Chcete vidět najednou romantický hrad, tajemný klášter, okouzlující skály a vyhlídková místa, historické vlaky, lázně i kostel jako malovaný? Volte Saské Švýcarsko a Oybin!

Kam a jak jedeme?

Přesněji řečeno letovisko Kurort Oybin neboli počeštěně Ojvín; svého čase také Moibin, Moyben nebo Owben. Toto malé příhraniční lázeňské městečko v okrese Görlitz je totiž snad pro každého turistu skutečným rájem na zemi, což platí i pro jeho nejbližší okolí. A to je nabídka uvedená v titulku článku jen takovým skromným výběrem toho, co se zde nabízí. Např. množství hrázděných domů v Oybinu uvidíte stále, zatímco slavný letní tábor východoněmeckých pionýrů byste zde už dnes hledali marně …

V Oybinu, nacházejícím se na jihovýchodě Saska, žije jen necelých 1.500 stálých obyvatel, ale dostanete se sem snad všemi myslitelnými dopravními prostředky včetně slavné parní žitavské úzkokolejky, která byla zprovozněna v roce 1890. A potom už je jen na vás, jak si rozvrhnete svůj další program v místech, která kdysi patřívala Jindřichovi z Lipé, Janu Lucemburskému nebo našemu společnému Otci, tedy Karlu IV.

My sem přijeli autem a hned na úvod musím přiznat, že okružní jízdu zdejším „horským“ vláčkem po Oybinu jsme neabsolvovali a stejně tak nás neoslovila nabídka atrakcí lázeňských. Ty jsou stejně většinou založeny „jen“ na čerstvém vzduchu, wellness a nějakém to fyzioterapeutovi. I tak jsme ale měli o zábavu na pěkných pár hodin postaráno … a to jsme vůbec neopustili hranice obce ležící na úpatí stejnojmenného vršku v Žitavských horách. Vždyť jen chráněných památek jsou zde desítky a minimálně jedna z nich připadá na ty přírodní …

Za čím jedeme?

Vše tady pro nás začalo výstupem na dominantu obce, kterou je onen zmíněný vršek. Ten bývá nejčastěji popisován jako stolová hora nebo pískovcový monolit, ale geologie pro nás nebyla v tomto případě prioritou. I když např. informace o tom, že k poslednímu silnému zemětřesení tady došlo v lednu roku 1901, nás docela zaujala. V každém případě se ale na vrcholu tohoto skalního bloku nachází od konce 13. století (nejpozději od roku 1290) hrad, který nechal v II. polovině 14. století rozšířit Karel IV. Díky němu zde vzniknul také celestinský klášter a jednalo se o místo natolik dobře opevněné, že zde neuspěli ani husité. My vrcholu dobyli – za použití Rytířské soutěsky - poměrně jednoduše a rychle. Možná i proto, že klášter i hrad chátraly už od období reformace ...

Pobyt na vrcholu hory se naopak protáhl. Vždyť jen monumentální zřícenina klášterního kostela s kaplí sv. Václava, severní křížovou chodbou, kryptou, márnicí a vyhlídkovou věží je na dlouho (a to nepočítám návštěvu koncertu, který zde v sezoně bývá poměrně běžnou záležitostí). K tomu si přidejte hradní areál se vstupními branami, nádvořím, císařským domem, obytnou věží, správní budovou a zachovalými hradbami. Nechybí půvabný horský hřbitov, stylový hostinec, množství krásných pískovcových skal a několikaúrovňová okružní vyhlídková trasa, která nabízí pohledy zejména na městečko Oybin, skalní města a útvary i nedalekou Žitavu.

Zajímavé jsou „výstavní místnosti“, kde se dozvíte např. něco o způsobu „centrálního vytápění“ hradu a nechybí ani camera obscura. Jednotlivé části zřícenin hradu i kláštera s hřbitovem jsou navíc zařazeny mezi památky národní a to, že z hradeb vidíte do Německa, Čech i Polska také není zcela běžnou záležitostí.

Cestou z hory Oybin jsme se krátce zastavili v barokním evangelickém kostele známém jako Bergkirche. Je halový, pochází z roku 1734 a zaujme zejména vnitřní výmalbou připomínající spíše dřevěné sakrální stavby z období pozdní renesance. Vše jsme pak zakončili na zdejším vlakovém nádraží, kde se rovněž nachází malé muzeum věnované historii žitavské úzkokolejky. Podoba památkově chráněného nádraží víceméně odpovídá období jeho výstavby, tedy letům 1890 až 1910.

Dalo by se sice ještě pokračovat okruhem kolem historických hrázděných domů nebo tvarově zajímavých pískovcových skal v čele s růžovým Kalichem, ale v nejlepším se má skončit a něco si musíme nechat také na příště.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najedli jsme se a napili přímo ve vyhlídkové horské restauraci typu „Orlí hnízdo“. Jídlo i pivo bylo ve slušné kvalitě i přijatelné cenové relaci, takže spokojenost. Možností je ale v Oybinu dost a dost.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Všechno a moc. Oybin nás totiž skutečně nadchnul. Na prvním místě byly, pochopitelně, obě fotogenické zříceniny. Skvělé bylo, že téměř u všeho byly popisky v němčině i v češtině a dostali jsme i tištěného českého průvodce areálem (je ovšem fakt, že zde Češi tvořili minimálně 75 % návštěvníků). Výhledy byly skvělé, cesty udržované a všude čisto. No a parní vláčky jsou prostě parní vláčky (i když jsme se nesvezli a jen pozorovali).

Nelíbilo: Malý objekt camery obscury byl uzamčen s tím, že jeho zpřístupnění si máme domluvit ve vstupní části s prodejnou vstupenek. Ta v té chvíli již byla daleko od nás a hluboko pod námi, takže nám tato rada byla k … no však víte. To byla ale opravdu jediná výtka (pomineme-li příliš monotónní repertoár půvabné české zpěvačky v zřícenině klášterního kostela).

Ostatní informace

Hradně – klášterní areál na vrcholu Oybinu je v sezóně přístupný od 9.00 do 18.00 hod., v období listopad až březen pak od 10.00 do 16.00 hod. Vstupné přijde na 8 € (mimo sezonu je to 5 €) s tím, že důchodci a invalidé 1 € ušetří (u rodinného vstupného je to podobné). Pro někoho se naopak vyplatí celoroční vstupenka, která přijde na 17 €. Prodávají se zde i oblíbené turistické vizitky, musíte si ovšem připravit 0,9 € za kus.

Jinde jsme vstupné neplatili, ale pokud si pamatuji správně, tak zpáteční jízda historickým parním vláčkem přišla na 16 € za osobu. A i když vlak na první pohled vypadá stejně historicky jako auta vozící zahraniční turisty po centru Prahy, byla lokomotiva – alespoň podle plechové tabulky na ní umístěné – vyrobena v Chemnitzu již roku 1928.  

V každém případě můžeme návštěvu Oybinu všem jen a jen vřele doporučit.