydáme ještě k rozsáhlé zřícenině další gotické tvrze (spíše menšího hradu) s třípatrovou hranolovou věží v Pasovarech. Cestu k ní ale po nějaké době vzdáváme, protože už nás tlačí čas. Z dálky jsme ji viděli a - nemůžu si pomoci - tu věž už někdo ukradl. A tak velím (sedím totiž na velitelském sedadle smrti) "Směr Lipno ...".

Až po nějaké době zde najdeme tu správnou půjčovnu a později i loď. Oproti tomu, co nám Slávek s Alenou popisovali z Orlíku, se tentokrát jednalo o malou plachetničku, bohužel bez motoru. Slávek neodvážně tvrdí, že nechtěl plachtit, nýbrž lenošit za tichého zvuku elektromotoru, ale rychle mu připomínám jeho minulost velkého windsurfera. A tak vyplujeme, nejprve za pomoci pádel, později i hlavní plachty. Ve chvíli, kdy mě Slávek upozorňuje, že kosatku by raději nechal na později, ji vytáhnu. Byl to ale z mé strany dobrý nápad a po chvíli již na našem Hunteru s pirátskou vlajkou plachtíme jako lipenští veteráni a povede se nám i několik obratů s levobokem ve vzduchu. Bylo to super a hlavně Slávek, podle neustále odhalených zubů, si to patřičně užil. Po dvou hodinách námořního skotačení je ale najednou tak nějak černěji, i hrom nad kopcem burácí, a tak se raději vracíme do rodného přístavu a loď ve stavu nepoškozeném předčasně vrátíme. Místní nám sice tvrdí, že máme ještě vyrazit na vodní plochu, protože prý z toho nic nebude, ale nevěříme jim.

A vydáme se raději do obce Sv. Tomáš, kde se nachází nejvýše položený hrad v České republice: Vítkův kámen (je o 40 m výš než naše Červenohorské sedlo). Míjíme desítky cyklistů a moc jim nezávidím (později už vůbec). Na hradě si stihneme koupit vstupenku na věž, podívat se z ní na Lipno v černé a Rakousko v relativně světlé (ale ten slibovaný Dachstein vidět nebyl) a už je to tady. První přívalový déšť, před kterým se schováme u prodejce vstupenek a pohledů, přečkáváme téměř zcela v suchém. Využívám toho k debatě o návštěvnosti (cca 30 tisíc lidí ročně) a současně trošku škodolibě pozoruji žíznivé okolí, neb Martina mi koupila ve stánku poslední pivo (jakýsi rakouský plechovkáč). Pak déšť na chvilku ustane a my vyrážíme k parkovišti. Tedy my, mimo mě. Já si ještě obejdu hrad a chytnu druhou vlnu dešťů. K autu následně dorazím v podobě utonulého a jsem na sedadle podkládán ručníky. Po výborném pozdním obědě na opačném břehu Lipna (já v půjčené mikině a mokré kalhotovině) se zázračně rychle vyčasí (tento jev se už stal téměř pravidlem - na památkách nevzhledné šedo, při cestě zpět azúro), a tak jsme se dohodli, že se ještě na chvilku stavíme v Kájově.

Na tento poutní areál jsem se těšil už dlouho, ale v té chvíli jsem ještě netušil, že se Kájov zařadí k tomu nejzajímavějšímu, co jsme za těch pár dní v jižních Čechách viděli ...

(psáno v červenci 2011)